Skvělá pozvánka do divadla, až to zase půjde

Jak vnímala online festival Johana Bártová?

Na sklonku loňského roku jsem dostala možnost účastnit se festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Společně s Michalem Zahálkou, Jakubem Maksymovem a Emou Šlechtovou, která byla „velitelkou“ celého našeho uskupení, jsme vytvořili diskusní tvrdé jádro. Provedení festivalu bylo letos vskutku speciální a málokdo z nás by si ho byl schopen třeba jen před rokem představit. Pro rok 2020 se ale tato podoba stala pro divadlo takřka denním chlebem. Veškeré inscenace jsme totiž sledovali pouze na obrazovkách z pohodlí domova, a to buď v přímém přenosu, nebo ze záznamů, které se uvolnily na platformě YouTube pouze na omezenou dobu.

Naše „jádro“ se každý večer po dobu trvání festivalu scházelo a společně s dalšími hosty diskutovalo o různých podnětech. Nejvíce však převažovalo téma, jak fungovat s divadlem v době, kdy je velká část našich aktivit přesunuta do virtuálního online prostoru. A dovolím si tvrdit, že toto téma bylo pro loutkáře, ale i obecně divadelníky ústředním motivem táhnoucím se diskusemi napříč celým rokem. Víceméně jednoznačná názorová shoda, že divadlo online je pouze poloviční, že nám u něj upadá pozornost a že jsme málokterý přenos schopni dokoukat bez zastavování, se potvrdila i zde. Popravdě, nepotkala jsem se s nikým, komu by online přenosy vyhovovaly.

Působí na nás zcela jistě hned několik aspektů. Bytostná přítomnost, pověstné tady a teď, nebo třeba to, že se skrze kameru prodere jen málo energie, kterou do představení herci vkládají. Z vlastní zkušenosti vím, že hrát pro prázdný prostor bez diváků je mnohem náročnější. Zpětná energie, která se běžně při představení hercům okamžitě vrací a pohání je vpřed, zde chybí.

Více než kdy jindy jde také o samotnou technickou vybavenost souboru či divadla. I sebelepší inscenace může pohořet, pokud je záznam pořizován na jeden smartphone, nebo třeba není v dosahu až tak dobrý mikrofon a hercům tím pádem není rozumět. A pokud už se dostaneme tak daleko, že zvládneme s vypětím všech sil pořídit dobrý záznam jak obrazu, tak zvuku, tak ještě stále nemáme vyhráno. Po zhlédnutí všech inscenací, které letos festival nabízel, musím konstatovat, že další složkou, která se stává stejně důležitou jako samotná scénografie, herectví nebo režie, je střih. Ten může naprosto změnit vyznění, atmosféru, ale i rytmus inscenace. Pokud ale vše vyjde, jak má, tedy naprosto ideálně, může se stát, že vznikne video, které nebude pouze divadelním záznamem. Třeba to výsledný pocit z inscenace trochu pozmění, ale myslím, že je v ideálním případě možné získat nahrávku, která ukazuje inscenaci z trochu jiné stránky, než ji můžeme vidět v divadle „naživo“.

Je pravda, že loutkové divadlo má jednu velkou výhodu. Téměř vždy platí zásada, že záběr z blízka na loutku není špatně! Divák má možnost pokochat se detaily, o nichž by se mu při běžném hraní ani nesnilo. I dospělý, který většinou sedí až v poslední řadě, aby všechny děti viděly, se nyní může naprosto bez výčitek podívat na loutkové představení a nemít výhled z poloviny zakrytý hlavou přerostlého chlapečka či holčičky.

Pokud dáme humor na chvíli stranou, myslím, že se tedy může stát, že právě díky sledování záznamu, který je dobře zpracovaný, začneme v loutkovém představení vnímat mnohem intenzivněji i jeho výtvarnou složku. V některých případech vlastně může takový záznam připomínat spíše animovaný film než divadlo. Pravdou totiž je, že s detaily pouze na scénografii a loutku chvílemi přicházíme o pomyslný kontakt loutkáře a loutky. Těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Loutky mohou působit mnohem „živějším“ dojmem, ale vztah mezi loutkou a vodičem se naopak trochu vytrácí. Za úvahu možná stojí i to, jakému druhu loutkového divadla vlastně záznam svědčí, respektive čemu méně ubližuje. Překvapivě se zdá, že čím realističtější loutky i animace, tím je záznam pro diváka „ukoukatelnější“. Možná proto, že při inscenacích, které užívají spíše objektů, je často kontakt s vodičem zcela stěžejní.

Abych řekla pravdu, byla jsem první den festivalu docela nervózní. Zvládnu zhlédnout tolik inscenací online? Zvládnu diskutovat s mnohem vzdělanějšími a v loutkovém divadle zorientovanějšími lidmi, než jsem já? Není celé tohle snažení zbytečné? Introvert ve mně se popravdě klepal strachy. Zpětně ale musím říct, že se nebylo čeho bát. Diskuse byly nejenom příjemné a lidsky milé, ale především, minimálně pro mě, velmi podnětné. Pohled ze strany tvůrců ze statutárních divadel i pohled ze strany tvůrců nezávislých. To, že se obě strany shodují na tom, že online forma divadla je nevhodná, ale jedni mají pocit, že by své záznamy inscenací měli poskytovat veřejnosti zdarma, a druzí si bohužel něco takového nemohou ze své pozice dovolit. Obě strany spolu navzájem soucítí a snaží se dělat pro loutkové divadlo maximum, co mohou.

Po prvním dnu jsem se dostala do příjemného stavu, kdy mi došlo, že po několika týdnech opět nejde jen o to, co je za den, ale také o to, jaká je zrovna hodina. Hlídala jsem si čas, abych stihla divadlo! Třetí den jsem si opravdu připadala, jako kdybych absolvovala festival skoro naživo.

Na závěr bych řekla, že ačkoli jsem na konci festivalu odcházela radostná, že divadlo může nějakou dobu ještě přežívat v této virtuální formě, stále platí, že se nemohu dočkat, až bude zase možné vyrazit si večer do opravdového divadla. Až se zase začneme všichni navzájem potkávat a o divadle se nebudeme bavit pouze na internetu skrze moderované diskuse, ale i naživo a kontaktně. Protože jak se několikrát během večerních diskusí zmínilo: Pokud vidím představení, které mě zaujme online, je to prostě jen skvělá pozvánka do divadla, až to zase půjde.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2021]

Johana Bártová, 29. 6. 2021

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.