Jak Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi založeno bylo, aneb, kdo, co, kdy a jak dobře činil, nebo naopak tomuto protivenství konal

Myslím, že vývoj loutkového divadla v českých zemích má svá specifika zejména v rozsahu působení, rozšíření do nejrůznějších složek společenského života, pochopení významu pro výchovný systém, možnosti rozvoje všech částí tvůrčího procesu.

Po etapě lidových loutkářů, jejichž hry ovlivňovaly zejména vesnické diváky, nachází loutkové divadlo živnou půdu i ve větších městech už na konci 19.století a vznikají loutková divadla spolková, mezi jinými 1.spolkové divadlo v Kuřimi v roce 1874. Ludmila Tesařová zakládá školní divadlo v Praze. 1909 se objevilo Stínové divadlo v Čakovicích. Oblast možností rodinného a školního divadla zasahuje výroba tzv. „Alšových loutek“ v roce 1912 a následně 1913 tisk „Dekorací českých umělců“, což bylo později podnětem pro další výrobny a vydavatelství. Dramaturgie dostává nové texty divadelních her, nová divadla ukazují cestu, kterou se bude tato složka divadelního umění ubírat.

V roce 1913 vzniká Divadélko Feriálních osad v Plzni, se kterým začíná v roce 1917 spolupracovat Josef Skupa. 1914 se rodí Loutkové divadlo Umělecké výchovy, 1918 Pražská umělecká loutková scéna. 1920 zahajuje Umělecká loutková scéna Říše loutek, která nalézá definitivní stánek 1928 v Městské knihovně. Na svět se vyklubal 1920 Spejbl a 1926 Hurvínek. Množí se jména výtvarných umělců, spisovatelů a organizátorů loutkářského života. Už v roce 1903 byl 1.sjezd v Praze. Loutkové scény vznikají mimo Prahu: 1927 Oblastní divadlo v Liberci a divadlo Radost v Brně. Sokolská scéna v Praze-Libni ukazuje pod vedením Dr.Jana Malíka nové scénické i dramaturgické možnosti. To všechno shrnuji proto, že všechny složky tohoto obrodného procesu přinášely obrovské množství dokumentárního materiálu – od loutek, kostýmů a jejich návrhů, scénických prvků, textových podkladů, fotografií. Šikovná některá muzea si tuto potřebu uchovávat toto bohatství uvědomovala. Sami loutkářští organizátoři cítili potřebu představit se svým kolegům a veřejnosti. Retrospektivní výstava z podnětu Dr.J.Veselého v roce 1911, předcházela už ne zpětný pohled, ale současný stav v letech 1921–1922(???. To se opakuje při III.loutkářském sjezdu v Praze, kdy se organizátoři a tvůrci představili v roce 1924.

K muzejnímu pojetí prezentace českého loutkového divadla mělo jistě nejblíže Národní muzeum v Praze, ale jeho divadelní sbírky vznikají teprve v roce 1924 a k osamostatnění dochází v roce 1929 s velkými potížemi prostorovými. V Národopisném muzeu se sbírky českého loutkového divadla představují větší výstavou až v roce 1975.

Také zahraniční instituce nezahálejí s rozdílem podmínek prostorových a zejména finančních. Svou činnost mohly usměrňovat i do oblastí mimoevropských a výsledkem jsou bohaté sbírky vpravdě mezinárodního charakteru. Hodně cenného materiálu se také dostává do rukou odborníků-sběratelů a dlužno připomenout, že se loutky stávají i obchodním artiklem a zahraničí je místem dodání.

2.

Ve všech případech loutkářské činnosti, jejího rozvoje i prezentace na veřejnosti je nutný dokonalý systém organizační a to nejen v prostředí vlastní země, ale i v měřítku mezinárodním. Vzájemná informovanost a pomoc, výměna zkušeností i návštěvy zahraničních představitelů loutkářského dění, nabývá důležitosti. Myslím, že tu sehrávaly důležitou úlohu české loutkářské časopisy a jejich kvalitní úroveň. O pochopení významu loutkového divadla svědčí pro nás i vznik Loutkářského soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu v Praze už v roce 1923 a tím i zkvalitnění obrazu o stavu československého loutkářství, které svou úrovní i rozsahem stojí v této době na předním světovém místě.

Nutnost koordinovat všechny informace, styky a vzájemné potřeby vyrůstala do vzniku instituce s mezinárodní působností. Ta možnost se naskytla v roce 1929, kdy v rámci V. loutkářského sjezdu byla konána velkorysá loutkářská výstava naše, s rozsáhlou prezentací se představilo tehdy sovětské loutkové divadlo a profesor Bogatyrev, který výstavu organizoval, s velkým obdivem hodnotil stav československého loutkářství. V tomto prostředí vznikl v Praze z podnětu našich a francouzských činitelů mezinárodní loutkářský svaz UNIMA. V tomto slavnostním prostředí byla také poprvé vyjádřena myšlenka na založení Mezinárodního muzea loutek pod patronací UNIMA. Prvními prezidenty a generálními sekretáři byli Češi, kteří pochopitelně podporovali tuto iniciativu, ale myšlenka na realizaci muzea zapadla už ve válečných letech 1938–1945, kdy docházelo k ochladnutí mezinárodních vztahů všeobecně a vzájemné styky se obnovují až v 50.letech.

3.

Trapně vleklou otázku Mezinárodního muzea loutek znovu připomínal jubilejní X. kongres UNIMA, který se konal v Praze v roce 1969, jehož účastníci přijeli do Chrudimě na bohatě zastoupenou mezinárodní přehlídku amatérského loutkového divadla, pod patronací UNIMA. Politické prostředí červencové 18.LCH bylo rušné, nedůvěřivé k organizátorům, přesto vrcholné co do úrovně, účasti a celkové atmosféry. Tady si zahraniční hosté nejlépe ověřili, co Chrudim jako přehlídka i město pro loutkové divadlo znamenají. Odkazuji na vítací text Zdeňka Bezděka v programu II.festivalu.

Při X. kongresu v Praze se konala také mezinárodní výstava, kdy zahraniční divadla a jednotlivá centra UNIMA byla obeslána k účasti na této výstavě a zároveň vyzvána, aby formou darů podpořila založení Mezinárodního muzea loutek pod patronací UNIMA v Praze. To bylo zcela logické z pohledu morálních závazků trvajících už 40 let od zakládajícího kongresu UNIMA v roce 1929. O organizaci této náročné výstavy nemám jinak vlastní informace, zvací dopisy a požadavky na dary pro fiktivní pražské muzeum podepisoval tehdy Zdeněk Bezděk, předseda Československé sekce UNIMA. Jako červená nit historií našeho loutkového divadla se táhla osobnost Dr. Jana Malíka, který v té době byl ještě generálním sekretářem UNIMA. Jako vždy u náročných akcí, může dojít k chybám. Tou byla zřejmě skutečnost, že na likvidaci celé akce, zpětné vrácení exponátů potřebuje ( je potřeba, potřeboval?) prodloužení nájmu prostor, čas i peníze i nutný klid pro tuto práci.

Jisté je, že při jedné akci II.mezinárodního festivalu loutkářů amatérů oslovil mne Dr. Malík s prosbou o zprostředkování setkání s Přípravným výborem a nastínil řešení problémů pražské výstavy nalezením prostor v Chrudimi, kam by se zbylé exponáty dovezly a odtud provedlo vrácení. To už je začátek další kapitoly vzniku MLK, pamětníci chybějí.

4.

Přípravný výbor zasedal, Dr. Malíka vyslechl a protože v tehdejším přípravném výboru byli zastoupeni představitelé všech místních i okresních politických orgánů a kulturních zařízení, bylo jednání rychlé a bylo rozhodnuto uvolnit přízemní prostory v divadle a vyhovět tak požadavkům Dr.Malíka. O tom by jistě svědčily zápisy z PV LCH, Dr. Malík o problémech s výstavou nepublikoval a z jednání nevyplynulo zatím žádné budoucí řešení vzniku muzea. Materiály byly přestěhovány, livkidace probíhala, ale idea muzea tu začala poletovat a „genius loci“, skutečnost, že II. festival s mezinárodní účastí už byl 18. loutkářskou Chrudimí se štábem již ostřílených a zkušených pracovníků zahrála svou úlohu. I. festival se konal z iniciativy Dr.Erika Kolára v Karlových Varech a organizátoři se mohli přesvědčit, co znamená dobré prostředí pro celkový úspěch každé akce. Proto také rozhodnutí zvolit Chrudim jako místo konání II. mezinárodní přehlídky a eventuelních dalších.

Záměrně se ještě k tomuto festivalu vracím, protože paradoxně zrcadlí politickou situaci. Na jedné straně třeba požadavek, aby skupina loutkářů SSSR, která nebyla přímým účastníkem programové části, byla oslavena natolik, aby na divadle vlála sovětská vlajka, osočování, že této skupině nebyla věnována patřičná pozornost i když později tato skupina poslala poděkování za přijetí a chrudimské prostředí. Na druhé straně vyvíjející se pochopení u všech orgánů, rozhodujících o tom, kam se síla představy o mezinárodní instituci, směřující do kraje, okresu, města, pohne.

Teď nastává situace, která připomíná tolik legend, zpráv s nepotvrzeným a neověřeným základem. Nevím kolik hlav se v chrudimském prostředí před oficielními orgány probudilo a nechci nikomu ublížit nebo někomu nadbíhat, ale ten „třesk“ tady rozhodně byl a byl jak se říká „dole“. Prostě, bylo to už na podzim 1969, kdy se podařilo předložit všem orgánům městským, okresním a postupně krajským projekt, který předpokládal, že řada letitých nadějí na vznik Mezinárodního muzea loutek by mohla být naplněna v Chrudimi, v městě, které už 18 let loutkářsky žilo a upřímně řečeno, bylo také jedinou nadějí na to, že dávný sen a závazek bude naplněn. Trumfem ve hře byla skutečnost, že už léta byl opravován a restaurován objekt Mydlářovského domzu, který byl v té době bez konečného záměru pro jeho využití (mezi jiným Muzeum Josefa Ressla) a při urychlení stavebních prací by bylo možno předat dům pro účely muzea. To se stalo i když s opožděným úředním předáním až v pozdějších letech. Přípravou organizační byl pověřen Bohumír Nový a nastala zběsilá etapa snah, aby navržená varianta využití renovovaných prostor a představ toho, co bylo plánováno v Praze vznikla v Chrudimi. To byl jediný důvod, jak myšlenku uchopit „za pačesy“ a klidně se smířit s tím, že muzeum mohlo spustit svou činnost mnohem později. Také další faktory tu hrají roli. Dr. Jan Malík, který se mimo jiné zasloužil o vznik sítě profesionálních divadel a byl ředitelem a režisérem Ústředního loutkového divadla v Praze od roku 1949 se scénami v Brně, Liberci, Českých Budějovicích a Kladně, předává svou ředitelskou funkci už v roce 1967 Jiřímu Filipimu a na blízkém obzoru je také ukončení funkce generálního sekretáře UNIMA v roce 1972, funkce, kterou vykonává nepřetržitě od roku 1933.

Ve stejném období vzniká také problém, co s obsáhlým úředním i osobním materiálem UNIMA, který se nalézal v prostorách ÚLD a také musel nalézt nové místo na uskladnění. Od roku 1972 také byla plánována rekonstrukce ÚLD a tak tlak na „čistý stůl“ Malíkův už předběžně sílil.

Už před rokem 1969 byly v domě, sousedícím s Mydlářovským domem, rovněž historicky cenném objektu, pronajímány přízemní prostory pro činnost fotografického kroužku. Dům patřil rodině paní Černíkové, která zde později sama bydlela a nájemně uvolnila prostory 2.podlaží pro nadcházející potřeby stěhování všech Malíkových i úředních dokumentů včetně sbírkových. Nastal maratón na bohužel krátkou vzdálenost a běžců, vytrvalců, nebylo příliš.

Velkorysý dar města, Mydlářovský dům, se dostal doslova „do kleští“ potřebných stavebních prací, které prováděly firmy s pololegálním povolením, do hry pochopitelně promlouvali záslužně památkáři, celková atmosféra této pohnuté doby nepřispívala na jedné straně celkovému záměru, druhou stranou však vítězil kolektiv organizátorů, příznivců, řemeslníků, přátel muzea, místy se zdálo, že oprávněný, ale tichý protest politické situaci a hledání všech spojenců právě v politické sféře. Netroufám si říci, že vůbec někdo pravdivě zhodnotí tuto fantasticky krátkou etapu, potřebnou pro založení MLK. Každý den a každou hodinu byl ten výherní stav proměnlivý a spíš se blížil nerozhodnému 0:0. Ale podařilo se natolik, že už při XX. loutkářské Chrudimi se vyjadřuje Dr. Malík uspokojivě i když stavební práce zdaleka nebyly ukončeny, napětí sílilo a i představa o získání obou sousedních objektů postupně pro činnost MLK zdaleka bledla před skutečnou situací. Objekt slavného domu čp. 74 byl natolik dokončen zásluhou mnoha dobrovolníků, stavebních dělníků, města, okresu a konečně kraje a předán tehdejším místopředsedou KNV symbolickým klíčem městu Chrudimi. Jako první vstoupil zasloužený iniciátor a částečně spokojený Dr.Malík

5.

Dveře Mydlářovského domu se otevřely, ale předtím byl čas pouhých 28 dní na to, aby z krabic a beden byly vybaleny všechny artefakty do základů muzea, což činilo cca 74 darů center UNIMA a cca 450 předmětů, darů ze sbírek Dr.Malíka. Zprávy o „přívalu“ loutek ze zahraničí byly přehnané, ale základ byl položen a zásluhu na instalování prvních expozic mají členové Divadla Drak Hradec Králové pod vedením Jana Dvořáka (odkazuji na článek J.Dvořáka v publikaci Svět loutek), který se také vyjadřoval k prvním koncepcím činnosti muzea mezinárodního pod zkratkou M.I.M, jehož zřízení naráželo na spoustu problémů organizačních, mezinárodních jednání a schvalování a tak, aby účelu bylo dosaženo a „vlček se napapal a kozička zůstala celá“, došlo se ke kompromisu Muzea loutkářských kultur. První do dveří vstoupil záslužně Dr. Jan Malík a s ním i problémy, které kladně i s překážkami ovlivňovaly chod nové instituce.

Prvním ředitelem se stal Dr. Jaromír Trojan, kulturní pracovník, loutkovému divadlu odtažitý partner a jeho funkce také skončila už v 1.čtvrtletí roku 1973. Nepřísluší mi hodnotit alespoň 1.období mého jmenování do funkce dalšího ředitele. Co bylo jasné? Zajistit provoz s minimálním počtem pracovníků a byl jsem rád, že jsem tak mohl činit v součinnosti s dlouholetým organizátorem příprav na otevření MLK a zkušeným předsedou přípravných výborů Loutkářských Chrudimí. Znali jsme se profesně ze spolupráce v propagačním oddělení p. EVA, působili jsme oba v Chrudimských loutkářských souborech, které svým způsobem ovlivňovaly rozhodnutí o existenci LCH. Bohumír Nový posléze odchází do vyšších kulturních funkcí okresu, a tak ve spirále času dochází k osudovému setkání v nové instituci. Měl jsem to štěstí, že láska k loutkovému divadlu byla pěstována už v dětských létech, na stránkách „Loutkáře“ prý jsem se naučil číst a tatínek mne podporoval v té lásce až do dob založení souboru v Hrochově Týnci, členském souboru Kolektivu ochotnických divadel pod vedením Jiřího Stehna v Chrudimském divadle. Na konci studií na Učitelském ústavu v Chrudimi jsem se předtím stal, zřejmě šťastně, účastníkem Loutkářského soustředění v Praze v roce 1946 a také s využitím možností osobně se setkat s celou plejádou osobností loutkářského života a poznat zejména Josefa Skupu, Víta Skálu, Vavříka-Rýze ze Skupova divadla, vousatého pana Bubeníčka, paní Skupovou, tehdy mladého Vojtu Cinybulka, Richarda Landra, o kterých jsem netušil, že budou v dalších létech mými staršími souputníky a přáteli. Poznal jsem tehdy divadla „Říše loutek“, „Umělecké výchovy“ a „Divadlo Spejbla a Hurvínka“ a netušil jsem, jak blízko k nim budu už v roce 1950 při sjezdu a školení v Chrudimi a že budu absolvovat „křížovou loutkářskou cestu“ až do let 1987.

Koncepce sbírkové činnosti prvních let muzea byla dána skutečností, že první stovky předmětů z darů Dr. Malíka a skromných darů center UNIMA nemohou stačit na další prezentační činnost a tak musela zákonitě přijít etapa:

1. převzetí všech dalších sbírek Dr. Malíka s tím, že problém hodnot mnohých artefaktů neměl perspektivní hodnotu

2. úzké spolupráce s divadly profesionálními i amatérskými a vzájemné prezentace

3. získání artefaktů nabízenými sběrateli, loutkářskými rodinami

4. trvalým kontaktem s účastníky a hosty LCH

Pomíjím povinnosti průběžné evidence a dokumentace přijatých sbírkových předmětů, jejich ochrany a postupného restaurování. Tak se také dělila povinnost a náplň práce jednotlivých pracovníků. Už brzo po zahájení činností se projevila realita, že do MLK byly dovezeny dokumenty UNIMA a v prvních létech zde také došlo k praktickému předání funkce generálního tajemníka UNIMA s mnohými problémy, které vedení muzea už nezajímaly.

Živá byla otázka darů center UNIMA, jejichž divadla, výtvarníci a další činitelé byli přesvědčeni, že jejich dary se dostávaly do muzea s patronací UNIMA a ne do krajského zařízení, kterému velí socialistický politický institut. Několik center se cítilo podvedeno a žádalo vrácení darů. Tento problém byl vyřešen až na moskevském kongresu UNIMA zásluhou Dr. Jurkowského

Musím se vrátit ke stavebním problémům, které vznikaly právě v období urychleného dokončení prací v Mydlářovském domě, ale zejména v možnosti dostat sousední objekt Bílka z Billenberku alespoň do úrovně úprav hlavního objektu. Paní Černíková dům oficielně věnovala okresu pro účely muzea s hodnotou oficielního odhadu, plánovaná rekonstrukce byla schvalována příslušníky rodiny majitelky, ale celkové překážky bránily úspěšné rekonstrukci celého objektu, uvolnění pro správní a dokumentační účely a tím rozšíření prostor pro prezentaci sbírek v hlavním objektu. To se podařilo až v letech 1981–82, bohužel se to neobešlo bez mnoha stěhování získaných fondů, knihovny až po oddechnutí, že sen o mezinárodním muzeu loutek v Chrudimi a celkově v našich zemích odezněl jako kompromis, který na druhé straně zachránil to, co šlo a muzeum loutkářských kultur Chrudim dnes ochraňuje odkazy našeho i zahraničního loutkového divadla a nám nezbývá, než zachránit instituci jak takovou. Rekonstrukce sousedního domu pro sbírkové a další účely MLK trvala řadu let. V té době existovaly jen centrálně řízené podniky stavebního charakteru, které přednostně zařazovaly do plánu především lukrativní zakázky a objekty charakteru MLK šly až druhořadě k zařazení. Když byly kapacity stavební, nebyly k dispozici finance, nebo naopak. Všechno se táhlo dlouhých 6 let s poučováním, co jsme my a co jsou přednosti dělnické třídy.

Když se zpětně ohlížím nad celou problematikou vzniku MLK, musím všechny úspěchy muzea poměřit s osobními, se všemi nedotaženostmi a překážkami a radostí, že zatím tato instituce úspěšně pokračuje a současný, halasně proklamovaný program ochrany kulturních hodnot nezamáčkne už vzrostlé květy, které sami nezasadili, ale právo trhat je si osobují.

6.

MLK a LCH – co je spojuje? Všechno! Na začátku bylo stejné úsilí, stejné bojování na vratkých základech a mnohdy prázdných rukách, jako v případě MLK. Samozřejmě nebyla to jen nějaká legendární přání a silácká rozhodnutí, ale skutečnost, že loutkové divadlo bylo jen okrajově prezentováno při Jiráskových Hronovech, podnítilo nejen chrudimský, dobře fungující loutkářský soubor i se zdůvodněním tradic loutkového divadla v místě, loutky si zaslouží čestné, samostatné místo v prezentaci tohoto oboru divadelního umění a jak se říká, kdo dřív přijde, má své oprávnění tuto ideu uskutečnit. Do Chrudimě byl v roce 1950 svolán Celostátní loutkářský sjezd, který řešil programové a další všeobecné osobní názory třeba na to, že Jiří Trnka není vlastně loutkář (ostatně odpůrcům nahrál neúspěšnou kariérou „Dřevěného divadla“), nebo postýskáním Dr. Malíka, že už nebude mít možnost uskutečnit všechny jeho plány, akce a předsevzetí.

Podzimní část školení, ale i červencové sněmování však podpořilo názor na samotné právo prezentace amatérského loutkového divadla a tak v roce 1951 dochází k té slavné chvíli, kdy se Chrudim stává každoroční „Mekkou“ loutkových tvůrců, obdivovatelů a podporovatelů. Bylo jen divadlo, nebylo zázemí, ale vůle a snaha všech zainteresovaných překonala všechny překážky. Loutkáře od snahy progresivního vývoje neodradila hesla: „Malé loutky jsou velkými bojovníky za mír“ nebo aby bylo „Mluvčím lidu v zápasu o šťastný a blahobytný život v naší vlasti“ nebo Brousilovské „Loutkové je to, co je ideově společensky užitečné a nutné a loutkově umělecky účinné a přesvědčivé…“.

Loutkářská Chrudim a vznik Muzea loutkářských kultur je spojením logickým, náhodou podporovaným stejným kolektivem lidí, který je podobný jiným vzácným aktivitám, které bez vztahu k věci i mezi sebou nemají naději na úspěch. Radost z této práce si užívám 62 let – a přeju ji každému, kterému je to dopřáno.

Jarmil Chládek, 20. 2. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.