Místo doslovu

V nakladatelství AMU konečně vyšla dlouho očekávaná a dlouho avizovaná nová kniha Henryka Jurkowského Proměny ikonosféry v českém překladu Jiřího Vondráčka. Henryk Jurkowski samozřejmě není českému čtenáři vůbec neznámý, natožpak čtenáři časopisu Loutkář.

Již delší dobu všichni sledujeme, jak se jeho autorský záběr postupně rozšiřuje a prohlubuje: od výhradního zájmu o loutkové divadlo (a to v celosvětovém kontextu) k zájmu nejen o divadlo vůbec, ale nyní i o uměleckou tvorbu lidstva v průsečíku uměleckých druhů i žánrů. Je to pohled bytostně antropologický, poučený a zasvěcený, který bezděky „prozrazuje“ původní autorovo směřování a tíhnutí k loutkovému divadlu, vždyť co především je loutkové divadlo než specifický zájem o vizualitu, o přítomnost života ve hmotě, o existenci subjektu v objektu?

Na dějiny uměleckého druhu, například divadla, lze nahlížet z mnoha různých druhů pohledu. Máme dějiny divadla z pohledu dramaturgického – jako dějiny dramatických textů, z pohledu režijně-inscenačního jako dějiny koncepcí i z pohledu hereckého jako dějiny geniálních přestavitelů rolí. Jurkowského metoda je však jiná – a přitom nejde o dějiny divadla z pohledu scénografického, nejde o dějiny scénografie, ty jistě také existují, ale to by bylo pro autora Jurkowského formátu málo. Ano, Jurkowski opravdu napsal Dějiny ikonosféry, a v úvodu své práce vysvětluje, co pod tímto pojmem rozumí konfrontací s polskými autory jako například M. Porebskim či W. Tatarkiewiczem.

Tedy vizualita jako svorník architektury, výtvarného umění, divadla, ale i slavností, průvodů a všech dalších forem proniknutí teatrality do společenského života.

Jurkowski si přitom všímá, jak původně „uzavřený“ obraz (ve smyslu sakrální výjimečnosti) se postupně „otevírá“ a zpřístupňuje širším vrstvám společnosti, přičemž je však důležité, že toto lidské společenství spojuje jednotné kulturní vědomí, které tuto otevřenost umožňuje a zároveň uzpůsobuje jednotnému vnímání. Teprve ve chvíli, kdy se tento „otevřený“ obraz vzpírá jednoznačnému vnímání, dochází k jeho osamostatňování a vymanění z kontextů, které ho určují a zařazují. To je zároveň začátek estetické aktualizace tohoto obrazu (ikony) a akcent na jeho individuálnost a nekontextovost, zároveň to však znamená začátek konce jednotné ikonosféry, kterou už individualizovaná společnost – nechce nebo nepotřebuje?

Neptám se já, ale autor knihy… A je to závažná otázka…

Závažná především proto, že takto chápaný objekt (ikona, artefakt) najednou existuje nejen pro tvůrce, ale i pro vnímatele, jako objekt sui genesis, sám pro sebe, nikoliv pro druhé v řadě, a v tu chvíli se samozřejmě okamžitě přesune nejen naše, ale i autorova pozornost, k problematice mimesis v umění vůbec.

Jurkowski si uvědomuje fakt, že čím dokonalejší a všeobecně přístupnější je mechanické kopírování skutečnosti, tím prudší bývá odklon umění od popisu reality k tvorbě autonomní, k tvorbě svébytných fikčních světů, a často až k tvorbě abstraktní. Člověk tak začíná být konfrontován se světem vizuality, aniž by se stal jejím pánem…

To je druhé důležité a znepokojivé – pro někoho – zjištění…

Tato otázka zajímá i Jurkowského: často se ptá, kde končí tyto hranice a zkoumá, v jaké situaci současného umění se ocitá člověk sám… Upozorňuje na Ortegův postřeh o postupující dehumanizaci umění, v jehož centru nestojí zájem o člověka. Musíme však připomenout, že tento nezájem je často jen zdánlivý, není však tak zřejmě prvosignálový, jak tomu bývalo v minulých ikonosférách…

V těchto souvislostech se poměrně často vrací Jurkowski i k pasážím o různých formách loutkového divadla a jeho zájem dokonce pokračuje i zájmem o současné robotické divadlo, které připravuje jeho polský přítel M. Perkowski z vědeckého týmu university v Portlandu ve státě Oregon.

Není to ostatně překvapivé u autora, jehož jedna z posledních knih se jmenuje Herec v roli demiurga…

Domnívám se, že důležitější než všechny otázky po smyslu jednotlivých individualizovaných a emancipovaných reprezentantů současné ionosféry, je otázka, zda do tohoto světa objektů vstupuje člověk skutečně autentický a individualizovaný, aby tak mohl působit kontradikčně vůči světu jednak autentických a samostatných objektů, jednak aby byl neopakovatelným psychofyzickým (nezakomplexovaným) komplexem oproti světu současné recyklovatelnosti a sériovosti (jak nevzpomenout v této souvislosti úvah Ria Preisnera o sériovosti loutky), kdy i nosič artefaktu se může stát ikonou.

Je zřejmé, že akcent na samotný materiál uměleckého díla se stal motorem a hybatelem všech tendencí moderního umění, které se ani tak nesnaží postihnout smysl okolního světa, jako smysl umělecké tvorby samotné.

Možná je to pro někoho málo, možná je to pro druhého poctivé přiznání si vlastních hranic a mantinelů vymezeného hracího prostoru, prostoru jak dimensionálního, tak i časového, vždyť právě divadlo je uměním časoprostorovým…

A právě loutkové divadlo ať svou figurálností, tak i akcentem své předmětnosti, své objektovosti, se stává symptomatickým pro svět ikonosféry, kam zcela patří – i se z něj vyděluje…

Knihu, bohatou na obrazovou dokumentaci, vzniklou i díky přispění varšavského Institutu knihy i pražského Polského institutu opatřil čtivým překladem Jiří Vondráček. Škoda jen, že se přivítání knihy na pražské DAMU nemohl osobně – pro své onemocnění – zúčastnit i autor knihy, jak si sám tak přál.

Domnívám se, že by měl z performance 1. ročníku Herectví KALD DAMU, vzniklé pod vedením odborného asistenta Tomáše Žižky na motivy této obrazové dokumentace, radost. Vždyť ukázala ve své variabilitě životaschopnost této ikonosféry právě ve spojení s hercovým tělem a jeho akcí v prostoru… A potvrdila, že tu není jen sama pro sebe, uzavřena neprodyšně ve své kánoničnosti, ale především pro druhé, kteří jejím vnímáním rozvibrovávají její odstředivé i dostředivé siločáry dialektického vztahu člověka k okolnímu světu jako dějiny vztahů mezi subjektem a objektem ve zcela specifické – konceptuálnosti…

Na závěr dejme alespoň na chvíli slovo samotnému autorovi, jehož podnětná kniha končí těmito slovy: „Obrazy změnily jen v malé míře svůj charakter. Mohou být zrcadlovým odrazem světa nebo kompozicemi (dokonce v případě fotografií), které naplánoval a vytvořil člověk. Jejich současné bohatství a velké množství jejich nosičů vytváří v podstatě dojem naprostého chaosu, který už nikdo nemůže kontrolovat, dokonce i kdyby chtěl. Rovněž v divadle. A zejména v různých druzích happeningů a paradivadelních aktivitách. Jedinou nadějí je smysl pro individuální odpovědnost, neboť obraz je formou výpovědi člověka, který odpovídá jak za jeho významy, tak také za způsob jeho rozšíření. A musí brát v úvahu jeho mnohostranné působení.“

Karel Makonj

Henryk Jurkowski:Proměny ikonosféry

Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha 2010

Běžná cena 699,- Kč

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2011]

Karel Makonj, 7. 6. 2011

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: