KDE BUDEME BYDLETFoto: vi.TVOR

Medvěd, co dává smysl divadlu

Nezávislé sdružení tvůrců Vi.Tvor, jehož jádrem jsou manželé Vitvarovi, si zakládá především na scénografickém zpracování a vizualitě. Z jejich předchozích projektů Dlouhý, Široký a Bystrozraký (2017) nebo Lázně (2018) je zájem o materiál – jeho vlastnosti i divadelní potenciál – a loutkové principy zřejmý a v mých očích se stává pro soubor specifickým „trademarkem“.

V případě inscenace Kde budeme bydlet, která vznikla na základě rezidence v divadle Alfréd ve dvoře, tomu není jinak. V necelých padesáti minutách se na scéně odehraje to, co dle mého názoru z jevišť velkých loutkových divadel stále více mizí. Čisté divadlo, které přistupuje k loutce s respektem a pochopením, které rozesměje děti i dospělé a které se nebojí pustit uzdu fantazii a využít drsnou povahu loutky a jejího materiálu.

Huňatý maskot dětských postýlek, plyšový medvěd, se dostane do úzkých, protože se mu zimní zásoba medu ve velkém skleněném cukrálu nevejde do domečku a musí tedy u svých zvířecích kamarádů hledat rady ohledně vhodnějšího příbytku. Příběh, který už ve své podstatě obsahuje pohádkové stálice jako cestu za poznáním, zvířata oplývající lidskými vlastnostmi a šťastný konec, otevírá prostor pro další rovinu, která míří spíše k dospělému divákovi. Sehnat si bydlení, obzvláště ve městech, dnes není jednoduchým úkolem. Především pro ty, jejichž očekávání jsou velká a kteří odmítají kompromisy – třeba se nedokážou vzdát zbytečného množství předmětů, v případě našeho medvědího hrdiny nadbytečného množství medu. Postava lišky, kterou si v daném kontextu okamžitě spojíme se stavebním spořením, tento motiv jenom podtrhne. Opakované návštěvy hospody U Čuňase a vyjednávání s rozmanitými zástupci zvířecí říše medvědův problém nevyřeší. Až zjištění, že díky drobným úplatám všem, kteří se mu snažili s hledáním bydlení poradit, přišel o většinu medu a pohodlně se do svého původního příbytku vejde, mu přinese do života rovnováhu. Přitom stačilo zbavit se části medu v samém začátku. Poslání o tom, že chamtivost se nevyplácí a že často najdeme řešení našich problémů přímo pod nosem, nenuceně vystupuje mezi komickými situacemi. Tím, že se inscenace nesnaží být zbytečně explicitní a polopatická, získává lehkost, která se k loutkám hodí a souzní s nimi.

Látková zvířata, od zebry přes pavouka až k robustnímu divočákovi Čuňasovi, sice svou „plyšákodní“ povahou neumožňují rozmanité způsoby detailní animace, ale zároveň se právě díky jejich ohebnosti a nerozbitnosti herci René Vitvar a Štěpán Lustyk nebojí využít materiál naplno. Medvídek sahá tlapkou do sklenice s medem a patlá ho po celé dekoraci. Pavoučí nohy se zamotávají do bílého provázku a třesou se tak, že skutečně evokují těkavé pohyby osminohého predátora. Obřímu divočákovi zase stačí, aby se rozvalil za malým dřevěným výčepem, a je úplně jedno, že mu herec musí dopomoci rukou, aby mohl natočit pivo do skleničky. Variabilní dřevěná dekorace neustále překvapuje různými „vychytávkami“. Otáčivé pásy umožňují pohyb slaměných stébel, vzápětí na nich štamgastům v hospodě přijíždí nápoje až pod nos. Přírodní materiály a kov vytváří jednotné prostředí, do něhož loutky pasují, ale neztrácí se v něm. Všechny principy jsou vlastně neskutečně jednoduché: tvůrcům stačí vyndat na scénu velký kořen nebo několik špalíčků a hned vzniká znak pro konkrétní prostředí – hospodu, medvědí noru nebo klec v zoologické zahradě. Loutkový „punk“ v drsné animaci je podtržen tím, že se scénografie občas bortí, něco se zasekne a na všem se leskne medová vrstva. To, co by někdo mohl považovat za chyby, v případě Vi.Tvoru dokonale hraje.

Vitvar i Lustyk totiž chápou loutku a byli schopni si natolik osvojit řemeslo, že dokážou na jakoukoliv chybu pohotově reagovat a vzít ji do hry. Je zřetelné, že část inscenace je fixovaná, ale většina vzniká na základě momentálních podnětů. Je až neuvěřitelné, s jakou sehraností a pohotovostí oba herci generují narážky a vtípky. Najednou si divák uvědomí, že ona loutkovost nespočívá v precizních gestech marionet a titěrném vodění, ale v pochopení materiálu. Dva vousatí a vlasatí muži s hlubokými hlasy dokážou drsně a na oko ledabyle vytvořit čistou a jemnou inscenaci, která převýší spoustu velkolepých spektáklů. Tvůrci dokázali najít svůj divadelní jazyk, který je jim vlastní. Vi.Tvor si zkrátka „na nic nehraje“, a právě díky této upřímnosti skvěle divadelně funguje.

Kde budeme bydlet staví na jednoduchém principu vycházejícím z groteskní povahy loutek, ze schopnosti improvizace, které inscenaci umožňují komunikovat s diváky napříč generacemi svým důvtipem i aktuálním tematickým přesahem. Minimalismem a citlivostí pro materiál dokázali tvůrci vystavět poetiku, která je jednak ojedinělá, a navíc zcela funkční. Mladí tvůrci, kteří dokážou vystřihnout loutkový koncert a zároveň vzbudit dojem, že se u toho vůbec nemusí snažit, mě utvrzují v přesvědčení, že tahle živá, fluidní a dynamická divadelní esence ze scén jen tak nezmizí.

Vi.Tvor

Kde budeme bydlet?

Tvůrčí tým: Alžběta Vitvarová, René Vitvar, Štěpán Lustyk, Patrik Hradecký

Premiéra 21. listopadu 2019, psáno z reprízy 25. února 2020.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2020]

Ema Šlechtová, 6. 11. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.