PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM, DEN PRVNÍ

Píše Richard Fenek

Ve čtvrtek 31. října započal již 29. ročník loutkového festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

Kromě tradičního konání v prostorách Divadla Minor se letošní ročník rozšířil na první dva dny také do Divadla X10 (bývalý prostor DUP39) na Národní třídě. Celý festival zahájila inscenace D+Š+B 2019 od plzeňského souboru Rámus. Po ní následovaly další tři inscenace, na kterých se prostřídaly například manekýni, marionety na drátě či stínové koutky.

Přelet velká Foto:

Revival pohádkových bytostí

Všeumělec Rudolf Hancvencl (LS Vozichet, Jablonec nad Nisou) s kašpárkovskou čepicí s rolničkami na hlavě, ale především se zapálením, představuje zbrusu nový příběh se známými pohádkovými postavami: o tom, kterak princezna, jíž otec král jí vybral manžela, zbouřivší do světa se vydá, by sama si vyvoleného našla. Postavy jsou však již starší, než je známe z klasických pohádek.

Princezna se tak dostane od zapomnětlivého krále přes bezzubého draka, nekouzelného dědečka a zimomřivé čarodějnici k malému, hubenému a jednookému Honzovi, který se vydal hledat princeznu již před léty. V závěru dokonce i sám Kašpárek Rudolf zasáhne, aby princeznu před slizkým Ignácem Urvinitkou (nastávajícím ženichem) uchránil. Text kromě zábavného posunu postav pracuje s dvojsmyslnými slovními hříčkami, jež například odkazují k postavám samotným – viz. zmiňovaný Ignác Urvinitka, kterého lze zneškodnit jednoduchým trikem, a sice právě urváním nití.

Hracím prostorem pro marionety na drátě s niťovým vedením rukou, jejímž autorem je Ivana Hancvelcová, zůstává po celou dobu představení stůl. Do různých prostředí se dostáváme pomocí papírové krabičky, na jejíž stranách jsou nakreslené jednoduché naivní symboly odkazující k různým prostorům (např. strom symbolizuje celý les nebo jakýsi šedý oválný kámen jeskyni). Princezna je nejprve v království, poté v lese, na paloučku, u skály, a nakonec v hustém lese, kde potkává jednookého Honzu, kterého si v závěru vezme za muže.

Hancvencl vtipně pracuje s jistou omezeností loutek, což vede k tomu, že si například samy nedokáží uplést čepici (princezna ji plete schovaná za krabičkou) nebo si ji nedokáží dokonce ani nasadit (čarodějnice si kvůli tomu musí lehnout). Kromě toho také odkazuje k materiálu, ze kterého je loutka vyrobena. Například staré a hubené tělo draka je vyrobeno z kartonu, takže 2D loutka je viditelná pouze ze dvou stran a je doslova tenká a slabá jako papír.

Vozichet – Ruda Hancvencl Malý, hubený a jednooký Loutkářská Chrudim 2019 Foto: Lucie Čížková

Povídání s deštěm

Zuna (Divadlo Continuo, Malovice) je příběh o lidské chamtivosti, nevraživosti, ale také o lásce k bližnímu a odpovědnosti za své činy. Maminka si dlouho přála dceru, až ji díky čarodějnici, která si povídá s deštěm, získala. Nic však není zadarmo. Musí starat o strom, ze kterého malá Zuna pochází. To se jí však kvůli chamtivým vesničanům nepodaří a musí za svůj čin pykat.

V inscenaci se hraje s loutkami Filipa Bednáře – dřevěné marionety na drátě, jejichž ruce ovládají herci, dále manekýni, a v případě postav vesničanů i javajky. Obra, u něhož vidíme pouze nohy, hraje Filip Bednář sám. Různorodé loutky jsou animovány mnoha způsoby a herci jimi pohybují po celé scéně. Když ne po stabilním podlaží, které zajišťuje skříňka s dřívky, židle či rám bedny, tak i po hercích samotných (například stoupá-li Zuna do kopce, stoupá po hercových zádech). Náladu pohádky navozuje hudba na kytaru. Zvuk deště je vytvořen za pomoci přesýpání rýže (či jiné luštěniny).

Pro děti je však příběh možná až příliš komplikovaný a, i kvůli nekonečným dialogům žížal (růžový materiál natažený mezi dvěma tyčkami, jehož konce si jako dva protipóly neustále povídají) v závěru inscenace, zbytečně zdlouhavý. Žížaly mimo jiné namlouvá Bednář i druhá loutkovodička Natále Vaňová, což působí trochu nesourodě.

Zuna Foto: Lucie Čížková

Vlasy

Loutková inscenace Erben: Vlasy (Hura Kolektiv, Praha) je adaptací známé pohádky Karla Jaromíra Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Herci – Hza Bažant a Leona Telínová – pracují se stínovými loutkami. Důležitou součástí inscenace je práce se světlem a jeho barvami, neméně důležitá je ale také živá hudba (hra na pružiny a xylofon). Ta slouží jako dorozumívací prostředek postav (například pomocí zvuků vyjadřuje jejich emoce) a také jako temný podkres, jež navozuje až hororovou atmosféru příběhu.

Děti, které ale neznají příběh Erbenovy pohádky byly poněkud zmatené, v tom, co se v kukátkovém dřevěném divadélku odehrává. Důkazem mohlo být dítě, sedící v přední řadě, jež se neustále ptalo své maminky, co se zrovna děje.

Richard Fenek, 1. 11. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: