Proces 015: Den druhý

Píše Laura Zemanová

Druhý den klauzurního festivalu PROCES 015 se zaměřil zejména na otázku bytí lidského těla v prostoru a jeho možnosti.

Before the ceremony je koncept spojující šest představení a akcí, které proběhnou napříč celým festivalem, dnes se uskutečnily ty s pořadovým číslem tři a čtyři. První z nich se zdála relativně jednoduchá a herecky nepříliš těžká: performer půl hodinu nepřetržitě běžel na místě a držel přitom klasickou školní židli. V běhu a za reprodukované hudby smyčců židli držel několika způsoby, nejprve oběma rukama za její zadní nohy, takže to vypadalo, že ji používá jako řídítka. Později ji různě zvedal nad hlavu, před sebe, několikrát ji opřel o svůj bok. Stěžejním tématem bylo pozorování lidského těla v prázdném prostoru, jeho fungování při fyzicky náročnější aktivitě a vývoj druhotných projevů dané aktivity, jako je pot a zrychlené dýchání. Po půl hodině performer doběhl, zastavil se, židli položil a usedl mezi diváky. I když výslovně nikoho nevyzval, aby židli na jevišti vzal a běžel dál, několik přítomných k tomu mělo minimálně nakročeno.

Audionahrávka zrychleného dechu a vysoce rytmického běhu, doplněná o projev znějící z dálky posloužila jako jeden ze základních elementů i při pokračování konceptu Before the ceremony, tentokrát určeného pouze pro jednoho diváka. V tomto případě už ale divák nesleduje performerovo tělo na scéně, nýbrž pracuje s tím svým – lépe řečeno, jeho tělo pracuje samo a automaticky reaguje na podněty. Při poslechu nahrávky divák sleduje fotku prázdné místnosti, ve které se nenachází nic než několik papírových abstraktních figurek umístěných do soustředných kruhů. Poslech a pohled na fotografii doplní performer pouze dlouhým, vřelým a velmi pevným objetím diváka. I když ani jedna ze tří složek není ničím nepříjemným, divákovu tělu se zmiňovaná kombinace prostě nezamlouvá.

Performance je velmi sugestivní, a čím méně podnětů poskytuje, tím více podněcuje divákovu fantazii. Samostatně by jednotlivá představení pravděpodobně nefungovala, nebo alespoň ne tak, jak silně působí spolu. Divák nejprve vidí muže běžícího na místě, jemuž nepřikládá větší význam. Když ale o hodinu později upřeně sleduje prázdnou místnost, k tomu slyší zadýchaného muže a zpětně si představí, jak u výkonu vypadal a jak naléhavý a bezmocný měl výraz, člověku naskočí všemožné asociace a účinek se dostaví v plné síle.

Oproti lidskému tělu v prostoru se experiment The dog project zajímá o tělo psí. Zabývá se otázkou, nakolik platí pravidlo, že psi na jeviště prostě nepatří a co se stane, když se po něm fenky Lada a Tamara budou volně pohybovat. Prvotním impulsem k psímu pohybu jsou odnikud se objevující piškoty, které jedna z aktérek hledá nejprve po jevišti, poté se ale nebojí pátrat ani mezi přítomnými diváky. Aby byl divákům příblížen vztah inscenátorek k jejich psům – k těm aktuálním ale i k těm úplně prvním – dojde i na historky z dětství. Pokud byl ale záměrem experiment zkoumající možnosti a chování psů na volném jevišti a ne pouze připomenutí faktu, že pes je nejlepší přítel člověka, poskytla bych fenkám více prostoru. Obě totiž dokázaly, že na jeviště opravdu patří.

Představení My appartment se též zajímá o možnosti a využití lidského těla v prostoru, ale spíše v tom scénografickém hledisku, navíc velmi zkouší divákovu fantazii. Na zcela prázdné jeviště je dle pokynů autorky domalován půdorys jejího bytu křídovým fixem, zbytek vybavení už tvoří pouze samotní účastníci. Lidské tělo se tak může proměnit ve vanu, kohoutek s kapající vodou, či ve štěkajícího psíka neustále kouřící sousedky. Výraznou roli v tomto případě sehraje i zvuk, vznikající též pouze díky přítomným lidským tělům, a zvláště hlasům. Účastníci v průběhu dokáží napodobit bubnujícího souseda, stejně tak jako vrzání dveří a zvuk videoher. I přes prvotní nedůvěru a ostych se podařilo prolomit ledy a diváci ochotně reagovali na přicházející podněty. Performerka dokázala pouze s využitím lidských těl v prázdném prostoru vytvořit kompletně vybavený byt včetně rozmanitého sousedství.

Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho, se oproti lidským tělům zajímalo o přítomnost a zejména tedy zvukovou stránku práce se špendlíky. Centrem dění je malý dřevěný stůl, u kterého sedí jak diváci, tak performeři. Ti pouze za pomoci několika desítek špendlíků rozehrávají v pološeru dvacetiminutovou etudu. Při prvním pokusu, tedy jestli je slyšet spadnutí špendlíku, se všem osmi divákům zatajil dech. Podmínkou bylo totiž absolutní ticho, což je mnohem těžší, než se zdá. Od téměř samovolného pádu z několika málo centimetrů se postupně výška a intenzita zvyšovala, až došlo k hodu špendlíkem o lampu s magnetem či o samotný stůl.

I ve What shall we do je kladen na zvuk velký důraz, inscenace se tak pohybuje už na hranici hudebního, ale i objektového divadla. Text, inspirovaný obdobím velkého irského hladomoru, doplňuje několik živelných písní tamního obyvatelstva. Důležitým materiálem pro hru se stávají i syrové brambory, díky nimž dochází ke kontrastu, kdy lid sice trpí hladem a nedostatkem surovin, ale potravinami plýtvá a využívá je i jinak, než k samotné konzumaci.

Laura Zemanová, 30. 1. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.