PROCES 016: Den první

Píše Magdalena Malinová. (27. 5. 2019)

Letní semestr končí, zkouškové začíná a je tu další rozptýlení od učení – klauzurní festival Alternativního a loutkového divadla na DAMU s názvem Proces 016! Hned první den prožíváme Proces ve vší jeho rozmanitosti a barvitosti. Na úvod proběhne „nadupané“ pěti hodinové Symposium Alternativy a v duchu této intenzivní diskuze následují i další představení. Ty jenom dokazují, jak bohaté a nesourodé divadelní umění je a jak nelehké je ho orámovat všeplatnou terminologií a pravidly. Během pondělního Procesu jsme účastni rozbourávání hranic divadelních tvarů, zábavné improvizace s loutkami, loutkového „work in progress“ či nevšední práce se Shakespearovými sonety. Dnešním dnem taktéž startuje výstava s názvem Sklizeň (aneb co se nám na KALDU urodilo, „výplody, výrůstky, výpěstky“) – představující tvorbu studentů scénografie, která byla zahájena představením Holubí letka.

Foto: Juan David Cevallos

Symposium Alternativy navazuje na předešlé diskuze pedagogů a studentů katedry KALD o tendencích současného divadla a o samotném pojmu „alternativa“. Hlavním východiskem symposia je myšlenka, že pro další směřování KALDU je nutné redefinování a inventura terminologie užívané v praxi nejen ve školním prostředí. Vše probíhá ve velmi bezprostřední a přátelské atmosféře formátem živého dialogu, skoro by se dalo říci, že se neúnavně procesuálně diskutuje o smyslu procesu a smyslu divadelní tvorby jako takové. Rozebírají se významy slova činohra, herec nebo performer. Taktéž se rozebírá role diváka a o jeho pozice v divadelní struktuře, divadelní pravda či otázka, co je na divadle nejvíc živé. Do debaty se zapojují divadelní praktici i teoretici ‒ vedoucí KALD Jiří Havelka, Karolína Plicková, Sodja Zupanc Lotker, Jaroslav Etlík, Miloslav Klíma, Jiří Adámek a mnoho dalších. Během dialogu se zúčastnění shodují, že je nutné rozdělovat terminologii divadelní teorie a na druhé straně teorii divadelní tvorby. Svižně se přeskakuje z tématu do tématu, inspirující příspěvky přicházejí od filosofů, teoretiků, spisovatelů či výtvarných umělců. Postupně tak vzniká bohatá mozaika podstatných styčných ploch, které by si bezesporu zasloužily samotnou debatu. Jedním z podstatných témat se stává samotné herectví a postavení herce. Postupně se formuje otázka, jak nejlépe koncipovat studium, aby byl herec (podle slov J. Adámka) veden co nejvíce souřadnicemi a sám zjistil, co se vlastně potřebuje naučit, a docílil tak (podle prof. Klímy) vrstevnatého psychosomatického vybavení.

Foto: Juan David Cevallos

Vyhov žádosti, neboj se zapojit to byla klauzura Perform Arden studentky Arden Tan 1. roč. MA DOT. Při vstupu získáváme rozlišovací náramek a na židlích nacházíme náhodné předměty ‒ lepenku, láhev s vodou, papíry s fixou, bagetu, hřeben nebo stetoskop. Anotace nás připravuje na interakci a ve mně se budí zvědavost k čemu tyto věci budu potřebovat. Performerka nás nezúčastněně pozoruje s papíry v rukou a mlčí. I když je jakousi bezpomocnou bytostí, komunikuje s námi pomocí hesel na papíře a vybízí nás k jednoduchým úkonům: „DRESS ARDEN“ nebo „WATER ARDEN.“ Diváci se postupně osmělují, atmosféra napjatosti se probourává a Arden pokyny jsou čím dál bizarnější. Performerka zvedá papír „SPEAK ARDEN“ a jeden z diváků se úporně snaží přelouskat věty v čínštině, které našel na papíře položeném na židli, všichni propukáme v smích. V jednu chvíli se vedle Arden objeví lego postavička, Arden se nám zdvojí a vše je od této chvíle vykonáváno i pro její lego dvojnici. V divákovi je tímto principem podnícena tvořivost, díky svým nápadům se stává spolutvůrcem a jen uchváceně čeká za jakou hranici se tato hra dostane. V závěru se na papíře objevuje „BE ARDEN,“ najednou se průběh performance posouvá až ke skupinové improvizaci. Měníme se v rolích Arden, zatímco nás ona krůček po krůčku svými na první pohled jednoduchými úkony vtahuje, až nás zcela pohltí svojí hravostí.

Foto: Juan David Cevallos

Následně se dostáváme na čtyři Herecké situace, v nichž pozorujeme herce z prvního ročníku herectví, jak pracují s loutkou. Diváci jsou rovněž zapojeni do hry, rozhodují o castingu a vybírají herce, kteří situaci hráli, možná jen v jiných rolích. Pozorujeme policejní výslech, vyšinutou úřednici rozvádějící manželský pár nebo boxera se svojí holkou. Na první pohled banální improvizované scénky nám herci zpestřují velkými a až děsivě vypadajícími loutkami, které obratně animují a trefnou modulací hlasu jim dokáží vtisknout komický až vykloubený charakter.

Foto: Juan David Cevallos

Míšeňská 3, work in progress 3. ročníku nám předvádí nádhernou až majestátně působící 3D miniaturu domu na Malé straně. S herci se přenášíme zpět v čase do mrazivě temné atmosféry za nacistické okupace, tvůrci vycházejí z životních osudů spisovatelů F.A. Camáry, J.A. Smíchovského a historií rodiny Demartini, které jsou s tímto místem spojeny. Dům se na točně otáčí a herci pomocí baterek a práce se stíny nám postupně odhalují a prosvěcují všechna jeho tajemná zákoutí. Slyšíme simultánně mluvící hlasy, sem tam zpěv a chvílemi se nám zdá, jako by k nám promlouvaly samy stěny prázdného domu. Jediné obyvatele totiž představují syrové manekýny v podobě neopracovaných dřevěných špalíčků a jedna vyřezávaná hlava. Loutky jsou po domě různě přemísťovány a nastiňují nám jejich záhadné příběhy. Poslední hlas sykne: „snad nechcete, aby nás taky zastřelili,“ a k nám doléhá umocňující se strach a pocit nekonečné prázdnoty.

Foto: Juan David Cevallos

Na poslední představení prvního dne se přesouváme do Skautského institutu. V autorském představení Nazí básníci vytváří Štěpán Krtička (3. ročník režie) hudebně – atmosférické pásmo věnované Shakespearovým sonetům. Vnitroblok v nás evokuje jakousi „domácí zkušebnu“ – zelený koberec, květiny, sklenky s červeným vínem, knihy (k spatření je známá obsáhla kniha Dílo Williama Shakespeara prof. Hilského) a hudební nástroje. Čtyři herci na začátku proplouvají mezi diváky a stávají se našeptávači sonetů. Po příchodu na scénu si vypůjčují Shakespearova slova a různě si s nimi hrají. Z úplného rozkladu na slabiky je opětovně skládají do slov, hrají si s rytmem, se zvuky (bubnují na knihy, hrají na sklenice) až je postupně zhudebňují. Později nám předvádějí rapovou nebo gospelovou verzi sonetu. Pokud pominu hudební složku, nedokázala jsem bohužel najít paralelu mezi vybudovanou kompozicí jevištní akce a atmosférou sonetů. Herci po scéně posedávají nebo polehávají, popíjí červené víno a občas zavlaží svoji rostlinku nebo sebe. Zda herci vytvářejí obraz mladé ztracené generace toužící po opravdové lásce není pro mě ale zcela jasné…

Magdalena Malinová, 28. 5. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.