Školkoví umělci?

Během přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem se 2. listopadu loňského roku v Praze uskutečnilo mezinárodní kolokvium věnované loutkovému divadlu pro předškolní děti, pořádané redakcí tohoto časopisu.

Zúčastnili se ho zástupci zemí Visegradského prostoru (Česko, Slovensko, Maďarsko), ale také Slovinska, Chorvatska a pro nás trochu exotické Brazílie.

Výchozí premisa byla následující: Pokud se podíváme na české divadlo, je v tomto ohledu situaci krajně nepřehledná. Jen několik nezávislých profesionálních souborů se zařadilo do širšího povědomí české loutkářské obce a pravidelně svou tvorbu představuje na festivalech nebo divadelních přehlídkách (Buchty a loutky, Líšeň, Lokvar, Anpu, soubory zaštítěné produkční jednotkou Damúza a mnozí další). Kromě nich se ovšem v českém prostředí pohybují i soubory, které se soustředí na hraní v primárně nedivadelních prostorech (zejména mateřských školách, ale i hernách a kulturních domech) a o nichž se velmi špatně získávají jakékoli informace. Je obvyklou praxí, že se právě v zařízeních předškolní výchovy každý měsíc hraje divadelní představení. To znamená tisíce školek a tisíce odehraných představení ročně. Kdo a co v nich ale českým dětem hraje?

Redakci časopisu Loutkář znepokojuje jeden fakt: loutek v profesionálních statutárních divadlech postupně ubývá a divadla jsou transformována na divadla pro děti a mládež, navzdory obecně rozšířené rovnici, že divadlo pro děti rovná se loutkové divadlo. Kdo a jak tedy s loutkami ještě hraje? Jaká je umělecká úroveň této „šedé zóny“, jejíž komunikační a propagační kanály nezasahují divadelní obec, ale jsou cíleny na pedagogické pracovníky? Jsou to profesionální umělci? Nadšení amatéři? Podnikatelé přesvědčení, že hrát pro děti zvládne přece každý? Jakou hodnotu dětem nabízí? A pokud své pochybnosti doženeme do extrému: nestanou se nakonec jedinými loutkáři v českém profesionálním divadle?

Oslovení hosté dostali jako výchozí bod úvah tyto otázky:

Je loutkové divadlo ve vaší zemi také pevnou součástí nabídky kulturního vyžití pro nejmenší i v rámci osnov předškolního a raně školního vzdělávání?

Existují i u vás soubory specializující se na hraní mimo kontext divadelního/loutkářského oboru?

Je ve vaší zemi v tomto ohledu situace zmapovaná? Jinými slovy: existují výzkumy dokládající počty podobných souborů a jejich uměleckou relevanci?

Přednesené příspěvky přinášíme na následujících stránkách a asi nepřekvapí, že je situace ve všech zemích někdejšího východního bloku dost podobná, pouze s regionálními odlišnostmi tu k horšímu, tu k lepšímu. Z tohoto celku se výrazně vymykal jen poslední příspěvek přednesený prof. Adrianou Schneider Alcure (a najdete ho proto na našem webu). Rozhodně ale stojí za přečtení, protože se týká pro Evropana těžko představitelné reality chudinských předměstí Rio de Janeira, kde jeho autorka zkoušela hrát loutkové divadlo mamulengo (přesněji jongo mamulengo, tedy maňáskové divadlo zkombinované s brazilským tancem jongo, který má svůj původ v diaspoře Afričanů zotročených v Brazílii) s dospívajícími lidmi o problémech, s nimiž se potýkají (drogová závislost, brutální násilí pouličních gangů, prostituce, rasová diskriminace, nefunkční rodiny). Tedy s lidmi, kteří v divadle nikdy v životě nebyli a na vlastní kůži zakusili až jeho arteterapeutickou sílu – což je ale téma na zcela jiné setkání. Příspěvek v kontextu kolokvia zapůsobil doslova jako ledová sprcha. Takže, přátelé, važme si toho, co tady v Evropě máme – i toho, že se můžeme tak trochu malicherně pohoršovat nad neumětelskými a neestetickými kreacemi ve školkách, které kazí dětem vkus…

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2019]

Kateřina Lešková Dolenská, 3. 5. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: