Přelet nad loutkářským hnízdem

Černobílý melodram s poletujícími vzpomínkami – dialog s maminkou pokračuje

Kdysi se Petr Nikl ohradil – vlastně tak úplně neohradil, jen si trochu posteskl –, že většina recenzí na jeho divadelní performance hledá v těchto scénických obrazech reflexi jeho dětství. Možná, že měl pravdu. V některých dřívějších inscenacích v nich byla Niklova hravost či použití hraček a objektů spojovaných s dětstvím opravdu častým hostem. V případě poslední Niklovy jevištní prezentace je tomu však jinak.

Už v anotaci k představení „Já jsem tvůj zajíc“ je návrat do dětství a vazba na slavnou maminku nejen očividná, ale přímo programová. „Poslední dobou rozvíjím široký cyklus maminčiných portrétů převážně z doby, kdy měla osm let. Inspiruje mě cyklus fotografií z roku 1942, hlavně zachycení jedné letní chvíle, kdy stojí na zahradě, oslepena sluncem. Z tohoto pocitu času, zataveného v prostoru a době, v níž jsem ještě tehdy neexistoval, vzniklo postupně i několik textů, které jsem si zhudebnil, a také touha vytvořit z této inspirace divadelní obraz.“

Autor tedy tentokráte nenechává nikoho na pochybách a předvádí svou snovou show inspirovanou plastickým materiálem nejrůznějších tvarů (navíc i v historické reminiscenci na nafukovací hračky Libuše Niklové) zcela programově jako výlet do svého dětství, jako „hudebně scénický obraz o čase a ozvěnách paměti“.

Časová výseč osobního příběhu se dotýká ročních období – od parného léta až do podzimu či zimy, kdy se na nás v závěru sesype lavina drobných granulátů připomínající sněhovou bouři nebo prudký déšť s kroupami, po níž na podlaze zůstává bílá pokrývka. Hlavním hrdinou je chlapec Petr, v podivných punčocháčích (jak jsme je všichni nenáviděli, ty bavlněné punčochy tlusté už svým materiálem i vroubkovaným žakárem!), přes které má navlečeny plandavé trenýrky. Na hlavě s kapesníkem se čtyřmi uzly (další nezbytná improvizovaná rekvizita školních výletů či koupališť, která působí směšně a neznám nikoho, komu by na hlavě slušela) se vydává pomalu a pozorně prozkoumat svět.

Ta zkoumání světa a jeho podivností jsou ostatně pro Nikla typická. Je to jeho výpověď, někdy bolestně mrazivá a skřípavá jako Punchův hlas, jindy lahodně konejšivá, hravá.

Nikl se vydává do světa za plastovým zrcadlem sestaveným z hradby průhledných kubusů, do světa, kde lze najít piano připomínající Sněhurčin sarkofág, stejně jako igelitovou pláštěnku snášející se shůry a nesoucí na sobě stínové přízraky lezoucích robošvábů. Do světa, který je sám o sobě jednou podivuhodnou plastikovou výstavní síní.

Nikl na své performanci se svými spolupracovníky od první premiéry (květen 2011) dále pracoval – a tak i představení, které jsem viděla s osmiměsíční pauzou v lednu, bylo – jak to už u performancí bývá – jiné. Zmizel původní příběh malého Petra a jeho cesty za dobrodružstvím v průběhu roku, jeho vzpomínání s matčinými příkazy („Vem si čepici, dostaneš úúúpal!“, „Vem’ si pláštěnku, bude pršet!“, „Vem si gumáky, jsou tam pijavice!“) jako by teď bylo pronášeno spíše jaksi mimochodem. Z původního „děje“ zbyla zásadní kostra, a pro protagonistu i původní kostým, něco se však změnilo… Krychle, na kterou se v původním představení promítala rodinná filmová „osmička“ je nyní v pozadí, z plastového buvola zbyla variace na maminčinu nafukovací žirafu. Hradba průhledných nafukovacích kostek, kterou Petr na počátku představení boří, se stává zřetelným předělem mezi současností a cestou za vzpomínkami. Každá kostka jako by ukrývala zvláštní příběh a při jejich pozdějším pomalém vypouštění se s každým z nich trochu nostalgicky loučí. Na nafukovacích kubusech, které v protisvětle působí jako kostky ledu, se povaluje jako na lehátku, někdy jsou polovypuštěné kostky pro něj loďkou, někdy tyto důmyslně ovládané poletující „vzpomínky“ odpinkne do publika a z kostek se ozývají nejen zmíněné matčiny příkazy, ale také reprodukce autentického smíchu a reakcí diváků.

Na počátku nové varianty „Zajíce“ i tentokrát stojí chlapec, který si pomalu dává na hlavu kapesník se čtyřmi uzlíky na jeho koncích. V samotném závěru je jeho dospělost či uzavření vzpomínek demonstrováno zmizením, odfouknutím kapesníku z jeho hlavy stejně tak, jako předtím zmizely kostky vzpomínek.

Jsou zde věci více i méně čitelné, v původním představení jsem se lépe orientovala, ale proč se snažit za každou cenu najít příběh? Je to černobílé zachycení útržků vzpomínek, variace na jednu dětskou fotografii maminky, zachycení okamžiku, který se nejsilněji ozřejmuje v závěrečné písni, která dala celému pořadu název. Je to životní cesta od prehistorie (maminčino dětství), početí, bolestné loučení i vyrovnání s časem, které symbolizují údery kapek drobných bílých granulí na povrch nástroje, který drží v ruce a kterým doprovázel své scénické kouzlení.

Jako by se Nikl s řadou věcí sám vyrovnal a nemá potřebu se k nim už znovu vracet – zbyly z nich jen ozvěny – ať už jde o létající nafukovací objekty, mechanické hračky či matčiny starostlivé výkřiky a napomenutí.

Výtvarná výpověď zde jde ruku v ruce s hravostí i překvapivostí tónů. Dráždivý, svérázný hudební doprovod – to jsou tklivé, temné a táhlé fujarové tóny didgeridoo (Ondřeje Smeykala), zvláštní hra na nejrůznější trouby a trubky (Davida Vrbíka) i zvuk Niklova řeckého strunného nástroje buzuki připomínajícího balalajku či ukulele. Mám ráda Niklův zpěv a hudební doprovod, texty jeho písní, melodicky nemelodický hlas, který si někdy pohrává se sluchem i trpělivostí posluchačů a kterému přesto nelze odolat. Ať se jeho interpret snaží o co největší nadhled, ať se jeho texty carrollovského rodu tváří, jak chtějí, jde o niternou zpověď interpretovanou s mimořádným zaujetím a emocí.

Každé představení je pro Nikla hledáním a uvědomováním si sebe sama. Jeho vztah k publiku je někdy pobavený, jindy sebestředný, přísný, poznamenaný vlastním perfekcionismem. Dělá si ze sebe legraci, nebo se bere vážně? Rozhodně od všeho trochu. Tím některé diváky dráždí či dokonce odpuzuje, jiné svou výpovědí oslovuje. Patřím k těm druhým.

Nina Malíková

Foto: Kryštof Havlice

Divadlo Archa, Praha

Petr Nikl: Já jsem tvůj zajíc

Scénář, režie a texty písní: Petr Nikl, hudba a zvuky: Petr Nikl, Miroslav Černý, Ondřej Smeykal a David Vrbík, technická spolupráce na mobilech: Ondřej Eremiáš.

Psáno z repríz 6. května 2011 a 17. ledna 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2012]

Nina Malíková, 1. 3. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.