Autorská práva

Že se na scéně herci nemají překrývat, že se nemají k divákům točit zády a že se na jevišti nesmí pískat – tyto divadelní zákony zná kde kdo. Ale zákon autorský? Víte, jak připravit divadelní inscenaci v souladu s ním? O autorském zákoně, ale také o divadelním pirátství a Medvídkovi Pú jsem hovořil s ředitelem DILIA, doc. JUDr. Jiřím Srstkou. Čtěte pozorně, neboť „ignorantia non excusat – neznalost neomlouvá“!

Americká televize NBC si v letošním roce nechala udělat průzkum, z něhož vyplynulo, že 24 % dat na světovém internetu je přeneseno nelegálně. Máte představu, kolik procent divadelních představení je odehráno v České republice nelegálně, tedy bez řádné licence?

Myslím si, že jich tolik není, protože divadelní síť v České republice je poměrně přehledná. Profesionálních divadel v České republice je asi 130, vedle této petrifikované sítě profesionálních divadel existují amatéři – a čtenáři Vašeho časopisu jistě vědí, že amatérská divadelní tvorba se poslední dobou velice rozhojňuje. A existují ještě agenturní představení, kdy herci se sporou dekorací něco nazkouší a potom s přestavením pod agenturou cestují. Když začnu u těch dvou posledně jmenovaných, tak tam určitě k nějakým autorskoprávním „únikům“ dochází. Jsme mile překvapeni, jsou amatéři, kteří si autorská práva hlídají. Nutno podotknout, že peníze z amatérských představení nejsou nijak vysoké. Ale umím si představit, že existují amatéři, kteří se dohodnou, že ve stodole nebo v hospodě vzadu v divadelním sále, jak je v Čechách obvykle zvykem, přichystají představení a na licenci od autora se prostě vykašlou. Jednou, dvakrát si kus střihnou a zavře se nad tím voda. Ale myslím si, že nelegálního uvádění tolik není, u agentur skoro ne a u těch petrifikovaných divadel už vůbec ne. A to proto, že jsou navyklí na zaběhnutý systém a licencují své inscenace přes dva subjekty, které to dělají, a to přes DILIA (Divadelní, literární, audiovizuální agentura, pozn. red.) a Aura-Pont. DILIA odlicencuje asi 76 % všech představení, Aura-Pont dejme tomu13 % a zbytek autoři licencují přímo vůči divadlu – jsou to případy, kdy se jedná o kamarády nebo autorské inscenace. To potom záleží na nich, jestli dostanou nějaké tantiémy nebo ne.

Na rozdíl od hudby jde v divadelní tvorbě o tzv. „velká práva“, která nejsou spravována systémem kolektivní správy. Vždy se ošetřují individuálně, neexistují žádné sazebníky ani zákonný monopol. A proto nemáme na rozdíl od OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. red.) přehled o tom, do jaké míry se v divadlech užívá něco neoprávněně. Ani na to nemáme aktivní legitimaci. Když se dozvíme, že někdo hraje něco neoprávněně, tak máme jedinou možnost – informovat o tom nositele práv, v zahraničí či v tuzemsku. Kontrolní systém není tak silný jako v kolektivní správě. Ale nutno podotknout, že divadla toho příliš nezneužívají. Jsou ovšem dvě oblasti, kde dochází k porušování autorských práv, a to jsou divadelní adaptace a scénická hudba.

K tomu se ještě dostaneme, teď mi prosím řekněte, koho všeho se autorská práva týkají? Týká se to všech, kteří se rozhodnou něco hrát?

Všech divadel, amatérských i profesionálních. My se snažíme u amatérů návrhem novely autorského zákona vytvořit nějaký jednodušší systém. Dokonce v poslední velké novele autorského zákona v roce 2006 jsme navrhli zjednodušený systém. Když si představíte, že někdo něco zahraje dvakrát a má to ohlásit, odlicencovat, podepsat smlouvu, ze vstupného počítat tantiémy a poslat, je to poněkud složité. My jsme vymysleli zjednodušený systém, podle francouzského a španělského modelu a navrhli jsme ho do novely autorského zákona v roce 2006. Načež nějaký komunistický poslanec vystoupil ve třetím čtení proti tomuto navrhovanému ustanovení a řekl, že by se to mělo vypustit, že není důvod, proč by divadelní amatéři měli platit nějaké peníze. On vůbec nevěděl, že se i u amatérů běžně představení licencují. A všichni poslanci zdvihli ruku, protože o tom neměli ani tušení. Takže vše zůstalo, pořád není z hlediska licencování rozdíl mezi amatérskými a profesionálními divadly.

Existují nějaké výjimky?

Např. školní inscenace, ale ty musí splnit jisté podmínky, které se většinou splnit nepodaří, hned přečtu, proč: (cituje z „autorského zákona“, pozn. red.) „Do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení.“ Ten problém je dvojí. Ve druhé části je poměrně srozumitelné, že v těchto představeních nemůže hrát nikdo jiný než uvedené osoby. Druhá podmínka je, že to není za účelem přímého či nepřímého hospodářského prospěchu. Ve všech komentářích se to vykládá tak, že pokud se vybírá vstupné, byť sebemenší, tak tam nějaký hospodářský prospěch je. Takže takových případů je málo. Pokud si vezmeme například proslulé studentské divadlo Disk (divadlo studentů DAMU, pozn. red.), tak tam tuhle výjimku nelze použít ani náhodou.

Na co všechno se z pohledu divadelníka autorské právo vztahuje?

To je poměrně složitá otázka a odpověď na ni bohužel nemohu zjednodušit. Autorský zákon zná třeba tři množiny úprav. První, což bude divadelníkům znít lahodně, jsou jakési nevýznamné instrumentální škrty. Často tomu dramaturgové říkají broková střelba. „Dobrý den, rád vás vidím.“ A režisér nebo dramaturg řekne, to se škrtne, to herec zahraje. Nebo „odcházím na kávu“, „máte hezký klobouk, paní“ atd. Jestliže se škrtá takhle, tak podle paragrafu 51 se dá říci: (cituje z „autorského zákona“, pozn. red.), že „nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit dílo, jestliže jde o takovou úpravu či jinou změnu díla, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil.“ Ovšem pokud to nezakázal. Jsou autoři, kteří zakazují i v případě těchto instrumentálních škrtů do textu jakkoliv zasahovat. Takovým typickým příkladem je Václav Havel.

A může to autor zakázat i po své smrti?

Může to pochopitelně zakázat i dědic. Druhá dobře identifikovatelná množina jsou příklady klasických dramatizací především prozaických děl. Tam si adaptátor, dramatizátor, slovy autorského zákona zpracovatel, vezme dramatický text a zdramatizuje ho. Což je zpracování podle autorského zákona a původní autor musí ke zpracování svolit. Potom je třetí množina, která je velmi široká, a to jsou jakékoli jiné další úpravy. I k nim musí dát autor svolení. A v této množině se divadla často mýlí. A dostáváme se ke čtvrté, nikoli právní, ale faktické množině, a to jsou případy, kdy divadla uvádějí dramatické texty „na motivy“, se tomu říká. A tam dochází k velkým omylům.

Dá se říci, že slovy „na motivy“ se dá představení zlegalizovat?

Divadelníci si myslí, že tím se to vyřeší. Není to tak. V zákoně existuje zavádějící výraz v paragrafu 2 odstavec 6 – dílo podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě. Ale tím zákon myslí holý námět, který nevykazuje identifikační znaky autorského díla, například využití původní faktografie, archetypu, ale už ne postavy, dvou postav. Často nový autor ostatní napíše sám, změní to a myslí si, že to je použití námětu díla samého o sobě. V tom dochází k porušování autorského práva velice často. A je to pochopitelně velice těžko postižitelné, když se píše „na motivy“. To by musel existovat, přeháním a nadsazuji, pluk dramaturgů, které by zaměstnávala DILIA, nebo nevím kdo, a ti by chodili do divadel, vzali by si původní dílo a porovnávali je s tím, co uvidí na scéně. Není to vůbec jednoduché, ale jakmile vidíte „na motivy“, víte, o co jde. Další problém spočívá v tom, že divadla užijí volného díla (vysvětlení tohoto pojmu viz níže, pozn. red.), např. Dostojevského, který se často dramatizuje. Ten je volný, to je jasné. Ale oni použijí i toho překladu – próza se k tomu nabízí, v případě Dostojevského samé dialogy – použijí výrazy překladatele, něco opíšou, něco ne, ale pochopitelně se potom musí vypořádat i práva toho překladatele.

Jak je to s použitím hudby na jevišti?

Vypořádání autorských práv se zjednodušeně řečeno posuzuje podle toho, jaký druh hudby se použije. První nejlépe řešitelný případ je, když si režisér, potažmo divadlo, objedná smlouvou o dílo od nějakého živého autora hudbu – Franz, Kofroň, Matějů, Malásek atd. To se vyřeší jednoduše, sepíšou se smlouvy o dílo a licenční smlouva, vše se vytvoří a následně odlicencuje. Druhý případ je ten, kdy divadlo použije scénickou hudbu ze záznamů vydaných k obchodním účelům. Divadlo řekne režisérovi, nemáme peníze na skladatele, zajděte do obchodu, tady máte zvukaře a sestříhejte hudbu z nějakých vydaných CD. To je veliký problém. Protože to, že si záznam hudebního díla koupíte v obchodě ještě neznamená, že máte vypořádána autorská práva. Jde o to, jakými cestami se dostat k nositeli práv. Což jde především přes hudební nakladatele, už jen výjimečně přes OSA. S OSA fungovala mnoho let zavedená spolupráce, kterou bohužel nabourali hudební nakladatelé. Vyjednávání s nimi je nesmírně dlouhé, pracné, licence jsou drahé. Byť jsme hudebním nakladatelům stokrát vysvětlovali, že provozování divadelních představení se z hlediska finanční výnosnosti nemůže rovnat velikému koncertu, divadelní prostředí neznají a chtějí velké peníze. A divadlo bývá potom někdy nemile překvapeno.

Nejhorší, co může divadlo, resp. režisér udělat, když vezme, přeháním 100 CD a z nich nastříhá tu minutu, tu deset vteřin, třicet vteřin, to nejde vůbec vyřídit.

A třetí množina je také problematická, a to je živé provozování hudby, která nebyla složena za účelem konkrétního představení. Když si vezme režisér nějakou hudbu, buď ze zahraničních, či tuzemských autorů, a prostě se to hraje živě. To je obdobně velký problém.

Zmínil jste mnohokrát, že je nutné sehnat souhlas autora. Jak ho získat?

Nejjednodušší je, když se divadlo obrátí přímo na autora, pokud ho zná (např. si objedná překlad). Nebo ať se obrátí na DILIA nebo Aura-Pont. Pokud nás divadlo požádá o odlicencování díla autora, kterého zastupuje Aura-Pont, my jim požadavek pošleme a funguje to i opačně. Na našich internetových stránkách je žádost, která obsahuje všechny náležitosti, které je třeba uvést, aby se dala žádost vyřídit.

Jak získat souhlas autora, který je po smrti?

U dědiců je to stejné. Ovšem divadla často nechápou, že souhlas se ne vždycky podaří získat. Zejména pokud jde o zahraniční autory. Např. Medvídek Pú. Čas od času někdo přijde a řekne, budeme dělat dramatizaci Medvídka Pú. Ten je naprosto nedostupný, protože práva k němu podle anglosaského modelu vlastní Walt Disney. A nechce v žádném případě dovolit divadelní provozování. Nebo se často stane, že dědic není k nalezení. Když ho nenajdete, tak těžko můžete divadelní představení hrát. K tomu směřuje nově vytvářený institut osiřelých děl, jež zahrnuje instrumenty odlicencování za dědice nebo autora, kterého nemůžete najít. Mimochodem s tím je spojeno pro DILIA i Aura-Pont mnoho nehonorované práce – jsme vystaveni smršti nejrůznějších žádostí na nejrůznější druhy práv a vyvíjíme obrovské a náročné úsilí, abychom zjistili, jak to je. A zhruba tak ve 20 % z tohoto úsilí zejména při jednání se zahraničním nic není – pochopitelně nám to nikdo nezaplatí.

Za jak dlouho po smrti je dílo volné?

Po 70 letech od smrti autora.

To samé na překlad?

Ano.

Jak funguje mechanismus licenčních smluv?

Divadlo řekne, chceme hrát Shakespeara, překlad Martina Hilského. Oznámí nám to formulářem, o kterém jsem hovořil výše, my řekneme, ano, zastupujeme pana profesora Hilského, což je pravda, a představujeme si, že výše odměny bude taková a maková. V tomto případě by to bylo jednoduché, protože Martin Hilský už přeložil kompletní Shakespearovo dílo, takže by nebylo třeba stanovit žádnou částku za to, že musí něco vytvářet, překlady už existují. U podílové odměny, tantiém chcete-li, řekneme: my si představujeme, že za provozování toho překladu pan Hilský dostane určitý počet procent. Divadlo se na to podívá a řekne jo, ne, to je moc, my jsme chtěli míň a my to probereme s panem Hilským. Máte různé případy, kdy divadla nemají peníze a my se jim snažíme vyjít vstříc a pan profesor Hilský taky. Tak třeba slevíme. Nebo neslevíme, protože víme, že výtěžnost toho divadla je taková a onaká, víme, za kolik prodávají lístek, kolik je při 80% návštěvnosti výnosnost toho představení atd. A potom dojde k dohodě, my napíšeme licenční smlouvu, kde je uvedeno, že poskytujeme např. nevýhradní licenci, což znamená, že Hamleta přeloženého Martinem Hiilským může souběžně hrát nějaké jiné divadlo, že se licence uděluje pro teritorium ČR, že to je od premiéry do derniéry, tedy množstevní omezení a že jde o živé divadelní provozování toho díla. A vedle toho tam bude napsáno, že se to nevztahuje na případy, kdyby se náhodou udělal záznam představení, jako to například dělá ČT. Potom je v licenční smlouvě odměna a mnoho místa je věnováno tomu, jak se platí – divadlo posílá do DILIA výkaz tržeb, profesionální divadla jsou na to už zvyklá, a my na základě těchto výkazů spočítáme smluvená procenta, vyfakturujeme je a divadla je zaplatí – velmi stručně řečeno.

Znamená to, že Shakespeare se hraje za jinou cenu např. v Aši a za jinou na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě?

Ne, ale může se stát, že některé velké divadlo řekne: máme 1 000 míst a průměrnou cenu vstupenky 400 Kč, výnos je 400 000 Kč a obvyklá procentní výše odměny je tudíž vysoká, a proto navrhujeme, aby výsledná odměna byla nižší. A teď se o tom diskutuje, my třeba ustoupíme, nebo neustoupíme. To záleží samozřejmě na panu profesorovi, se kterým jsme ve spojení, protože to jsou ta „velká práva“. Nebo jsou případy hodné určitě shovívavosti, když víme, že určité divadlo je na tom finančně špatně z důvodů, které nezavinilo.

Když divadlo nedělá z pohledu autorského práva všechno tak, jak má, jakému možnému postihu se vystavuje?

Že se odstoupí od licenční smlouvy a inscenace se nebude moci dále hrát.

A když smlouva vůbec nebyla sepsaná?

Za prvé je to trestný čin, za druhé existuje soudní instrument v podobě předběžného opatření, soud o něm musí na žádost autora do jednoho týdne rozhodnout, většinou to udělá a zastaví provozování toho kterého divadelního představení. A třetí sankce je náhrada škody, která je dvojnásobkem obvyklé autorské odměny, jejíž výše je na divadelním poli poměrně jasná, a to za všechna představení, která byla takto neoprávněně odehrána.

Řekněme, že si tento článek přečte někdo, kdo si uvědomí, že rok, dva nebo víc podniká něco, co není v souladu s autorským zákonem, a chtěl by svoje představení zlegalizovat. Jak má postupovat?

Já bych mu samozřejmě doporučil, aby se to snažil zlegalizovat. Dá se o tom jednat, jakým způsobem se vypořádá časové období, kdy bylo dílo neoprávněně sdělováno veřejnosti, a také záleží na autorovi. V praxi se musí rozlišovat, jestli to např. bylo opomenutí nebo naopak úmysl. Já nejsem příznivec paušálního řešení.

Jak se díváte na to, že někdo něco napíše, držme se třeba toho Medvídka Pú, a jenom kvůli tomu, že existuje společnost, která z toho chce mít zisk, není možné prezentovat toto dílo divákům. Rozumím tomu, je to v zákoně, ale není absurdní, že se Medvídek Pú už nikdy neobjeví na českých jevištích?

To je nejčastější argument pirátů na internetu, není to dostupné, my to chceme zpřístupnit, a proto jsme to nelegálně umístili na internet třeba v podobě elektronické knihy. Ale já s tím esenciálně a zásadně nemohu souhlasit. Autorské právo není nic jiného než ochrana vlastnictví. Když vlastník, nositel autorských práv, autor nebo dědic, něco nechce, tak nechce. To je, jako kdyby měl auto, které nechce nikomu půjčit nebo prodat, a někdo by si ho proti jeho vůli vzal, respektive ukradl. Společenská poptávka v tom žádnou roli nehraje. To je takový rozšířený omyl, nejen tady v ČR, že se jedná o celospolečenské vlastnictví, a když někdo chce užít autorova díla, ten mu musí za nějakých podmínek dát vždy svolení. Není tomu tak, nemusí. A k tomu přičítám ještě tzv. osobnostní, morální práva, z nichž vyplývá, že kromě ochrany vlastnictví do toho autor vnáší část své osobnosti, a o to je to složitější, když prostě nechce, aby se nějaké dílo vůbec uveřejňovalo. Např. Milan Kundera nechce, aby se hráli Majitelé klíčů, jeho první divadelní hra, má k tomu své osobní důvody a může, avšak nemusí je nikomu říkat.

Předpokládám, že se tedy díváte příkře na švédskou Pirátskou stranu, která se v roce 2009 dostala do europarlamentu. Oni přece určitě symbolizují nějakou sociální skupinu.

Já mám za sebou mnoho diskusí s Českou pirátskou stranou, naposledy asi před měsícem. Já jejich pocitu rozumím – říkám tomu spíše pocit než myšlenka či koncepce, ale navrhněte nějakou alternativu. Musíme přece vycházet z toho, že ochrana vlastnictví je základem této vyspělé civilizace. Vy chcete úplně zavrhnout u autorských práv institut vlastnictví? Jak to chcete dělat?

Vidíte vy sám nějaké východisko nebo kompromis?

Určitě existuje mnoho úvah, ale jsou poměrně složité. Domnívám se nicméně, že pro divadla to vůbec nepřipadá v úvahu. Stát by třeba prostřednictvím „nových autorských zákonů“ musel vyvlastnit autorská práva, dát je volně k použití a autorům něco zaplatit. A kde ty peníze vzít? Ze státního rozpočtu těžko. A teď nemluvím jen o ČR. To bychom neúměrně rozšířili systém náhradních odměn, který je tak v ČR nenáviděn. To je to, co už existuje: koupíte si DVD, na něj si můžete nahrát, co chcete, a když to nebudete nikomu dalšímu dávat dál, nemusíte platit žádný autorský honorář. Tzv. volné užití pro osobní potřebu, avšak za náhradu, kterou platíte v ceně nenahraného DVD. Jistě by se dalo uvažovat o tom, že všechno, co bude na internetu, bude osvobozeno od povinnosti získat svolení od autorů a bude se platit za autorská práva. Ale potom by se musely platit ty tak kritizované náhradní odměny. Nebo by se to snad vyvlastnilo bez náhrady? Dobře víte, že v civilizovaných zemích je vyvlastnění bez náhrady obecně podle občanského zákoníku věc velice zřídka připustitelná.

Vztaženo k divadelnímu prostředí žádné takové řešení v budoucnosti nevidíte?

Osobně si myslím, že divadelní prostředí v sobě vzhledem k druhu užití, které existuje už stovky let, nese určitý konzervativní prvek. Takže si myslím, že vyjma hudby, o které jsem mluvil, je to sympaticky konzervativní systém, ve kterém jde vše svým tempem a kde není třeba mnoho měnit.

Karel Kratochvíl, 15. 11. 2011

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.