Píše Sarah Slavíčková. (30. 5. 2019)
Čtvrteční den konečně zalilo sluníčko a vysoké teploty, ale kdo by si i přes to nechal ujít další nabitý procesový program plný nových tváří a rukopisů?
Při vstupu do Řetízku jsme uvaděčkami v třpytivých kostýmcích rozdávajícími nejlevnější arašídové křupky přivítáni do Kabaretu krás – jinými slovy do kabaretu Bobbyho Lulu a jeho krásných čtyř slečen. Konferenciér (Matěj Šíma) postupně představuje skrze jednotlivé výstupy všechna děvčata, akvabelu Francescu (Antonie Formanová), věštkyni Lunu (Leontýna Janků), Rhinu (Karin Vápeníčková) a expertku na fyzikální zákony Gladys (Sára Vosobová), jako objekty své sbírky a cvičená zvířátka. Herečky velkou stylizací, strnulými robotickými pohyby a škrobenými výrazy reprezentují škálu mnoha různých náhledů na ženu v patriarchální společnosti – ve zkratce ženou hloupoučkou – ale s perfektním zadečkem – připravenou být mužovou loutkou na cokoli. Hlavními prostředky této kabaretní grotesky je zmíněná stylizace, dovedená až do mrazivé křečovitosti, trapnosti a nekomfortnosti pro diváka. Ke konci představení si Bobby sedá mezi diváky a z jeho sexistických úst se ozývá: „Na to tady ti diváci čekají, tak se svlíkněte!“. Přichází grandiózní vyvrcholení v podobě striptýzu. Herečky se laškovnými a výstižnými výrazy, pomrkáváním a pohyby vysvlékají ze svých několika vrstev punčošek, body a svršky házejí po divácích. Scéna trvá až „klatovsky“ nepříjemně dlouho a smích publika se mění v drsnou autentičnost. Děvčata nakonec zůstávají oblečena, a tak situaci „zachraňuje“ Bobby. Jeho postava se od trapného úlisného konferenciéra mění v odporného machistického pasáka. V závěru se sám rozpouští ve vygradované trapnosti, zvrácenosti a nechutnosti v plné parádě. V intimním prostoru je jeho výstup na hranici únosnosti některých diváků. Skrze to však recipient velice dobře pociťuje tíhu sdělení. Herci se usazují na židle, hovoří o ženě a přídomcích, které jsou s ní dnes stále spojovány – žena matka, žena u plotny…Slova ale už nejsou nutná, poslední obrazy shrnuly vše.
Následují naštěstí veselejší témata – pět krátkých etud celého prvního ročníku studentů herectví, režie a dramaturgie a scénografie rozdělených do dvou bloků Návrat hrdiny I. + II. + III. (bohužel jsem ve vytíženém dni stihla pouze první blok) a Návrat hrdiny IV. + V. Všichni vycházejí ze stejného bodu. Zadání zní „návrat hrdiny“ a „loutka vedená shora“. Každá skupinka si tedy našla svého originálního hrdinu, odlišný materiál loutky i celkovou poetiku. První cyklus obsahuje netradičně pojatou pohádku o Smolíčkovi s loutkami na tyčce v podobě malých figurek superhrdinů (např. Dart Vader, Capitan America nebo Krteček), příběh loutek z keramické hlíny o prioritách a blahobytu a příběh o hrdinovi jímž je losos. Dva ze studentů (Martina Znamenáčková a Antonín Brukner) tónem a dikcí přesně napodobují komentátory z dokumentů produkce National Geographic a navozují uklidňující pokojnou atmosféru plnou obrazů z podmořské hladiny. Pomocí meotaru, a především malých rybích loutek na tyčce vyprávějí koloběh lososího cestovatelského života za živého hudebního doprovodu na různé nástroje. Etuda má nejen zábavně informační rozměr, navíc nahlíží na význam tvora v ekosystému a přináší dojemný a fascinující příběh hrdiny, který přežil. Ze všech třech klauzur pro mě „lososí putování“ bylo nejlépe, nejčitelněji a nejpoutavěji zpracované.
Program Procesu 016 se z alma mater přesunul do velkého art deco sálu ve Venuši ve Švehlovce. Režisérka Tinka Avramova z magisterského programu Directing of Devised and Object Theatre přenáší do prostoru závěr své zimní work in progress klauzury Identity series nyní s názvem Pull My Finger. Na začátku se dozvídáme, že zkoušení probíhalo dvacet čtyři dní. Performance je poskládaná z jednotlivých cvičení, některé výchozí body jsou nacvičené, některé části jsou improvizací. Přestože tvar se právě kvůli některým improvizovaným místům, která jsou navíc bohužel ztišená, rozpadá, nejvíce zajímavé je přemýšlet a klást si otázky právě o tom, jak probíhá zkoušení a jak Avramova výsledků s herci dosahuje. Hlavním tématem je vystavování a sdílení identity na jevišti. Během hodiny divák může sledovat v jakých situacích se perfomeři dostávají sami k sobě, kdy naopak něco hrají (i sami na sebe) a kdy jsou někým jiným. Tančí, napodobují pohyby druhých nebo je naopak modifikují do svých vlastních, vyprávějí zážitky ze své práce a vrcholem otevření se divákům je sdílení intimních historek. Nejcennějším se tvar stává právě ve chvílích, kdy herci překročí svoje hranice – hranice divadla a předstírání. V barevných tričkách s portrétní fotkou svých kolegů před námi někteří z nich stojí nazí ve své přirozenosti a topí se v lidské trapnosti skrz kterou režisérka pracuje. Nekomfortní, pro někoho možná provokativní, kontroverzní a soukromé historky, společné spontánní situace a pohyby jsou jenom prostředkem, jak se opravdu obnažit. Jak je psáno v anotaci: autentický, syrový a „nesexy“ striptýz identity se některým mnohokrát povedl!
Posledním bodem čtvrtečního programu je work in progress performance Moravští bratři. Perfomer Jan Tomšů vstupuje do místnosti s velkou krosnou za zvuků rituálních skřeků puštěných z telefonu. Z batohu postupně vybaluje a připravuje svoje náčiní a zaplňuje hrací prostor spousty kabelů a jiných předmětů. Také vytváří promítací plátno ze zmuchlaného papíru přilepeného gafou, dalším důležitým parťákem celého výstupu. Pomocný pedagogem je Tomáš Procházka, a tak nám po pár minutách v hlavě nabíhají různé asociace s podobnými principy, na kterých staví Handa Gote. Tomšů divákovi za necelou hodinu zprostředkovává a nabízí mnoho témat a vjemů. Promítá různá videa, která hovoří o příslušnosti a rodných městech, využívá selfie kameru nebo vypráví příběh o Eskymácích a evangelizaci. Z reproduktorů se ozývá čtení některých úseků z Bible a jejich rozbor Petrem Šrámkem či čte z různých knih sám performer nebo někdo z diváků. Také publiku posílá termosku s kostkou ledu, kamínky, šišky a jehličí a oblepuje nás černou gafou. Zaštiťujícím motivem se stává podobenství marnotratného bratra z Nového zákona, víra a opět identita. Zkrátka vjemů je spousta, v tento moment bohužel až příliš. V závěru perfomer sbalí vše zpět do krosny a za tmy a stejné melodie jako na začátku odchází pryč kamsi do světa. Divák si v chaosu a intertextualitě jistě najde svá témata. Pro konečnou podobu je však nutné je lépe vykrystalovat, jinak se výsledek a možné zajímavé závěry, myšlenky a poselství v takovém toku ztratí. Tomšů je pro mě jakýmsi záhadným misionářem, který vypráví mystické příběhy, zasvěcuje nás do nich, dává nabídky a poté zase odchází. A je na tobě milý diváku, co si z toho odneseš…
Sarah Slavíčková, 31. 5. 2019
26. 4. 2024
Buchty a loutky, Praha
Postradatelní
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
Josef Brozman (2. 4. 1949)
Marta Bártková (4. 4. 1929)
Jiří Švec (4. 4. 1939)
Miroslav Skála (6. 4. 1924)
Aleš Kisil (8. 4. 1964)
Kateřina Melenová (9. 4. 1964)
Hana Lamková (11. 4. 1934)
Jiří Ferby (14. 4. 1964)
Josef Špachta (15. 4. 1934)
Petr Matásek (17. 4. 1944 – 25. 7. 2017)
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Marta Jurečková (23. 4. 1944)
Bohuslava Roháčková (25. 4. 1949)
Alena Popelková (28. 4. 1944)
Zuzana Skalníková (20. 6. 1949 – 12. 4. 2019)
Alena Exnarová (25. 12. 1951 – 19. 4. 2024)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS