Loutkar.online
Pozor, Zorro! Divadlo AlfaFoto: Josef Ptáček

Latinská Amerika z Plzně (pojede do Japonska)

Je to čtrnáct let od premiéry kultovní inscenace Divadla Alfa Tři mušketýři, která sklidila všechny hlavní divadelní ceny v Česku a posléze s nebývalým úspěchem procestovala svět.

Tři mušketýři jsou stále na repertoáru divadla a stali se jakousi nedosažitelnou metou, s níž je poměřována každá další premiéra režiséra Tomáše Dvořáka. Tou poslední je inscenace Pozor, Zorro! v plzeňské Alfě, která v létě vyrazí prověřit své kvality i na turné po Japonsku.

Je otázkou, jestli se snad veleúspěšní Tři mušketýři nakonec pro tvůrce nestali takovým malým prokletím. Mušketýři totiž jako by stínili výhled na vše nové. Nebudu se proto pouštět do žádného srovnávání – ostatně marionetový Zorro se od maňáskových Mušketýrů diametrálně odlišuje nejen zvoleným divadelním jazykem, ale i celkovým pojetím. Je však nesporné, že s Pozor, Zorro! Alfa opět cílí i na mezinárodní publikum. Inscenace totiž vznikla na objednávku pro japonský trh.

Pozor, Zorro! je iluzivní marionetová inscenace doplněná písněmi a živou hudbou. Mírně cynický pohled na svět nedá přehlédnout, že volba marionet má velmi racionální základ: marionety jako tradiční český produkt – nyní navíc se značkou UNESCO – jsou pro japonského diváka velkým lákadlem zvlášť proto, že Japonci mají k tradicím obecně, ale i přímo k české kultuře dlouhodobě výrazně silnější vztah než jiné národy. Nicméně to, že jsou marionety dobrým komerčním prvkem, nijak nezmenšuje jejich uměleckou kvalitu.

Tomáš Dvořák i tentokrát přizval ke spolupráci výtvarníka Ivana Nesvedu, který vytvořil výraznou výpravu sahající po inspiraci příznačně do Mexika a střední Ameriky. Zorro tak trestá bezpráví v malovaných, křiklavě barevných kulisách, kterým nechybí odvážné barevné kombinace. Celou scénu tvoří konstrukce připomínající typické pueblo – zejména díky malému čtvercovému půdorysu a prudkým schodům zakončeným závěsem ve dveřích v obou rozích scény. Ve výšce postavené jeviště na přestavby zakrývá obří odklápěcí hlava Zorra s mrkajícíma očima a typickou černou maskou. Ivan Nesveda posílil mexické motivy i tím, že zejména v těchto architektonických prvcích využil mozaiku a ornamenty jako jeden z typických znaků mexické kultury.

Vizuál jednotlivých loutek také pracuje se zaběhnutými místními znaky – květované vzory, volány, zlaté nášivky, oblečky připomínající toreadory, sombrera. V obličejích jsou loutky výrazně parodičtější než zbytek výpravy, a to zejména mužské postavy, které mají vždy ostré rysy, tmavé vlasy a výrazné kníry a bradky.

Dřevěné vyřezávané loutky s vahadlem na drátu jsou navázány vždy minimálně na čtyřech nitích (zpravidla na rukou a kolenou) a jejich pohybový rejstřík je proto poměrně široký. Tomáš Dvořák jim navíc dává prostor zazářit – flamenco zatančí marioneta navázaná na drátcích, díky kterým dostane její tanec přesnost i důraznost gest (marioneta na nitích by nedokázala tak temperamentně zadupat), jindy po scéně pobíhá na dvou drátech vedený psík nebo poletuje papoušek. Zorro může velmi přesně ovládat svůj meč v soubojích díky vodícímu drátu a zároveň být mrštný a pohotový protože sám je navázán jen na nitích. I když Ivan Nesveda nenavrhl složitě kloubené loutky, jako známe například z Divadla Spejbla a Hurvínka, Zorro působí jako výkladní skříň výrazových možností marionet v moderním, a přesto iluzivním loutkovém divadle.

Inscenace je, samozřejmě i díky loutkářským schopnostem herců Alfy, v pravém slova smyslu oslavou marionety jakožto loutky schopné unést břemeno velkých příběhů i loutky řemeslně náročné, ať už v rovině herecké, nebo výtvarné. Nepouští se do žádných experimentů, je solidním divadelním tvarem čerpajícím z léty ověřených postupů a principů. V podstatě na jistotu jde i s výběrem zpracovávané látky. Legenda o Zorrovi dobře zapadá do současného trendu akčních příběhů o superhrdinech zachraňujících svět. V loutkové podobě – a snad i vlivem toho, že příběh postupně zestárnul – ale dostává výrazně pohádkovější ráz.

Inscenace je určena dětem od šesti let, ale bez problémů ji přijmou i rodiče, kteří možná zavzpomínají na film s Antoniem Banderasem v hlavní roli z roku 1998 (nebo dokonce prarodiče, jejichž Zorrem se roku 1975 stal Alain Delon). Sami tvůrci se odvolávají už k němému filmu z roku 1920 s Douglasem Fairbanksem, přetavení filmového jazyka na jeviště se však tvůrci pro tentokrát vyvarovali.

Dětský divák odejde ze sálu pravděpodobně s podobným dojmem, jako z jakékoliv pohádky, kde zlí dostanou co proto a dobří se zamilují. Pro dospělého diváka je ale inscenace v zásadě parodií, která vypráví jednoduchý a předvídatelný příběh a zároveň jej svým zpracováním ironicky komentuje. Loutkový souboj v ostentativně kašírovaných kulisách sám o sobě upozorňuje na strojenost toho filmového odehrávajícího se v podobně idealizovaných, stylizovaných prostředích.

Výrazně parodický je i samotný text hry. Vít Peřina se v Pozor Zorro nechal strhnout, a kromě svého obvyklého (zábavného) hračičkování text vyšperkoval i množstvím jazykových vtípků a slovního humoru. Předně: text paroduje španělštinu. K českým slovům přidává příponu -os a vytváří zábavné novotvary. Nechme nyní stranou spekulace, jak bude fungovat překlad do japonštiny i kolik vlasů zešedne té překladatelce či překladateli, která nebo který se tohoto nelehkého úkolu zhostí.

Ještě mnohem zajímavější bude, jakým způsobem japonské (nebo celkově asijské) publikum inscenaci přijme – vždyť stejně jako pro Evropana Japonsko je pro Japonce Evropa absolutní exotikou. Tvůrci navíc přicházejí s ďábelským koktejlem prvků odlišných kultur, ke všemu komicky zveličených a předpokládajících u diváků poměrně přesnou představu o jejich původní podobě. Ještě víc než jindy bude zajímavý report Alfy z cest – pravděpodobně tedy ne letos ale, pokud koronavirus dovolí, v příštích sezónách.

Ať už ale asijské turné Alfy dopadne jakkoliv, jisté je, že Pozor Zorro! umně pracuje se vším dobrým, co loutky nabízejí. Svým ražením je ale poměrně na hraně, protože víc než příběh limonádového Zorra – který má sám o sobě určitou patinu – si bere na paškál Latinskou Ameriku či rysy její kultury a inscenace se mnohdy veze na (velmi) jednoduchých stereotypech. V zásadě je ale těžké Zorrovi něco vytýkat, protože řemeslně jde o skvěle zvládnutý tvar, kde je vše v dokonalém souladu a dramaturgicky provázané – byť tedy na diskutabilní téma, diskutabilním způsobem.

A tak se na závěr dostáváme k něčemu, co je v prvopočátcích všeho uvažování a psaní o umění a divadle. Totiž, že je jen a pouze otázkou osobního vkusu, zda zvolený styl humoru, vyprávění, zvolený námět divák přijme či nikoliv. Tvůrci mu protentokrát výrazně usnadnili cestu a ukázali to nejlepší ze svých oborů. Tím problémem – nejen u divadla – je, že (mi) to někdy nestačí.

Divadlo Alfa, Plzeň

Vít Peřina, Tomáš Dvořák, Ivan Nesveda: Pozor, Zorro!

Režie: Tomáš Dvořák; výprava: Ivan Nesveda; dramaturgie: Vít Peřina j.h., Petra Kosová; hudba: Vratislav Šrámek j.h.

Psáno z premiéry 19. 12. 2019.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2020]

Adéla Vondráková, 27. 6. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.