VILOmeniny 2019 logoFoto: Zdeněk Melín

VILOmeniny

Reflexe, reportáž, dojmy z letošního ročníku festivalu divadla pro děti v pražské VILE Štvanice.

Za devatero pražskými ostrovy, mosty a tramvajovými zastávkami žila byla v jedné oprýskané vile skupina velmi smutných herců souboru Geisslers Hofcomedianten. Nikdo z nich netušil, kde leží pramen jejich smutku a ani jejich impresário, ani doktoři jim přes veškerou svou moudrost a tituly poradit nedovedli. Až jednoho podzimního večera před pěti léty, když nebe bylo bez mráčků a měsíc byl zrovna v úplňku, zachtělo se dvorní fence souboru, vznešené Eleonoře z rodu maďarských ohařů, teskně výti na měsíc. Eleonora vypravila se tedy na dvorek před vilu a její píseň zněla to asi takto „Haf, haf, auuuuuu, haf, vrr, štěk, auuuuuu, štěk.“ Avšak uvnitř vily, za hrubými cihlovými zdmi se vytí změnilo v jasná slova a herci uslyšeli „Chybí tu děti. Auvajs! Blecha jedna ukousaná…“ Jejich protáhlé smutné obličeje se náhle rozzářily úsměvem, když si uvědomili, že Eleonora měla pravdu: v pošmourné vile chyběl dětský smích. Jen ta druhá část poselství jim vrtala hlavou. Přeci se včera sprchovali, tak jaképak blechy?

Zkrátka a dobře, čtenáři můj milý, takto nějak byl podle nedochované kroniky rodu Geisslerů ze Štvanice položen základní kámen festivalu Vilomeniny, který letos již popáté uvítal všechny malé (i velké) diváky. Třídenním festivalem provázela dvojice: pan Viděl a slečna Slyšela, kterým se na začátku podařilo svými jmény poplést snad všechny hlavy publika, avšak po počátečním inteligenčním šoku jejich něžnou nápovědu všichni pochopili a už jen mlčeli a sledovali báječné divadelní podívané.

Stejně jako v minulých ročnících Vilomeniny uvítaly několik pražských i přespolních hostí: Divadlo Lampion Kladno a s ním spojenou kapelu Žampion, Malé divadlo České Budějovice, Divadlo rozmanitostí Most, Loutky bez hranic, studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, brněnský klub Laitnerka a Divadlo Dno, či výtvarnici Hanu Šromovu, jež vedla kreativitou přetékající výtvarné dílny.

Program festivalu dal by se zastřešiti nálepkami cesta, náprava, láska, dospívání. Čemu však tyto dramaturgické škatulky slouží, když k recipientům inscenací promlouvaly jinými než pojmovými prostředky? Ať už se jednalo o prince vtěleného v kosmetický štětec, deštník měnící se v loďku, či rukavici znázorňující zlého černokněžníka (mimochodem trefně doprovázenou hlasem nejmenovaného současného prezidenta České republiky), mají v sobě tyto na první pohled neantropomorfní objekty skryta univerzália vesmíru a lidstva.

Velká vlaková pohádka DNOFoto: archiv divadla

Vlaková ADHD revue

Hudební punková revue o tom, že některé řády za porušování nestojí a že nemít jízdenku není vůbec chic. Tři sestry – krásná princezna Pendolína, bystrá Šinkansen a zlobivá Pantografka AKA Punkografka – se dostanou do půtky s vlakovým Neřádem, který jejich chování na nástupišti neschvaluje a za trest je uvězní na tom nejzapadlejším vlakovém nádraží na světě, kde musí všechny tři zůstat, dokud se nepolepší. Ale jak se mají tyto tři princezny polepšit, když neví jak? Naštěstí se širým světem potuluje univerzální zachránce, který tu rozpáře vlkovi břicho, tam proseká růžové houští a svým kouzelným polibkem spasí všechny panny v nesnázích. A tak jsou i naše tři princezny napraveny, nasedají na vlak a s písničkou (a platnou jízdenkou) odjíždějí daleko za dobrodružstvím nebo nákupy.

Pásmo plné vtipu a pasažérského ponaučení, kde se snoubily české pohádkové tradice s civilním životem, bylo nabito pozitivní energií herců. V jistých chvílích snad docházelo k energetickému přepjetí a alespoň já jsem měla pocit, že s pouhým jedním párem očí nejsem schopna všechno pobrat a představení se přede mnou divoce míhalo jako krajina za okýnkem jedoucího vlaku. Nutno je však podotknouti, že se děti na svých polštářcích příliš nevrtěly a svým smíchem mi dávaly často najevo, že chyba je spíše na mém přijímači.

Día de los Muertos aneb Kdopak by se smrtek a smrťáků bál

Ducha dušiček přinesla Dora Bouzková s inscenací Příběhy malé Lupitiny Gonzáles a přenesla nás do prosluněného Mexika na Día de los Muertos neboli Den mrtvých, kde nikdo kvůli smrti nepláče, mrtví chodí za živými a společně si užívají chvíle opětovného setkání, hudby, tance, jídla a pití.

Dora Bouzková sice předává malým divákům příběhy veskrze tragické, ale díky jejímu osobnímu kouzlu, schopnosti improvizace a interakce s dětmi, vtipem odlehčenému tématu smrti a záhrobí se jí povedlo zobrazit smrt ne jako absolutní konec života, nýbrž jako přirozenou součást života, kterou nemusíme vždy brát vážně.

Loutky bez Hranic, Praha PŘÍBĚHY MALÉ LUPITINY GONZÁLEZFoto: Lucie Dvořáková

Pták: o vrabci, který měl víc štěstí než rozumu

Inscenace studentů KALD DAMU Šimona Dohnálka a Daniela Horečného vsadila na pohádku O hloupém Honzovi, kterého v jejich verzi představoval nemotorný kulaťoučký plyšový vrabec Honza. Za doprovodu podomácku vyrobeného vozembouchu a flašinetu se Honza vydává do světa, či je spíše ze svého rodného hnízda svou rodinou vyprovozen, protože jednou se přeci

musí naučit létat. Velmi cením kreativitu v oblasti loutek a zachování jakési jednoty v prostoru a čase, kterážto by kvůli dobrodružnému ražení mohla snadno ze zpívavého moravského vrabce udělat francouzského vrabčáčka piaf.

Všech osm letošních inscenací neslo spoustu práce a nadšení a spojoval je vtip a rozpustilý přístup k závažnějším tématům jako lenost, neuposlechnutí řádu, namyšlenost či dokonce smrt. Viděli jsme různé typy loutek, jednoduché i složité scénografie a skvělé herecké a pěvecké výkony, což se odrazilo i na atmosféře celého festivalu, která se zdála spíše setkáním pražské i mimopražské divadelní rodiny a přátel, než sterilní přehlídkou za účasti malé i velké veřejnosti. Děkuji všem za účast a přeji Geisslerům a samozřejmě i hostím, aby se jim v jejich divadelní činnosti dařilo a aby měli hodně sil a elánu do uspořádání příštího ročníku VILOMENIN!

DAMÚZA Honza PtákFoto: archiv divadla

Věra Halamásková, 11. 12. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.