Diskrétní půvab „divadla atrakcí"

Letos uplyne patnáct let od chvíle, kdy Marek Zákostelecký, český tvůrce z generace debutující na konci 20. století, vytvořil první scénografii pro polské loutkové divadlo.

Polské publikum se s jeho bezbřehou imaginací setkávalo na mezinárodních loutkářských festivalech už od druhé poloviny 90. let. Například v roce 1994 slavila velký úspěch inscenace Spoonriverská antologie podle Edgara Mastersa (Dejvické divadlo, Praha), uvedená na festivalu v Bielsku-Białej. Vytvořila ji teprve tehdy se formující režisérsko-scénografická dvojice mladých umělců Jakub Krofta – Marek Zákostelecký, a právě oni dva spoluvytvářeli také inscenační styl královéhradeckého Divadla DRAK, které sbíralo ceny i na dalších polských festivalech.1 Od roku 2005 již můžeme mluvit o tom, že se Marek Zákostelecký v polském loutkářském prostředí zabydlel. Tehdy ho režisér Łukasz Kos pozval ke spolupráci na inscenaci Obchod s hračkami (Sklep z zabawkami) Aleksandra Popescua na scéně varšavského Teatru Lalka a už o rok později byl Zákostelecký autorem scénografie ke dvěma inscenacím ve varšavských loutkových divadlech. Zlatovláska (Złotowłosa) Josefa Kainara v režii Jakuba Krofty (Teatr Lalka, premiéra 29. 4. 2006) se hrála ve stylu barevné multimediální show. Pro inscenaci Piotra Tomaszuka Lokomotiva na nádraží čeká (Lokomotiva), inspirovanou básní Juliana Tuwima, v Divadle Guliwer (premiéra 21. 10. 2006) zase navrhl výpravu hrající si s formou, texturou, předmětem, barvou a kostýmem. Již tyto první Zákosteleckého scénografické práce byly oceněny čestnou Grand prix Jana Dormana za rok 2006, kterou uděluje polské centrum ASSITEJ zahraničním tvůrcům.

Poté, co se v roce 2008 uvedl ve varšavském Teatru Lalka jako režisér inscenace Kino Palace podle vlastního scénáře, získala role Zákosteleckého v polském loutkovém divadle zcela novou kvalitu. Tato – na polské poměry zcela originální – inscenace, tematicky a inscenačně inspirovaná němým filmem, se stala divadelním hitem a získala řadu významných divadelních ocenění: hlavní cenu na Mezinárodním festivalu divadel pro děti a mládež „Korczak“ 2008, Grand Prix a cenu za scénografii na Mezinárodním festivalu loutkových divadel „Spotkania“ v Toruni (divadlo Baj Pomorski, 2009), cenu za inscenaci a scénografii na Celostátním festivalu

loutkových divadel v Opoli (2008). Od té doby se divadelní režie stala Zákosteleckého doménou a téměř každý rok uvádí v Polsku novou premiéru, přičemž stále zachovává svůj autorský rukopis využívající kombinaci kinematografie a popkultury. Jeho poslední inscenací, která opět získala mnohé vavříny, je Na adrese snů (Pod adresem marzeń) od Elżbiety Chowaniec (2019), nostalgická divadelní výprava do minulosti činžáku, v němž nyní sídlí Loutkové divadlo Kubuś v Kielcích. Za scénografii inscenace získal Marek Zákostelecký cenu na prestižní 25. Celostátní soutěži současného polského umění (Ogólnopolski Konkurs na Wystawienie Polskiej Sztuki Współczesnej). Kromě toho inscenace získala Grand Prix a cenu za režii na Festivalu malých prapremiér ve Valbřichu (2019). Inscenace Sen noci lásky (Sen nocy miłości) podle Shakespeara, která vznikla už v době pandemie v Teatru Lalek v Białystoku (2020), je podle mých výpočtů již jeho patnáctou režií v Polsku.

Marek Zákostelecký se ponořil do proudu polského loutkářství v době, kdy začínaly změny v divadelním životě vyvolané převratem v roce 1989 pomaličku tuhnout. Po pádu komunismu v Polsku ožilo hnutí spočívající mimo jiné v mezinárodní kulturní výměně. Pro polské divadelní prostředí to byl čas zrodu nových festivalů s mezinárodním dosahem a rozšiřování zahraničních kontaktů. Po letech omezeného přístupu k západoevropskému divadelnímu umění vzbuzovala tato oblast samozřejmě zvláštní zájem, nicméně stálou pozornost přitahovaly také intenzivní změny divadelní estetiky v zemích bývalého východního bloku. Toto období přelomu se v polském loutkovém divadle pojilo s rozvojem nezávislých loutkářských skupin a s generační výměnou v divadelních institucích. Marek Waszkiel to shrnul slovy: Řízení institucionálních divadel převzali většinou mladí tvůrci, soubory se již téměř výhradně skládaly z vystudovaných loutkoherců, absolventů loutkářských škol, byla posílena pozice režisérů a současně se zúžily kruhy silných scénografických osobností, což dodatečně upevnilo literárně-herecký model polského loutkářství.

2 Ke spolupráci v polských divadlech začali být stále častěji zváni režiséři a scénografové z České republiky a ze Slovenska,3 kteří přinášeli závan nových loutkářských inspirací. Přístavem, z něhož čeští tvůrci vyplouvali do širších vod polského divadelního života, se od poloviny 90. let staly zejména dvě loutkové scény. Jednou bylo divadlo Teatr Lalek v Opoli, s nímž se spojil režisér Petr Nosálek4 a scénograf Pavel Hubička, zatímco Jakub Krofta a Marek Zákostelecký zahájili své polské dobrodružství ve varšavském Teatru Lalka.

Díky výraznému divadelnímu rukopisu si Marka Zákosteleckého v polském divadelním světě není možno splést s žádným jiným tvůrcem. Jeho dominantou je estetické ukotvení divadla v éře němého filmu. Patronem takového divadla je bezpochyby Georges Méliès, který ostatně ožil ve slavné inscenaci Divadla DRAK Poslední trik Georgese Mélièse (2013) v režii Jiřího Havelky právě se scénografií Marka Zákosteleckého. Zatímco tento francouzský průkopník kinematografie přenesl fascinujícím způsobem populární žánry féerii a varieté do rodícího se nového média – tedy filmu –, Zákostelecký ve svém uměleckém díle provádí zpětný pohyb – vrací konvence prvních filmových obrazů k jejich zdroji, tedy k divadlu. S využitím estetiky „kinematografie atrakcí“ přetváří jeviště na autorský divadelně-filmový herní automat „divadla atrakcí“ a s jeho pomocí nápaditě vytváří světy inspirované texty kultur různých proveniencí, od Shakespeara přes popkulturní díla až po lokální příběhy. Je to skvěle fungující mašinerie, a i když už dávno nejsou její hlavní technické principy tajemstvím, divadlo, které tak vzniká, je stále přitažlivé svou hrou se zapomenutými konvencemi, nostalgií po zázracích iluze a půvabnou naivitou.

Filmové inspirace

První Zákosteleckého divadelní inscenací v duchu filmu bylo již zmíněné Kino Palace. Příběh němého filmu, obratně sestaveného na principech koláže, je vyprávěn v duchu travestie jeho kultovních děl a hrdinů: Frankensteina, King Konga, Harolda Lloyda a Charlieho Chaplina. Už v této inscenaci si Zákostelecký vyzkoušel hlavní mechanismy „divadla atrakcí“. Rám scénického okna vymezoval hranici mezi diváky a jevištěm jako prostorem pro efektní produkci

iluzí, ale Chaplin, který se skrýval mezi diváky, připomínal relativitu tohoto řešení. Příběh nevytvářel lineární zápletku, byl spíše montáží obrazů, které hravým i trochu sentimentálním způsobem připomínaly nejcharakterističtější scény a zápletky z prvních filmových adaptací Frankensteina a King Konga, ale ve výsledku vyprávěly zejména o věčné touze člověka překračovat hranice. Scénografie připomínala divadelní dekorace 19. století s praktikábly a mašinerií k vytváření vizuálních efektů a zároveň citovala Mélièsovy filmové obrazy a významné americké filmové produkce z počátku 20. století. Inscenace zachovávala monochromatickou atmosféru počátků filmu, využívala filmový formát snímků s textovými rámečky titulků a dialogů a scénické akce doprovázela živá hudba. Okázalý anachronismus divadelních prostředků šel ruku v ruce se stylizací a konvencemi němých filmů. Široká gesta, přehnaný a charakteristický pohyb, výrazná mimika, groteskní kostýmy a konečně i gagy činily ze scénických postav nereálné bytosti, duchy, kteří se jakýmsi magickým trikem přenášeli z celuloidové pásky na trojrozměrnou scénu. Zákostelecký tak přetvářel pódium na jakýsi fantastický vehikl, který vzal diváky na cestu do samého středu příběhů tvořících základ masové kultury. Velkým divadelním triumfem této inscenace se paradoxně stalo právě filmové Kino Palace.

Fantastické a magické

Inscenační metoda, kterou nazývám Zákosteleckého „divadlem atrakcí“, nejlépe funguje v kombinaci s fantastickými příběhy a groteskami. Skvělým příkladem je Tajemný hrad v Karpatech, aneb Vědeckofantastická poloopera neboli Verneland (Tajemniczy zamek w Karpatach, czyli fantastyczno-naukowa półopera, albo Verneland) podle Julese Verna, realizovaný v divadle Baj Pomorski v Toruni (2013). Jinak jednoduchý příběh z počátku 20. století o vesnické společnosti žijící na úpatí nepřístupného horského štítu a tajemného hradu, a o hraběti Telekovi, jeho lásce k operní zpěvačce a zároveň k vynálezům, Zákostelecký skvěle obohatil pohráváním si prvky historického divadelního a filmového umění a volně přenášel diváky v prostorech a časech příběhu. Z budoáru operní divy, který okouzloval hvězdným horizontem inspirovaným divadelními triky

19. století, se dalo skokem přesunout do hradní laboratoře vybavené vynálezy, které fascinovaly lidi na přelomu 19. a 20. století – například prototypem robota a kinematografem zobrazujícím pohyblivé obrazy. Stejně nečekaně se diváci přenášeli na trasu soudobé průvodkyně provázející po hradě a střihem se opět ocitli mezi jednoduchými karpatskými horaly a horalkami v době před sto lety. Vše se odehrávalo ve vtipně pojaté stylizaci mísící v sobě prvky opery, varieté, féerie, laterny magiky a starého kinematografu. Inscenace nejenom přibližovala legendu o tajemném hradu v Karpatech, ale také vtipně využívala zapomenuté konvence, hrála si s nimi a oživovala pro současného diváka historický arzenál divadelních technik. Ve výsledku se Tajemný hrad v Karpatech stal dalším Zákosteleckého příběhem s nádechem nostalgie po kouzlech a tajemstvích fascinující historické divadelní techniky.

S podobným sentimentem k divadlu z doby před stoletím byla zinscenována již zmiňovaná inscenace Na adrese snů (Pod adresem marzeń). Sedm krátkých epizod přibližuje jednoduché lidské příběhy odehrávající se v jednom činžovním domě v Kielcích, který byl kdysi hrdě vybudován jako evropský hotel a dnes v něm sídlí loutkové divadlo. Divadlo zde plní roli stroje dodávajícího konkrétní podobu duchům minulosti – včetně ducha samotného divadla. V tom právě spočívá hlavní princip Zákosteleckého práce: uvádí do pohybu divadlo se vším, co k němu patří. Marek Waszkiel o inscenaci v Kielcích napsal, že největší potěšení z ní přináší právě divadlo jako takové, které se skládá z citlivé hry herců, diskrétního humoru, rozmanitosti použitých divadelních prostředků, jež představuje hotelový zvonek, který zahajuje akce, fascinující skutečná opona jakoby na kliku, stínová obrazovka ve scéně se zmrzlinou, hra s velikostí promítaného obrazu vstupu do budovy, prvky němého filmu, černého divadla a loutková kufrová scénka s Červenou Karkulkou.5

Shakespearovské inscenace

Překvapivé efekty přineslo využití metody „divadla atrakcí“ v inscenacích her Williama Shakespeara. Zákostelecký přiznal, že když v Bouři (Burza) ve wroclawském Teatru Lalek (2017) přesunul do vesmíru, konkrétně na planetu The Globe, inspiroval se steampunkovými filmy Karla Zemana (zřetelně rozpoznatelné jsou

například citáty z Vynálezu zkázy z roku 1958). Elżbieta Chowaniec, dramaturgyně, která s ním pravidelně spolupracuje, přepsala Bouři pro mladší publikum a dala jí podobu fantastické bajky, založené na kaleidoskopické zkratce hlavních příběhů Shakespearova dramatu. Spojení divadelní a filmové estetiky v této inscenaci slouží k odhalení Prosperovy demiurgické vlády nad scénickým i mimoscénickým světem. Mohli bychom ho nazvat „entrepreneurem divadla zázraků“, který disponuje krabicovou scénou a jejím opakováním v mikroměřítku, triky stínového divadla, nahrávkami ve stylu starého filmu, projekcemi a samozřejmě herci. Ariel, vtipně nasoukaný do kostýmu superhrdiny, plní v této inscenaci roli „strojvedoucího“, který pohotově obsluhuje různé nástroje po divadelní triky. Miranda a Ferdinand představují postavy mladých milenců, jakoby vystřižených ze snímků filmových melodramat. Kalibánův vzhled zase odkazuje k hmyzu z kreslených filmů. Míra kreativity při zjednodušování shakespearovského příběhu vzbudila mezi kritiky smíšené reakce. Henryk Mazurkiewicz ocenil vesmírné divadlo vytvořené na jevišti s kouzelnou retro atmosférou a proměnu dramatu v pohádku o odpuštění, okořeněnou groteskním humorem.6 Nicméně jiní autoři inscenaci vytýkali, že dramaturgie postavená na montáži epizod ztratila ve směsici nápadů razanci a konflikty vybledly. Podobné úvahy vzbudila i druhá Zákosteleckého shakespearovská inscenace podle Snu noci svatojánské, tentokrát realizovaná na białystocké loutkové scéně, která byla umělecky bližší kresleným ilustracím pro děti (Sen noci lásky – Sen nocy miłości, 2020).

Na počátku bylo divadlo

Myslím, že tak můžeme směle parafrázovat slavný biblický verš v kontextu tvorby Marka Zákosteleckého. Do rámu jeho „teatrária“, jak nazval scénu v Hadovi (Węż) Marty Guśniowské (wrocławský Teatr Lalek, 2013) se vejde každá bytost a každý příběh. Najde se zde místo jak pro sladkou foxteriérku Dášeňku Karla Čapka (Teatr Powszechny v Radomi, 2018), tak pro dobrodružství statečného rytíře Radomíra, postmodernisticky namíchané z různých pohádek Martou Guśniowskou (Příběh o udatném Radomírovi – Baśń o dzielnym Radomirze, Teatr Powszechny v Radomi, 2015), i pro dědu

Henriho, divadelního mistra, a další dávné dědy, kteří předali své řemeslo potomkům a pak kamsi zmizeli (Dědové, dědové – Dziadki, dziadki Elżbiety Chowaniec, Teatr Lalek Kubuś v Kielcích, 2014), a dokonce i pro fotbalisty. V prosinci 2010, ve vlně rostoucích emocí před velkým fotbalovým svátkem Euro 2012, představil Zákostelecký v divadle Guliwer ve Varšavě Planetu Fotbal (Planeta Football). Zákostelecký zde použil své osvědčené prostředky „divadla atrakcí“ a poskládal je podle fotbalových pravidel. Navíc hlavním hrdinou udělal mimozemšťana (vesmírné náměty jsou vůbec jedním z leitmotivů jeho inscenací), který přistane na Zemi ve chvíli, kdy ji ovládá fotbalové šílenství. Výsledkem byla divadelní a fotbalová revue o historii fotbalu, pravidlech na hřišti a fenoménu fanouškovství, odehrávající se v dynamickém rytmu scén-čísel, okořeněná velkou dávkou humoru a jako obvykle přinášející do divadla skvělou zábavu.

Můžeme směle konstatovat, že Marek Zákostelecký svými inscenacemi přenáší diváky na „planetu Divadlo“. Vládnou na ní zákony imaginace a iluze, pravidla historických konvencí divadelního umění; čas zde volně běží do různých stran a vytváří smyčky, prostor se tu smršťuje, tu rozšiřuje. Tato planeta je vtipně zaranžovanou rezervací archaických žánrů populárního divadla i filmu. Stává se, že tato féerie nápadů, jak archaické fenomény oživit, obsáhne i sílu hlavního tématu, jak se to překvapivě stalo například u inscenace o divadle Liliputi, obři a Gulliver – divadlo o divadle (Liliputy i Olbrzymy i Guliwer – teatr o teatrze) varšavského Divadla Guliwer (2012). Mistrovsky zpracované inscenační triky, které jsou u Zákosteleckého už trochu předvídatelným rukopisem, možná někdy vyvolávají potřebu uvidět od něj i něco tematicky a esteticky méně samozřejmého. Nic to ale nemění na faktu, že jeho „divadlo atrakcí“ diváky láká jedinečným mícháním diskrétního kouzla divadelního umění minulosti s jeho postmoderní dekonstrukcí a překvapivým propojením divadla a filmu.

Poznámky pod čarou

1 Už v roce 2001 obdržel Marek Zákostelecký na festivalu v Toruni (Teatr Baj Pomorski) cenu za scénografii inscenace Všechno lítá, co peří má v režii Jakub Krofty.

2 Waszkiel, M.: Dzieje teatru lalek w Polsce 1944–2000, Varšava 2012, s. 250–251.

3 Mapu těchto kontaktů podrobně popisuje E. Tomaszewska v knize Tam i z powrotem. Rzecz o lalkarskich kontaktach polsko-czechosłowackich i polsko-czesko-słowackich na Śląsku, Katovice 2014.

4 Petr Nosálek spolupracoval s Teatrem Lalek v Opoli dvacet let od roku 1993, kdy měla premiéru jeho inscenace Mystérium s. Vojtěcha (Misterium św. Wojciecha).

5 M. Waszkiel, Na gorąco: IV Festiwal malých prapremiér, 20. 9. 2019, http://dziennikteatralny.pl/artykuly/na-goraco.html [přístup: 29. 11. 2020].

6 H. Mazurkiewicz, Twoja pierwsza, „Teatr“ 2017, č. 12, online: http://www.teatr-pismo.pl/przeglad/1891/twoja_pierwsza/ (cit. 29. 11. 2020).

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2020]

Marzenna Wiśniewska, 1. 2. 2021

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.