Mateřinka očima studentů KALD, den první

(A kousek druhého.)

Inscenace Koukej, svět Radima Vizváryho byla pro mě působivá svou nonverbalitou, pohybovými schopnostmi performerů a výtvarnou estetikou. Souhra objektů na scéně, bílých krychlí a loutek, osvětlení, hudby a barevnosti vytvářela ojedinělou atmosféru. Jednotlivé složky výtvarně skvěle zapadaly do sebe. Nicméně považuji zmíněné prostředky za nedostatečně využité a rozehrané. Z inscenace mi utkvěly v paměti jednotlivé úseky, například zjevení velkého manekýna, kaktusu, nebo nasazení loutek představující lidské bytosti na těla samotných performerů. To jsou ale pouze útržky, které mi přišly inspirativní, celkově mi chyběla jakákoliv situačnost. Performance byla složená pouze z krátkých gagů. Jednotlivé scénky dohromady nedávaly žádný smysl, a pokud měla inscenace být imaginativním obrazovým tvarem, pak ani to se z mého pohledu neuskutečnilo, neboť tvůrci sklouzávali k infantilním projevům, jako by se chtěli rozcapovačnými zvuky dětskému publiku „přiblížit,“ čímž pro mě veškerou fantaskní atmosféru shodili. Přemýšlím nad tím, zda bych jako čtyřletý divák byla nadšená. A na to se těžko hledá ve 23 letech odpověď, nicméně hádám, že určité obrazy by mě zřejmě oslovily.

Foto: Mateřinka 2019

Daleko silnějším zážitkem pro mě bylo představení inscenace Svět je plný děr berlínského dua Florschütz a Döhnert. Jejich scénografie byla prostší, ale vše, co se na scéně objevilo, bylo vzaté do hry a hrálo. Inscenace totiž obsahovala onu situačnost, která mi v předchozím představení Koukej svět chyběla. Nutno říct, že i obrazově a atmosféricky byla inscenace velkou podívanou. Přitom autoři a performeři zároveň vycházeli z jednoduché výchozí situace, co se stane, když se v našem životě, v našem bezpečném domově objeví něco nového a neznámého? Černá díra. Prostor, který nás láká a současně děsí svou novotou. Konflikt mezi touhou po poznání neznámého, strachu z něj, proniknutí do nového světa, následné vzdání se ho, to vše byly možné významy, které z jednoduchých nonverbálních akcí plynuly. Jako divák jsem měla neustálou touhu performery na scéně sledovat a hledět, s čím mě překvapí, byť se nejednalo o nijak spektakulární nebo napínavý příběh, prostě se objevuje neznámá černá díra, jenomže „s objevením“ je pracováno tak dobře a intenzivně, že ji považuji za největší drama.

Abecední zpěvy Petra Nikla stojí jako všechny performance tohoto umělce na kouzlu jeho osobnosti. Petr Nikl může zkrátka dělat na jevišti, co chce, a vždycky to bude skvělé, protože jeho to baví, je fascinován tím, co na jevišti vytváří a taky tím, že může komunikovat s publikem. Já s ním sdílím jeho nadšení a je mi jedno, co se děje, jestli bere do rukou mechanické objekty, hraje smyčcem na hranu bubnu nebo si bere vysokou světelnou čepici, vidím, jak je do akce ponořený a jdu ve stejné náladě s ním. Jeho improvizační um se opět ukázal v interakci s mladičkou divačkou Doubravkou, kterou dokázal do performance postavit jako právoplatného člena celého tvaru, který tam má své pevné místo.

Foto: Divadlo DRAK

Produkce O zlaté rybce divadelního souboru DRAK je v anotaci popisovaná jako autorská inscenace na motivy klasického pohádkového příběhu. Autorství jsem tam hledala ale stěží. Samozřejmě se v pohádce objevily nové situace, kterým hrdinové musí čelit, ale struktura příběhu zůstala naprosto stejná tak, jak ji všichni známe. Hodný, až hloupý rybář, zlá žena a rybka, která plní přání. Kdybych nevěděla, že mám očekávat nějakou autorskou invenci, žádné bych si nevšila. Inscenace mě zaujala především použitím velkého skleněného objektu, který naplňuje jak estetickou, tak praktickou funkci. Objekt je hladinou moře, magickým světem pod hladinou, ale taky vizuálně silným elementem. Problém jsem ale měla s vyvážeností pozornosti na herce a na loutky. Tři herečky, které vodily loutky a provázely nás příběhem, strhávaly víc pozornosti, než bych jako divák potřebovala. Zde výtvarné prostředky spíš uškodily, než že by napomohly celku. Výrazné sukně jsou sice moc hezké, ale vynikají víc než samotné loutky a já pak koukám víc na herečky, které drží v rukách dřevěné postavy než na postavy samotné. Zároveň se mi tloukla estetika skleněné mísy s tradičními dřevěnými marionetami. Celkově na mě inscenace působila jako tříšť prostředků, přičemž s každým se trochu hraje, ale dohromady nefungují, protože nevím, na co se mám soustředit, co je tam důležité, čím se mám nechat vézt, zkrátka režijně nerozhodné. Navíc mě rušila celá verbální složka, a to příliš mluveného slova v kombinaci se zpěvem, myslím, že kdyby se míň mluvilo, poetika příběhu a pozornost na loutky by byla intenzivnější.

(Texty neprochází redakční úpravou.)

Kristýna Břeská, 20. 6. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.