Loutkar.online
Hvězdný posel NDL Foto: Radek Petrášek

Se smrtí až ke hvězdám

Příběh toskánského renesančního astronoma, fyzika a vynálezce dalekohledu Galilela Galilei se stal výchozím bodem pro inscenaci Hvězdný posel. Předlohou je stejnojmenná knížka autora a ilustrátora Petra Síse.

Naivní divadlo Liberec přizvalo ke spolupráci mladou režisérku, čerstvou absolventku katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU Annu Klimešovou. Loutková inscenace vychází ze silného příběhu o lidském souboji s dogmatem, jemuž nakonec musel i průkopník moderní astronomie chtě nechtě podlehnout. Edukativní rozměr inscenace tedy nespočívá pouze ve zvoleném autobiografickém tématu nebo historicko-vědeckém kontextu, ale především otevírá otázku konfliktu mezi jedincem a systémem, kterou lze velmi snadno přenést do současného společensko-politického dění. Tvůrcům se podařilo ze života Galilea Galilei vydělit linku, která zůstává nadčasová.

Po vizuální stránce je inscenace zasazena do časoprostoru renesanční Itálie. Stejně jako u ilustrací Petra Síse, které stylizovaně reagují na historickou látku, je vizualita neokoukaná, odlehčená a v dobrém slova smyslu naivní tak, aby šla vstříc dětskému publiku. Ústředním prvkem na scéně je altán s baldachýny, který je v jednu chvíli hvězdnou kopulí, v další zase soudní síní nebo univerzitní aulou, v níž se rozhoduje o astronomově osudu. Kontrast přístřešku, dostatečně velkého pro dospělého herce, a malých loutek, způsobuje stejný efekt jako gotická katedrála: scénografie tedy tematizuje i malost člověka vůči neprobádanému vesmíru. Minimalisticky pojatá scéna je plně využitá a díky výtvarnému zpracování loutek, masek i kostýmů (Robert Smolík) zprostředkovává iluzivní ponor do dávných dob, ve kterých se ještě vesmír otáčel kolem Země. Z loutkařského hlediska však inscenace s iluzivností nepracuje a herci v renesančních pumpkách vstupují s dřevěnými manekýny do přímého dialogu. Řemeslná přesnost hereckého ansámblu Naivního divadla je opět jednou z nejsilnějších stránek diváckého zážitku. Mimo precizní animaci dřevěných ruček i nožek, stojí za zmínku loutkový univerzitní sbor, který ze všeho nejvíce připomíná dřevěné počítadlo. Sčítání hlasů Galileova rozsudku je pojato se stejnou hravostí, s níž děti odpočítávají barevné kuličky a přesouvají je ze strany na stranu.

Životopis vědce, který se nebál jít za svým dětským snem a svým celoživotním působením se snažil pochopit procesy skryté za hvězdnou oblohou, je propojen motivem, který pro mě nese možná ještě silnější výpovědní hodnotu než samotný biografický materiál. Galilea totiž už od dětství provází manekýn smrtky, zastávající pozici jakéhosi vypravěče a komentátora dění. Přítomnost znaku smrti na scéně je nejen předzvěstí hvězdářova tragického konce, když umírá, aniž by byly jeho poznatky uznány za platné, ale především, a to nejen dětskému divákovi, zprostředkovává až filosofickou zprávu o přítomnosti smrti v lidském životě. Scéna, v níž smrtka přijíždí na svém záhrobním koni a herci se v namodralém světle pomalu pohybují ve zvířecích maskách, jež mi připomínají ty, které nosily lékaři během morových epidemií, vyvolává hrůzu. Integrace takového obrazu do inscenace zároveň způsobí to, že ji dětský divák příjme jako součást divadla, možná i života. Jsem dlouhodobě přesvědčena o tom, že divadlo, které se dostává do kontaktu s dětským divákem, především to loutkové, jehož metaforická povaha napomáhá eufemizaci, je ideální platformou pro otevírání závažných témat, mezi něž smrt jednoznačně patří. Tím, že je smrtka v příběhu přítomná od začátku do konce, vzniká sice fikční, ale pravdivý obraz světa, který není černobílý. Galileo nakonec smrt vítá jako starou známou a až skrze ni může zakusit pravdu o vesmíru, který tak toužil za svůj život poznat. Ono závěrečné smíření se smrtí považuji za nejčistší moment celého mého diváckého zážitku.

Hvězdný posel je svým způsobem velmi klasickou loutkovou inscenací, které řemeslně nejde nic vytknout. Nechybí ani hra na nástroje, které mají herci rozmístěné podél scény. V kontextu Naivního divadla Liberec zapadá do repertoáru především vizuálně, a to i díky výpravě Roberta Smolíka, který s divadlem dlouhodobě spolupracuje. Určitý nadstandard lze spatřovat právě ve volbě předlohy a ve vypíchnutých tématech, které fungují na dvou úrovních, těch pohádkových a těch filosofických. Musím přiznat, že s příchodem nové režijní krve jsem sice očekávala určitý odklon od zajetého chodu instituce, zároveň však ve skutečnosti, že Hvězdný posel do repertoáru divadla bezezbytku zapadá, spatřují profesionalitu externí režisérky.

Celkové vyznění inscenace je optimistické. Galileo nás již od svého útlého věku učí, že se nemáme vzdávat v boji za pravdu, ať nás okolí považuje za sebenaivnější snílky. Myslím, že v kontextu současné kulturní situace dostává toto sdělení význam, s nímž tvůrci nemohli počítat. Divadelníci budou muset bojovat za svou integritu stejně jako kdysi jeden italský astronom v 16. století. Zpětně se totiž ukazuje, že i když se Galilei se svou představou o heliocentrickém uspořádání mýlil, jeho myšlenky zůstaly nesmrtelné právě díky neustálé snaze posouvat se dopředu, i přes překážky a skepsi okolí.

Naivní divadlo, Liberec

Petr Sís, Klára Fleková, Anna Klimešová, Robert Smolík: Hvězdný posel

Režie: Anna Klimešová, dramaturgie: Klára Fleková, výprava: Robert Smolík

Premiéra 13. ledna 2020, psáno z reprízy 1. června 2020 uvedené na Loutkařské Chrudimi.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2020]

Ema Šlechtová, 6. 11. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.