PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM, DEN DRUHÝ – ČÁST DRUHÁ

Píše Věra Halamásková

Foto:

Odpolední část pátečního Přeletu započala inscenací Spoutaný trávou Divadla Líšeň, po níž následovala pohádka Nejmenší ze Sámů divadelního spolku Československé klacky. Po tomto segmentu věnovanému dětskému divákovi se večer přehoupnul do znamení divadla pro dospělé, a to konkrétně inscenacemi Kráľ Ubu Dezorzova lútkového divadla z Bratislavy a uměleckou koprodukcí Emil spolků Loutky bez hranic, Dovadla T601 a Divadla b. Večer uzavřela neloutková nonverbální inscenace Lázně divadelního spolku vi.TVOR.

Stínová meditace o úctě k životu

Pavla Dombrovská s Luďkem Vémolou se s inscenací Spoutaný trávou vydávají na pouť za prastarými asijskými moudry a legendami. Inspirováni knihami Zenový kompas buddhistického mistra Seung Sahna a Oceán v kapce rosy francouzského odborníka na zen Henri Brunela, vytvořili sérii bajek spojenou rámcovým příběhem nahého mnicha.

Potulný žebravý mnich je po cestě do své jeskyně v horách přepaden bandou lupičů, kteří jej oberou o jídlo i šat a spoutají jej. Jelikož však u sebe nemají provaz, použijí ke znehybnění mnicha dlouhá stébla trávy. Nebohý mnich, který si váží sebenepatrnější živé bytosti stejně jako sám sebe, leží nahý v trávě několik dní a nocí, než je nalezen císařem a jeho generálem. V prvotním rozčilení z mnichovi nestoudnosti pověří císař generála, aby mnicha za jeho urážku popravil. Generál se však místo toho dá s mnichem do řeči a ten mu osvětluje svůj životní příběh. Po nějaké době se k nim císař vztekle přiřítí a dožaduje se mnichovy krve. Ten však císaře zaujme svou moudrostí a daje císaři odpovědi na neklidnost jeho duše, je mnich pozván na císařský dvůr, aby se stal dvorním mudrcem a učitelem.

Foto:

Inscenace děti zaujme nejvíce rozmanitým arzenálem stínových loutek z přírodních materiálů či kovu a světelných efektů. Mne samotnou nejvíce zaujalo posuvné světlo před papírovým paravánem, které svým pohybem simulovalo filmovou kameru na kolejničkách. Díky tomuto světlu se z jedné loutkové „předparavánové“ akce na papírovém plátnu zjevil obraz plynule přecházející několik perspektiv najednou. Jedinou mrzutostí této jinak dokonale „vyzenované“ inscenace byly někdy nečistě provedené přechody mezi jednotlivými obrazy, které rušily její plynulost a jednotu.

Transfokátorové loutkové orgie z Laponska

Nejmenší ze Sámů pohádkový příběh malého Laponce Sámiho, který je svým kmenem vyslán na dobrodružnou cestu za potravou pro stádo sobů, která samozřejmě končí jeho úspěšným návratem domů. Z malého Sámiho se stává velký Sámi – inscenace učí odvaze, zodpovědnosti a vychytralosti.

Foto:

Scénografie Jakuba Šulíka je umělecky nevinná a dětsky naivní, nanejvýš funkční a jednoduše nádherná. Na koženém bubínku posazeném na mechové podušce se velmi kreativně pohybují hladké bílé loutky z materiálu připomínajícího slonovinu a kov s černými ornamentálními detaily. Práce s velikostí loutek je u této inscenace klíčová. Malý Sámi se střídavě objevuje ve třech různých velikostech. Velký maňásek vyrobený z huňaté bílé rukavice s vyřezávaným obličejem nám umožňuje vidět do Sámiho intimního prostoru. Tato loutka je použita zejména ve scénách, kdy se malý Sámi bojí, pochybuje a rozhoduje o důležitých věcech. Malá figurka se nám pak ukazuje zejména ve scénách z kmenového života a v rozvinutějších interakcích se stádem sobů. Nejmenší velikost pak zastupuje „muší loutečka“ na drátku, kterou tvůrci využívají při Sámiho pouti přes kus dřeva a kamenů, a diváci mají také možnost podívat se na loutku skrz velkou lupu. Systém změny velikostí byl velice vydařený a důmyslný ve své jednoduchosti a maximální efektivnosti!

Foto: Johana Bártová

Z dalších scénografických prvků bych ráda zmínila kruhovou masku kmenového šamana inspirovanou rituálními maskami severoamerických Inuitů. Maska měla ústní otvor, skrze nějž jeden z herců prostrkoval velký vyndavací kožený jazyk, který měl kromě své komické funkce i úlohu balicího papíru, v němž byly schovány šamanovy dary Sámimu na jeho náročnou a dlouhou cestu.

Kráľ Ubu: divadlo pre dospelých (?)¨

Dezorzovo lútkové divadlo zakládá svou image na faktu, že jsou jediným loutkovým divadlem pro dospělé na Slovensku. Když mi tato skutečnost byla v dlouhém úvodním slovu režiséra Gejza Dezorzy vštípena, chtěla jsem na tuto hru přistoupit a dospělácky se vyžít, podle jeho slov, v jinak dětské záležitosti. Bohužel jsem však nedošla k odpovědi na mou otázku: A prečo je to len pre dospelých?

Jistě, groteska francouzského enfant terrible Alfreda Jarryho bývá díky svému vulgárnímu slovníku řazena do kategorie „pro dospělého diváka“. Dezorzův divadelní soubor využívá výborného překladu Alberta Marenčina, v jehož jazykovém převodu slyšíme kouzelný vulgarismus „sranina,“ pro nějž mají Češi ekvivalent „hovnajs.“ Kromě vulgarismů však v inscenaci postrádám jakoukoliv dospěláckost. Pokud však režisér zamýšlel útok na dospělé publikum použitím loutek s obnaženými genitáliemi či prsy, pak jsem se se záměrem naprosto minula, neboť mi přišel prvoplánový a paradoxně velmi infantilní.

Foto:

Co se však loutkám nedá upřít je kvalita jejich zpracování, úcta k tradičnímu loutkářskému řemeslu a vůbec k divadelní tradici, kterou umělec Von Dubravay dokázal loutkám vtisknout do charakteru dřeva. Kromě Tatka Ubu a Matky Ubuľy jsou všechny loutky klasickými dřevěnými marionetami. Gangsterská ubuovská dvojice je pak vyrobena převážně z molitanu a svým vizuálem připomínají loutky Aurela Klimta, které známe z filmu Fimfárum Jana Wericha (2002) – obzvláště Matka Ubuľa připomíná nevěrnou kovářku. Tatko Ubu je pak zjevně inspirován Jarryho dřevorytem portrétu Tatka Ubu.

Věra Halamásková, 3. 11. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.