Přelet nad loutkářským hnízdem
Masakr v Paříži, KALD DAMUFoto: Pavel Kolský

Krev jsi a v krev se obrátíš!

Masakr inscenovaný jako masakr. Jednoduchá rovnice, která vystihuje poslední premiéru studentů Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, která proběhla v Divadle Disk a jejíž reprízu jsem navštívila 18. 3. 2012. Litry krve, které stříkají po celém jevišti, někdy až do předních řad, vraždy, erotický náboj a sex. To jsou společné prvky, které najdeme jak ve hře Christophera Marlowa Masakr v Paříži, tak ve filmech Quentina Tarantina a hororech Petera Jacksona, které se inscenátoři pokusili spojit podle vlastních slov v „divadelní béčko“.

Příběh vraždění hugenotů ze srpna roku 1572, které proběhlo na příkaz francouzského krále Karla IX. a jeho matky Kateřiny Medicejské během oslav svatby katolické princezny Markéty z Valois a protestantského prince Jindřicha Navarského, je známější pod označením Bartolomějská noc. Zatímco u Marlowa je samotný masakr odsunut do pozadí, režisér Braňo Holiček spolu s dramaturgem Janem Tošovským ho staví na vrchol inscenace a proto bylo zapotřebí nastínit situaci před ním. Tento časový posun jim umožňuje představit vztahy a pokaženou morálku, které vládnou na francouzském dvoře. Žádná postava tu není veskrze kladná, každá má zápornou stránku, která dříve či později vystoupí na povrch a převládne. Dokonce i Markéta (Eva Burešová), která je po celou dobu obětí zvůle svých bratrů a matky, což podtrhuje fakt, že se na scéně pohybuje na invalidním křesle s nohou v dlaze, neváhá na konci inscenace vytáhnout pistoli a vévodu de Guisse (Jiří Böhm), muže kterého milovala, bez rozmyslu zastřelit. Samotný masakr hugenotů je trochu zmatený. Nejprve bojují katolíci mezi sebou, aniž by byl na scéně jediný hugenot, scéna se podobá spíše taneční rozcvičce, než bitce, teprve později se mezi nimi jeden objevuje a protože je sám, je znovu a znovu zabíjen, abychom pochopili, že jich bylo zabito víc. Postavy, které lační po moci, krvi a dalším zabíjení se vyvraždí mezi sebou a na konci zůstává jen osamocený Jindřich Navarský (Richard Vokůrka) a potvrzuje tak, že ten, který nepřijde nikomu nebezpečný, nakonec přežije všechny.

Inscenátoři staví na principech filmové tvorby. Práce s detailem, kdy se právě probíhající scéna zastaví, aby některá z postav mohla vystoupit před diváky a nabídnout jim detailní zpomalený výřez situace, funguje zejména při soubojích a rvačkách. Tarantinovsky laděným bitkám s chvaty a kopy z bojových sportů a stříkající krví tento způsob prospívá. Výjimečně jsou takto zobrazeny i nebojové scény. V momentě, ve kterém je Markéta hrubě přesvědčována, aby souhlasila s chystaným sňatkem, nám tak inscenátoři nabízí pohledy na to, co si ostatní postavy, které na scéně zůstaly ve chvíli, kdy byla Markéta odvlečena, myslí. Tady už je jeho použití poněkud nadbytečné, nečeká nás totiž pohled do myšlenek postav, ale na to, jak postavy myslí, jen z větší blízkosti. Kromě detailu pracuje režisér také s vícepohledovostí, která má simulovat různorodost pohledů na situaci skrze různé umístění kamery. Filmu dodává změna úhlu pohledu na dynamičnosti, u této inscenace ve většině případů zpomaluje, jen málokdy je použita tak, že nabízí pohled odkrývající něco nového nebo nečekaného. Právě tak je tomu ve scéně vítání Jindřicha na královském dvoře, kde stůl, kolem kterého jsou všichni rozestavěni, skrývá to, co se pod ním děje a co by mělo zůstat ostatním spolustolovníkům skryto, jako například intimní doteky Kateřiny a vévody de Guisse. Ostatní případy se bohužel řídí pravidlem, že kdo mluví, stojí čelem k divákům, a podle něj jsou scény orientovány. Přebíhání herců, kteří se musí naaranžovat tak, aby vzbudili dojem záběru z jinak umístěné kamery, je sice precizně nazkoušené, ale i tak inscenaci rozmělňuje a zpomaluje. Obzvláště ve chvíli, kdy je výměna delší, než potom následující scéna. A litry krve, které jsou rozlity na podlaze a nedovolují hercům měnit se rychle a v běhu, ale jen se na místo sklouznout, zpomalují tempo ještě víc.

Scéna je velmi jednoduchá, po celou dobu neměnná. Čtvercová podložka ohraničená reflektory vymezuje hrací prostor, uprostřed scénu rozdělují dva igelitové závěsy, za kterými probíhá spousta krutostí, jako mučení Markéty, po stranách je vytvořeno zákulisí s opřenými kulisami, které se do hry vůbec nedostanou a jsou tak naprosto zbytečné, nebo odloženými rekvizitami. Podobnost s filmovým „placem“ je zjevná. Herci toto rozdělení striktně dodržují. Ve chvíli, kdy plac opustí, opouští i svoje postavy a připravují se na další výstup.

Slabou stránkou celé inscenace jsou kostýmy Kláry Syrůčkové. Působí nedotaženě, u většiny postav s sebou nesou význam, který ale není divákovi tlumočen dost výrazně. Vzniká tak dojem, že má herec na sobě zrovna to, co měl doma navrchu ve skříni, jako například vévoda de Guisse v bílém triku s logem divadla Disk. Nejlépe působí kostým Kateřiny, která v tričku s nápisem „Mor na ty vaše hrady“ a vysokých černých šněrovacích botách vypadá jako nebezpečná malá diktátorka. Podobně zafungoval kostým i u postav Epernona (Andrea Ballayová) a Maugirona (Barbora Kubátová), které jsou v barevných silonkách a tričkách připraveny splnit svému pánovi Jindřichovi z Anjou sebezvrhlejší přání, nebo světlé poloprůhledné šaty již zmíněného Jindřicha z Anjou. Kam se poděly pseudolatexové oblečky, které jsme viděli v traileru?

Masakr v Paříži je podívaná jen pro skutečně silné žaludky, kterých však, jak bylo poznat na reakcích publika, je mezi námi překvapivě stále dost. Výrazná snaha šokovat místy hraničila se snahou znechutit, což má zásadní vliv na dojem, se kterým divák odchází. I po několika dnech pocit znechucení přetrvává, ovšem to, co ho vyvolalo, to už je pryč a zapomenuto.

Petra Vodehnalová

Foto: Pavel Kolský

Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU

Christopher Marlowe a kolektiv: Masakr v Paříži

režie: Braňo Holiček, dramaturgie: Jan Tošovský, scéna: Karel Czech, kostýmy: Klára Syrůčková, choreografie: Martin Vraný, hrají studenti 4. ročníku KALD

Premiéra 9. března 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2012]

Petra Vodehnalová, 2. 5. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.