Popolvár – Bratislavské bábkové divadlo, Slovensko
Inscenace Popolvár je dramatizací pohádky Pavla Dobšinského, která je na Slovensku provařenou klasikou. Vypráví příběh popolvára – pecivála, který se vymaní ze své pověsti lenocha a černé ovce rodiny a stane se hrdinou a zachráncem princezny. Přestože jsem narativ pohádky předem neznala, po prvních minutách představení se mi vývoj příběhu zdál celkem předvídatelný. Nevím, jak moc se inscenace odchýlila od literární předlohy, ale nemyslím, že by stála na nějaké zajímavé interpretaci – což je možná způsobené tím, že tvůrčí tým je český, a tak neměl potřebu pohádku někam dramaturgicky posouvat.
Z anotace (kterou jsem četla až zpětně) jsem získala dojem, že pohádka měla být silná tématem hrdinství, které se může objevit i v člověku, u něhož bychom to nečekali. Chtěla se zaměřit na postavu outsidera, jenž v sobě najde tolik sebevědomí, že si troufne postavit se zlému černokněžníkovi. Bohužel bylo toto téma zakleté v tak klasickém (téměř až primitivním) příběhu, že ke mně moc nedošlo. Všechny důležité zvraty navíc často nevycházely z přičinění hrdiny, ale z humorných náhod nebo omylů.
Z inscenace byla cítit poetika Buchet a loutek (jejich členové stojí za režijní složkou), ale jako by se ji v bratislavském souboru nepodařilo probudit k životu – zůstala přede dveřmi, a tak situační komika nefungovala, slov bylo příliš a autenticita trochu chyběla. Myslím, že mému celkovému dojmu nepomohla ani délka představení, padesát minut bylo prostě moc – třeba právě vzhledem ke snadno pochopitelnému příběhu nebo k cílové divácké skupině.
Přestože chápu rozhodnutí použít pro postavu černokněžníka živého herce (ne loutku), který má nad ostatními moc už pro svou velikost, esteticky tato kombinace nebyla šťastná – něžný vzhled loutek kazila trochu komerční podoba zlého čaroděje.
Přišlo mi, že celkem často se na odiv dávalo loutkářské řemeslo – které bratislavský soubor ovládá velmi dobře – že se situace protahovaly, aby se loutka ukázala v co největším počtu akcí. Předseda poroty Vratislav Šrámek při projevu na slavnostním vyhlášení výsledků letošní Mateřinky mluvil o tom, že na divadle nemusím „vidět to, co slyším, a slyšet to, co vidím“. V Popolváru se právě tato zdvojenost děla a byla poněkud unavující. Jako by se sdělení i přednosti inscenace utopily v tom všem, co v ní, alespoň pro mě, bylo navíc. A možná je toto zdání formálního přehlcení způsobené právě tím, že inscenace není z podstaty ničím dostatečně invenční, a tak působí trochu vyprázdněně a nemá své diváky na co utáhnout.
(Texty neprochází redakční úpravou.)
Marta Hermannová, 22. 6. 2019
Karel Brožek (28. 4. 1935 – 21. 10. 2014)
Pavel Štourač (6. 10. 1969)
Vladimír Koutný (12. 10. 1924)
Jana Schlichtsová (17. 10. 1944)
Jana Altmanová (17. 10. 1944 – 31. 10. 2021)
Alena Hořínková (20. 10. 1934)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS