PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM 2021

Zpravodajství z pátečního programu přehlídky loutkového divadla píše Barbora Sedláková.

Druhý den Přeletu započala inscenace Do hajan!, která už ve dvě hodiny odpoledne předvedla (nejen) malý divákům nejrůznější možnosti, jak se zabavit s peřinou a polštáři, a vyhnout se tak spánku. Následovala trojice těžších kousků, v hlavních rolích s Otesánkem, Babou Jágou a sámotným ďáblem. O závěrečnou hudební tečku se postaralo Naivní divadlo Liberec se svým koncertem opožděně oslavujícím sté narozeniny vzniku jukeboxu.

Divadlo DRAK z Hradce Králové přivezlo do Minoru inscenaci Do hajan! v režii a choreografii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, v níž se dvojice neposedných dětí neúnavně snaží vyhnout spánku. Petra Cicáková a Luděk Smadiš se nejprve perou o deku, pak o polštáře, půvabně a ladně se shazují z postele, hrají si s baterkou, náplněmi polštářů, a nakonec světlem na stěně. Jejich milující, ovšem mírně zoufalý tatínek Dominik Linka se je přitom snaží všemožně uklidnit a uložit ke spánku. Během čtyřiceti minutového představení se vždy zdá, že s minimálním počtem rekvizit už se nedá nic dalšího vymyslet, ovšem dětská imaginace se ukáže jako téměř nevyčerpatelná. Třešničkou na dortu pak byly reakce dětského publika, které kromě upřímného smíchu a křiku nabídlo i konstatování typu: „Tatínek umřel.“, když tatínek na scéně dostal od svého syna ránu polštářem a zhroutil se na postel.

V inscenaci O jako Otesánek se představila trojice Antonie Rašilovová, Jakob Müller a Nikolas Ferenc z Katedry alternativního divadla DAMU, v režii studenta režie na stejné katedře Viktora Prokopa. V Galerii Ponorka divadla Minor ožily mateřské desky počítačů, připomínající miniatury měst. Zhrzený obyvatel nedostane od velkého pterodaktyla s pinzetou místo hlavy potomka, a ze skládky si přinese hlínu na výrobu vlastního. Ten se naneštěstí ukáže být zkázou nejen pro město, ale pro celý vesmír. Světelnými střihy přenáší trojice studentů diváky na různá místa ve městě – vedle sebe poskládané základní desky ožívají zvuky zvířat ze ZOO, pípáním přístrojů v nemocnici či zpěvem z divadla. Mění se i perspektiva, takže Otesánkův rodič, podobně jako pterodaktyl, existují v několika velikostech. Chvíli se díváme na detail, chvíli na celek s miniaturními postavičkami. Otesánek jako hrouda hlíny se neustále zvětšuje, jak postupně požírá ZOO, nemocnici i divadlo, a nakonec stane před vlastním stvořitelem. Jednoduchým rozhrábnutím hlíny vzniká jakoby doširoka otevřená tlama připomínající Krakena z Pirátů z Karibiku, která bez milosti polyká celého rodiče. V úplném závěru se před diváky objevuje miniatura sluneční soustavy, v níž se místo všech planet otáčí kolem Slunce hliněné kuličky. Apokalypsa nikdy nevypadala půvabněji.

Pohádková cesta za lékem pro nemocnou maminku v inscenaci Baba-Jága, (noha-hnát) je především nekonečná studnice kutilských nápadů čtveřice Roberta Smolíka, Radky Mizerové, René Vitvara a Veroniky Svobodové. Dřevěná konstrukce, na níž se hraje, funguje jako kouzelná skříňka. Herci na ni v průběhu pokládají loutky, krabičky, květináče a kusy malého nábytku. Z nich pak vytahují další loutky, a za pomoci otvorů v podlaze mohou postavičky vykukovat z několika míst najednou. Například z nevinně vypadající rostliny se vyklube kořenová loutka s dlouhýma tenkýma nohama, která ze sebe vyždímá vodu na další rostliny. Dvojice jakýchsi mágů, která je tvořena vycpanými ptáky oblečenými v pestrobarevných hábitech zase na scéně bez ostychu kouří, a nakonec se za pomoci obličejové masky, z níž visí jedna kostnatá hnáta, stává čarodějnice přímo z jednoho z herců. Inscenace Baba-Jága probouzí snad v každém diváku dětské nadšení a víru, že v divadle je možné úplně všechno.

Předposlední inscenaci dne s názvem Hra o duši přivezla do Minoru Jarka Holasová se souborem ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. Dobro se zlem hraje kostky o osud mladé dívky, jíž otec usekne obě ruce a nechá odejít do světa. Trojice herců (a muzikantů) Veronika Brožková, Tereza Prokešová a Jan Kosejk si sami obstarávají světla, hudební doprovod i přestavby scény, navíc každý z nich chvíli hraje sám, chvíli manipuluje s loutkami z vypálené hlíny. Práce s keramickými loutkami se ukáže jako velmi nápaditá – v duté keramické bustě ďábla se míchají kostky, dívčin lakotný otec má přes rameno jako vak přehozený měšec s penězi, a mladý král doslova vzplane pro dívku, když se v něm jako ve svícnu rozplápolá svíčka.

V půl deváté večer divákům ve Velkém sále Divadla Minor moderátor Vít Peřina vysvětlil, jak byl v listopadu 1889 uveden do provozu první jukebox. O sto let později neměli Češi pro samou politiku čas toto výročí řádně oslavit, a tak se Naivní divadlo rozhodlo uspořádat opožděnou oslavu a vytvořili inscenaci-koncert s názvem Jukebox. V průběhu hodiny a půl si odvážlivci z řad diváků volili písně na základě piktogramů, a stlačením páky na jukeboxu stvrdili svůj výběr, načež se o hudební produkci postarala živá kapela složená téměř výhradně z herců Naivního divadla. Repertoár písní byl velmi rozmanitý, od melancholické písně California Dreamin’ kapely The Mamas & the Papas, přes Známku Punku Visacího zámku, až po italskou lidovou Bella Ciao. Jednotlivé skladby byly navíc

většinou doprovázeny drobnější hereckou akcí či loutkovou produkcí, u níž ne vždy bylo jasné, jak přesně se skladbou souvisí. Jako když při písni Marty Kubišové měla jedna ze zpěvaček na hlavě masku obřího hmyzu. Divácky se však produkce setkala s úspěchem, a kapela musela některé písně ještě opakovat jako přídavek.

Barbora Sedláková, 5. 11. 2021

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.