Bábkarská Bystrica Tour 2018

Loutkové divadlo a dospělý divák

Příspěvek z mezinárodního sympozia Loutkové divadlo napříč generacemi – loutkové divadlo pro dospělé, který se uskutečnil 2. 11. 2008 během Přeletu nad loutkářským hnízdem za podpory Visegrad Fund.

Úvodem tohoto mého krátkého příspěvku bych si dovolil poznamenat, že asi vybídnutím k mé účasti na této konferenci došlo k drobnému omylu, protože rozhodně nejsem ten pravý, který by měl hovořit na téma „Loutkové divadlo a dospělý divák“. Pro mne totiž je toto téma až příliš jasné a odpověď až příliš samozřejmá, takže mi neposkytuje moc velký prostor k úvahám.

Proč?

Nevidím totiž jediný rozumný důvod, proč by loutkové divadlo mělo někdy existovat bez dospělého diváka, a naopak: proč by někdy měl existovat dospělý divák bez loutkového divadla. Nevidím v tom prostě problém. Problém jsem vždy spíše viděl tehdy, když se kladlo rovnítko mezi loutkové divadlo a diváka dětského – bez udání bližších důvodů, jako by šlo o něco samozřejmého v tomto spojení.

Ať odvozujeme původ loutky z rituálních zdrojů, z magických funkcí nebo prozaičtěji z postupné kinetizace soch, nikde nevidím důvod k dominanci na dětského diváka.

I v případě mimetického uchopení loutky jako něčeho, co odkazuje a poukazuje k člověku, není možno preferovat dětskou percepci, pokud ovšem bereme mimesis jako funkci kreativní, nikoliv jen imitující.

Asi jediným možným důvodem by bylo odvozování původu loutky od hračky (panenky), ale tento názor je snad již dostatečně překonán; nelze přece jen stále poukazovat na větší schopnost dítěte v oživení, personifikaci objektu. Kvalita percepce objektu (loutky) není u dospělého větší či menší, je jen jiná a je adekvátnější chápání znaku a povahy mimesis, která – pokud je kreativní, není nutně jen napodobivá, a pokud není jen napodobující, pak je kreativní a je schopna existovat v obou rovinách percepce – jak té dětské, tak té dospělé (a opět by bylo třeba dále a specifičtěji vrstvit a rozlišovat, ale to již neodpovídá povaze tohoto příspěvku).

Jako ani literatura, ani film, tak ani divadlo, prostě žádný materiál uměleckého díla není nějak specificky předurčen pro to či ono obecenstvo, toho či onoho diváka.

Proto spíše alergicky vnímám defenzivní charakter tématu. Téma lze ofenzivně otočit: loutkové divadlo a dětský divák – a hledat, kdy toto spojení chceme, potřebujeme, využíváme – my, nikoli onen divák. Obávám se, že to byla spíše společenská objednávka a zakázka daná možná urychlenou a překotnou snahou o zajištěný dotovaný provoz loutkových divadel, která vytvořila onu jinak neodůvodnitelnou rovnici loutkové divadlo = dětský divák. A přiživovaná již z dřívějška pedagogickými pracovníky, proměňující se spíše v „úhlavní přátele“ loutkového divadla než jeho skutečné partnery.

Nemohu než znovu zopakovat: pokud loutkové divadlo bylo někde či někdy provozováno spíše (nebo až i výhradně) jen pro dětské obecenstvo, pak to byly geograficky či časově historicky dané výjimky, jejichž platnost nikdy neexistovala obecně v celosvětovém měřítku.

Tolik k první části mého příspěvku. Nyní ještě druhou část mé odpovědi. Jako neexistuje jeden statisticky průměrný divák, ale existuje více „dospělých“ přístupů k percepci uměleckého díla, pak samozřejmě není jen jedno loutkové divadlo, ale v podstatě tolik loutkových divadel, kolik je jeho diváků. Snad je zřejmé, že abstrahuji od žánrů, technik, stylů, poetik, tendencí.

Spíše je třeba se zeptat, co potřebuje dnešní člověk více: zda herecké nebo loutkové divadlo? (Omlouvám se, že opět používám komparaci těchto dvou typů divadla a hledám postavení loutkového divadla v současnosti v porovnání s hereckým divadlem, ale nevidím jinou možnost srovnání.)

Klíčovou doplňující otázkou se mi pak jeví tato: potřebuje současný divák v dnešním divadle „psychologii“ na jevišti? Potřebuje rozkrývat psychologické tajemství lidského individua nebo ho spíše zajímá globalizující „zastřešení“ a obecné tendence vývoje světa? Zajímá ho více mikrokosmos nebo makrokosmos? Chce vidět na jevišti spíše člověka nebo lidstvo?

Nechci sugerovat svou odpověď, ať si každý odpoví sám. Podle charakteru odpovědi se dozvíme i odpověď (respektive odpovědi) na otázku loutkové divadlo a dospělý divák. Nikoli nadčasově obecně (to snad ani nelze), ale právě dnes a zde.

Myslím, že zde bych mohl skončit, ale přesto mi nezbývá než se ještě zeptat, jaké divadlo vlastně v souvislosti s tématem konference máme na mysli, zda chceme dělat (věříme-li divadlu) autonomní konstrukce či – stejně autonomní – dekonstrukce. Zda spoléháme na montáž napodobující iluze zobrazovaného anebo klademe důraz na sám princip zobrazitelnosti, jestliže jej demontážně zpětně konstruujeme v mantinelech daných nám materiálem uměleckého díla.

To je víc než jen otázka iluze a deziluze, to je víc než čisté iluzivní loutkové divadlo a než divadlo loutky a herce či divadlo syntetizující (či divadlo smíšených forem). To všechno jsou jen formy předcházejícího zásadního tvůrčího rozhodnutí.

Dekonstrukci i konstrukci lze realizovat i v hereckém divadle primárních psychofyzických interakcí stejně jako v divadle založeném na interakci subjektu a objektu – a obojí lze realizovat jak v rovině primární dramatické situačnosti, stejně jako epické ostenze. Napomáhá nám dekonstrukce nahlédnout svět více v jeho dynamičnosti než konstrukce v jeho statičnosti? Nakonec se vždy totiž dostaneme nejen k otázce naší ochoty tvorby nejen pro sebe, ale i pro druhé (problematika komunikace), ale především naší ochoty spolutvořit nebo jen zaznamenávat zobrazovaný svět.

Sama loutka „snese“ jedno i druhé – stejně jako jedno i druhé snese i dětský i dospělý divák. Záleží jen na naší volbě – na stupni ochoty podílet se na spolutvorbě světa v jeho možných paralelitách, modulitách.

Zůstává ještě otázka: Jak vytvářet naše fiktivní světy ve stále fiktivnějším světě, jak vyjadřovat podstatné ve světě stále nepodstatnějším, jak vytvářet loutkovost ve světě rozplývající se obsažnosti lidství, loutkovost jako kontrapunkt lidskosti, která je však stále loutkovitější, natolik loutkovitá, že virtuálnost reality znemožňuje tvůrci tvorbu autonomních fikčních světů. Tady se objevuje velký prostor; prostor, který se sice nabízí, ale zároveň sám popírá, který se rozšiřuje natolik, že hrozí expanze v psychickou černou díru. Prostor, který přímo vybízí k otázce: je subjekt jako základní lidská identita dále nedělitelný nebo je mnohý? Lze jej nadále štěpit jako atom či nikoliv? Cesta od jednoty subjektu k jeho mnohosti může být cestou svobody stejně tak, jako jejího opaku. Opakem subjektu je pak zcela logicky objekt. A ztotožnění subjektu s objektem může být znamením destrukce základní lidské energie v její antinomičnosti.

A to je velké nebezpečí nejen pro loutkové divadlo, a nejen pro loutkové, a nejen pro divadlo. Nebezpečí tak velké, až se už člověku ani nechce uvažovat o loutkovém divadle a dospělém diváku…

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2009]

Karel Makonj, 29. 4. 2009

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.