Bábkarská Bystrica Tour 2018

Pojďme si hrát! Třeba na Zlatovlásku…

Zlatovláska, nová inscenace Divadla Minor premiérovaná v polovině března 2011, je uváděna s podtitulem „klasika od klasika“. Tím klasikem je míněn autor textu, básník Josef Kainar, který jej napsal v roce 1952 přímo pro potřeby tehdejšího Ústředního loutkového divadla (tedy nynějšího Minoru). Režisér současné inscenace, Kamil Žiška, tak přivedl na scénu téměř šedesát let starý poetický příběh ve verších, a povedlo se mu to na výbornou.

V mnoha rovinách odkazuje minorská Zlatovláska k lidovému divadlu a evokuje výstupy kočovných trup. A to především svou antiiluzivností a přiznáním hry jako takové. Vždyť ještě před oficiálním začátkem představení jsou na scéně přítomni všichni herci (kterých je celkem sedm) – rozcvičují se, nebo jen tak odpočívají, připravují se na výstup či se rozmlouvají jazykolamy. V postavě vypravěče (Jiří Laštovka) navazují tvůrci přímý kontakt s diváky. Za použití miniaturního megafonu vypravěč vtipně uvádí jednotlivá dějství, upřesňuje probíhající situace a burcuje diváky k podpoře Jiříka na jeho cestě za Zlatovláskou.

Seprané a porůznu sešité kostýmy herců v náznacích připomínají postavy z komedie dell´arte, také samotná scéna evokuje atmosféru improvizovaně postaveného jeviště někde na tržišti či v ulicích. Střední prostor scény zabírá vyvýšená plošina poskládaná z dřevěných prken, se kterými herci v průběhu inscenace variabilně pracují. Jednou poslouží jako veliký stůl, přes nějž si herci vzájemně posílají dřevěné jezdící hračky koňského spřežení, příště se otočí některé z prken na druhou, leskle upravenou stranu – a vznikne tak Jiříkova loďka plující po řece Dunaji za princeznou Zlatovláskou. Vše je otevřené a přístupné, proměny osob, jakož i další triky, se dějí přímo na scéně. Ti z herců, kteří zrovna nevystupují na hlavním pódiu, usedají po stranách forbíny a hlavní dění komentují. Na scéně je umístěn i stojan s kostýmy pro střídání rolí a kufr s potřebnými rekvizitami. Tvůrci záměrně nechávají diváky nakouknout do tzv. divadelní kuchyně (například v momentě, kdy používají jednu z nejtradičnějších masek jakou je Bába s nůší, záměrně nepracují s dokonalostí, ale ukazují divákům, jak je takový typ loutky herečkou vlastně veden).

Celému zpracování vévodí motiv „hry“. Herci si hrají na Zlatovlásku a diváky berou s sebou. Hravost je použitá v několika rovinách. Zpívá se, hraje se činoherně, ale i s maňásky, stejně jako s různorodými předměty, které v rukou herců dostávají zcela nový význam (dřevěná prkýnka jako velké zobáčky malých, hladových krkavců, které volají na Jiříka, aby je nakrmil, nebo rudé stuhy jako plameny šlehající vprostřed mraveniště). Působivým momentem jsou zdvojené akce na jevišti: vidíme například Jiříka, jak navlíká na nit perly pro Zlatovlásku, a paralelně s ním se jevištěm prohánějí další herci jako mravenci s naddimenzovanými perlami. Tento princip jakéhosi zdůrazněného detailu se opakuje několikrát a je velice působivý. Mnohokrát se na scéně v rukou animátorů objevují i další mechanické hračky často pracující na základě fyzikálních zákonů (rovnoměrné vyvažování na jednu a druhou stranu u vyřezávaných figurek dvou rybářů, které mají protipól v živých hercích v maskách, nebo využitý gravitační zákon figurky sesunující se rovnoměrně dolů po žebříku). Pracuje se také se stínovým divadlem a s iluzí vody způsobené odrazy světel. Představení je obdobnými jednoduchými, avšak působivými nápady nabité k prasknutí.

Kamil Žiška text Kainarovy předlohy z velké části zhudebnil, a právě i v hudební části, kterou zajišťuje živá kapela (dechy, basa, bicí, saxofon) je zohledněna hravost. Vedle toho, že zde hudba významně dokresluje dění na scéně, jemná, neverbální komunikace mezi herci a muzikanty přináší i komický rozměr. Herci nejen zpívají, ale také jinak zvukově dotvářejí atmosféru jednotlivých výstupů (napodobují zvuky stromů, zvířat, fičení větru). Jejich pohyby jsou stylizované a připomínají typické „komediantské poskakování“ (přehnané uklouznutí nerudného krále, údiv, strach a jiné groteskní pózy). Součástí choreografie jsou i tance, pracující s lidovou taneční tradicí. Podstatným a sympatickým aspektem představení, který opět dokresluje celkovou hravost Zlatovlásky, je použití starých dětských her a říkadel, které znají i dnešní děti (zlatá brána, na babu, král vysílá své vojsko, přebírání provázků, skákání gumy).

Poetický jazyk hry může být pro mnohé dětské diváky jistě hůře srozumitelný, a snad proto je místy „odlehčován“ současným komentářem herců, což ale jeho sílu nijak nedevalvuje. Avizovaná klasika je tak malému publiku podána nenásilně a zábavně, a nezkostnatělé použití veršovaného jazyka, jakož i principů lidové tvořivosti jim bude jistě k užitku. Minoru se inscenace opravdu povedla. Pochvalu zaslouží všichni herci i hudebníci, kteří se na Zlatovlásce podílejí s velkým nasazením. A proto, jak pravil vypravěč na závěr premiéry, přejme tedy Zlatovlásce alespoň sto dalších repríz.

Magdalena Pantáková

Divadlo Minor, Praha

Josef Kainar: Zlatovláska

Režie a hudba: Kamil Žiška

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Výprava: Robert Smolík

Psáno z premiéry 13. 3. 2011.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2011]

Magdalena Pantáková, 29. 4. 2011

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.