Dokážete zjistit, kdo je vrah?

„Ano, vážení diváci, toto představení je interaktivní!“ Ozve se po několika minutách představení Prokletí rodu Gordonů, nové inscenace Studia DAMÚZA, která měla 4. listopadu premiéru v rámci festivalu Nekropolis v pražském Paláci Akropolis.

A skutečně, mysteriózní příběh panství Black Mirror plný záhadných úmrtí se v inscenaci odvíjí podle několikerého rozhodování diváků, kteří demokratickým hlasováním zvednutím ruky určují, jak budou postavy v detektivní zápletce jednat. Inscenace, původně uváděná jako absolventský počin Jana Strýčka a Martina Cikána (při premiérovém uvedení v Paláci Akropolis hrál místo Martina Cikána Šimon Dohnálek) z magisterského studia herectví na KALD DAMU v režii Štěpána Krtičky, vychází z počítačové hry Black Mirror. Hlavní hrdina William Gordon přijíždí na panství po neobjasněné smrti svého dědečka stejně jako komisař, který zde rozjíždí vyšetřování. Co by to ale bylo za detektivku s jedinou mrtvolou? Záhy tedy umírá i věčně opilý zahradník a v rodinném sanatoriu, kde možná (ne)probíhají pokusy na lidech, je ke konci nalezena i mrtvola Williamova bratra Roberta. Před definitivním koncem zazní rozhodující otázka. „Kdo je vrah?“ Premiérové publikum má jasno, nicméně jeho volbu radši nebudu prozrazovat, abych neovlivnila uvažování budoucího obecenstva. Komisař tedy za vraha označí většinový tip, případ je vyřešen, detektiv odjíždí. Jakoby mimoděk ale upozorní na přetrvávající pochybnosti, které celé řešení notně problematizují a divákovi nenabízejí stoprocentní spokojenost s konečným rozsudkem. Co když jsme se spletli? Mohl to být někdo jiný?

Foto: Nadan Pojer

Konec tak odpovídá temné a tajuplné atmosféře celé hry. Představení se odehrává v šeru a polostínu, scén, kdy je hrací prostor v podobě dřevěné repliky mramorového zámeckého sálu plně osvětlen, je pomálu. Tím pádem je i barevnost celé inscenace notně omezena, tmavým odstínům, ve kterých jsou provedeny zámecké kulisy i vyřezávané dřevěné marionety, kontrastují jen dlouhá červená okna na zadní stěně sálu. Za nimi se během krátkých stínoher objevuje děsivý obrys postavy vraha a při vrcholící hrůze a napětí dochází i k vraždám. V několika momentech celý hrací prostor zahradí poloprůsvitná fólie a na ni i skrze ni sledujeme míhání loutek a jejich stínů jako strašlivé noční můry hlavního hrdiny. Hororovou náladu podpoří i houslové melodie naživo produkované Pavlem Hralou, nebo doprovodné zvuky jako vrzání, hřmění, mňoukání toulavé kočky nebo vzdálené houkání nočních dravců.

Byť je mysteriózní atmosféra určitě poutavá, tvůrci se nezřekli shazujícího nadhledu. Šimon Dohnálek s Janem Strýčkem zvládají postavy, jejichž vizuální podoba se na zběžný pohled víceméně liší jen účesem, od sebe rozlišit celou škálou hlasových projevů, které každou z osob výrazně charakterizují. Zároveň však oba herci hrdiny příběhu mírně parodují a ironické mírně rýpavé komentáře si Jan Strýček neodpustí ani směrem k publiku při sčítání průběžného hlasování. Jako komický prvek slouží i samotné použití loutek. Děj je totiž poměrně realistický ne nepodobný hraným detektivkám, takže rozhodnutí použít loutky se může zdát jako mírný handicap. Inscenace však úskalí, které forma loutkohry přináší, obrací ve zcizující vtipné prvky. Zámecký sluha několik dlouhých vteřin vehementně třese nemotornou dřevěnou rukou, než se mu podaří zbavit se nákupní tašky. Když se uprostřed scény objeví policejní vyšetřovna, není už prostor pro její obejití, a tak se přes ni loutky musí namáhavě soukat a při pohybu v těsném prostoru si i výslovně dávají pozor na zamotání vodících nitek.

Foto: Nadan Pojer

Tvůrci ze zvoleného žánru interaktivní loutkové mírně parodické detektivky využili veškerý jeho potenciál. Hlasování drží divákovu pozornost, zesměšňování přirozeně odlehčuje tísnivou atmosféru, kterou se tak paradoxně právě díky shazování daří držet až do samotného konce. Nejasné rozuzlení a nabídka shlédnout mírně jiné varianty pak důvtipně láká na další reprízy. Je samozřejmě otázkou, nakolik rozdílně by obměněné publikum hlasovalo, jelikož jednotlivec nemá moc šanci svou volbu proti většině prorazit. I kdybych však měla znovu vidět naprosto stejné provedení, rozhodně bych nebyla zklamaná, jde o velmi povedenou zábavu, která má šanci oslovit nejen mladistvé publikum.

Studio Damúza: Prokletí rodu Gordonů

režie: Štěpán Krtička

hudba: Pavel Hrala

scénografie: Alžběta Uhlíková, Mikoláš Zika

Hráli: Šimon Dohnálek, Jan Strýček

Psáno z premiéry 4. 11. 2018

Veronika Švecová, 7. 11. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.