Loutkar.online
Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!Foto: Josef Ptáček

Čistá radost

Tým Naivního divadla Liberec už v minulosti prokázal, že inscenace pro ty nejmenší, tedy děti od dvou let, je jeho silnou stránkou. Nová inscenace Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! měla proto laťku nastavenou poměrně vysoko.

Jemnost, lehkost, hravost, a především čistá práce s loutkou rozhodně představují divadelní prostředky, na které se Naivní divadlo může spolehnout. V práci s nejmladším divákem na nich záleží o to víc, protože sdělení musí být jasně čitelné. Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! pro mě představuje kouzelný ponor do světa pejsků a vláčků, který mimo spontánní úsměvy na tváři vyvolává skutečný prožitek kvalitního loutkového divadla.

Dějová linka je velmi prostá, ale zároveň poskytuje dostatek prostoru pro především vizuální invenci. „Oříškový“ pejsek a bílá fenka se zamilovali přes plot. Po prvotních vlnách ostychu se spolu projížděli dokola na lokomotivě, ale páníček psí slečny se rozhodl ji naložit do auta s lodí na střeše a odjet někam daleko. Pejsek se tedy musí odhodlat, nasednout na vlak a opustit svou komfortní zónu. Cestou je nucen překonávat mnoho drobných překážek a setkává se s epizodickými psími postavami, které mu pomáhají dané situace řešit. Jeho odvaha mu umožní vše překonat, a nakonec se šťastně setká se svou láskou, aby se mohli společně vrátit zpátky na zahradu u nádraží. Jedinec, který v rámci dosažení vyššího cíle musí překonávat vnější, ale ze všeho nejvíce ty vnitřní bariéry, není v kontextu světové literatury rozhodně ojedinělým. Příběh Víta Peřiny a kolektivu má velkou výhodu v tom, že dokonale kloubí jemnost a křehkost a zcela nenásilně je nechává prostupovat filosofickou linkou. Tvůrcům se podařilo najít ideální formát nonverbální inscenace, který nejen vhodně navazuje dialog se svými recipienty, ale zároveň se nespoléhá pouze na naivní optiku dětského světa.

Scénografie a loutky Roberta Smolíka působí velmi minimalisticky, ale přitom jsou propracované do nejmenšího detailu. K vyjádření různých charakterů psích postaviček si vypomáhá rozmanitou škálou ras. Fenka je bělostná s důstojnou čupřinou, robustní bernardýn má na starost stánek s občerstvením, rodinku se třemi dětmi představuje houf jezevčíků apod. Tyto rozdíly a specifika jednotlivých loutek se velmi přesně odrážejí i v animaci – zatímco mohutný stánkový prodejce se pohybuje ztěžka a pomalu, malí jezevčíci zběsile poskakují a staví se jeden na druhého. Dřevěné loutky na drátech mají poměrně surovou řezbu a vyvolávají dojem materiální organičnosti, která výborně kontrastuje s druhým scénografickým elementem – tedy železnicí. Vláčky byly, jsou a snad i budou pro děti fascinující hračkou a přesně na tomhle malém kouzlu inscenace staví. Stačí kolejní okruh, který herci hned na začátku sestaví z jednotlivých dílů, a okamžitě to v dětském publiku zašumí. Mechanická mašinka, které se kouří z komína, samovolně objíždí dokola, míjí závory, dopravní značky, rozcestníky, stromy – zkrátka cokoliv, co kolem ní herci pohotově rozestaví – a magneticky přitahuje pohledy. Vyvýšené molo, na kterém se celá divadelní akce odehrává, se tedy stává pomyslnou herní deskou, na které lze posouvat, postrkovat či představovat. Celý systém je promyšlený do posledního detailu, včetně zavírajících se vrátek, výhybek i kouře z výfuku auta, až působí dojmem dokonale synchronizovaného mechanismu. Vizuální atraktivita tedy kloubí zvířecí přirozenost, technologický pokrok, a především je po smyslu inscenace zcela funkční.

Herecké kvarteto Filip Homola, Adam Kubišta, Marek Sýkora a Antonín Týmal na sobě mají červená trička a kožené křiváky s psí verzí motorkářské nášivky na zádech. Tím vzniká vtipný kontrast: čtyři drsňáci si střídají psí loutky a rozehrávají s nimi jemnou hru pro dětského diváka. Nelze tvrdit, že by některý z nich vyčníval mezi ostatními, jelikož jejich herecká práce je kolektivní a na sebe navazující. Divák téměř nemá šanci registrovat, kdo co zrovna dělá, protože jednotlivá předání a asistence probíhají synchronizovaně a bleskově. Mimo precizní vodění loutek vytvářejí aktéři přímo na scéně i živý hudební doprovod. Hrají na dřevěné xylofony rozmanitých tvarů, které ze všeho nejvíce připomínají samorosty. Rytmická hudba trefně frázuje jednotlivé scény a občas ji přehluší hvizd píšťalky – úplně jako na nádraží. Celkový vjem prostředí a příběhu je tedy po všech stránkách komplexní a inscenačně dokonale dotažený. Nakonec i přiznané reflektory rozmístěné podél plošiny pomáhají dokreslit náladu a finální scéna je celá zalitá v modrém snovém světle.

Režisérce Michaele Homolové se podařilo ve čtyřiceti minutách demonstrovat schopnost loutky vytvořit vlastní fikční svět, který okouzluje dospělé a pohlcuje děti. Inscenace Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! proniká až k samotným základům toho, co loutka znamená a co všechno umí. Často se v divadelních sférách mluví o tom, že se loutkovost, i přes zdejší dlouholetou tradici, z českých scén vytrácí. Naivní divadlo mi připomnělo, že pokud stále vznikají podobné formáty, nemůže být tak zle. Dobře udělaná inscenace pro děti, která se nepitvoří a která zcela chápe jazyk, jenž jí umožňuje komunikovat, je čistou radostí. Nechybí invence ani kreativita. Kdybych pokaždé odcházela z divadla tak osvěžena, jako tomu bylo v Liberci, neexistoval by důvod, proč v divadle netrávit třeba každý den.

Naivní divadlo Liberec

Vít Peřina a kolektiv: Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!

Režie: Michaela Homolová, dramaturgie: Vít Peřina, výprava: Robert Smolík, hudba: Filip Homola

Psáno z premiéry 16. 3. 2019.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2019]

Ema Šlechtová, 15. 10. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.