Přelet nad loutkářským hnízdem, den druhý

Druhý den festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem byl o poznání nabitější než den předchozí. Píše Sarah Slavíčková.

Představilo se hned osm velice různorodých inscenací od tzv. dětského batolária až po představení s těžkými tématy jako je umírání či situace v Čechách v období totality. Nejvyužívanějšími typem loutek dne byly rozmanití manekýni, marionety se bohužel objevily pouze jednou.

Dopolední blok byl určen především pro nejmenší diváky. V malém sále a ve spodním sále Uši byly ke shlédnutí hned tři inscenace.

Studentky DAMU z KALDU zahájily sobotní ráno svou klauzurní prací s dřevěným manekýnem Panem Josefem. Příběh o trablích pana Josefa spojených s jeho velkýma nohama, které se nevejdou pod žádnou peřinu, a následné nalezení jeho životní lásky paní Vilmy se stejným problémem, moc děti nepoutal. A to i přesto, že nechyběla řada vtipných momentů se zajímavým využitím právě jeho obřích nohou – například díky nim překračuje pan Josef světový rekord ve skoku na lyžích. Malé diváky nestrhl ani vizuálně přitažlivý prvek live-cinema, který se mimochodem vyskytl dokonce ve dvou dalších inscenacích.

Batolárium Jarní medvědiny Divadla Na háčku se skládalo ze dvou částí. V první části plyšový manekýn Medvěd hledal odpověď na otázku „Kde si může obstarat tzv. medvěd-dítě“. V druhé části probíhal na jevišti interaktivní workshop, který byl paradoxně mnohem vydařenější než samotné představení. Představení bylo pro děti celkem zvukově a vizuálně chytlavé, ale akce a interakce mezi jednotlivými loutkami i mezi herečkou a dětmi absentovala. Jedna herečka byla zkrátka málo. Při workshopu se samy děti staly loutkovodiči a podle pokynů herečky manipulovaly plyšáky, pohybovaly se po jevišti a přímo se účastnily dalšího pokračování příběhu již s medvěd-dítětem.

Vrcholem celého dopoledne a vlastně i celého dne pro mne byla všem známá, ale díky Divadlu b velmi netradičně pojatá, pohádka iOtesánek. V dřevěném kukátkovém jevišti ovládaly marionety dva herci, kteří velice vtipně a s nadsázkou z klasické pohádky vytvořili moderní hravou dynamickou až skoro sitkomovou komedii či grotesku s trefnými gagy.

iOtesánek_Divadlo bFoto: archiv

Vysněným dítětem vesnických rodičů v době, kdy všechno obstaráme v obchodě či koupíme přes internet, není nikdo jiný než robot, kterého Tatínek sám sestavil. Robot, připomínající elektronický jezdící vysavač, je výstižnou metaforou k dítěti, které je požíračem rodičovské energie, spotřebitelem a ničitelem, který doma zlikviduje nejen jídlo, ale i všechen nábytek. V inscenaci se z marionety robota, která se na scéně objeví třikrát a to vždy ve větší velikosti, nakonec stane pouze velká požírací tlama připomínající jakousi „vytuněnou“ lopatku. Scénické prvky velice dobře fungují a korespondují nejen s nastolenou groteskní atmosférou i s děním na jevišti – například všechen nábytek a postavy mizí v propadlišti uprostřed jeviště jakožto ve chřtánu zatím malého Otesánka; na závěr pak dřevěná hlava vyvrhává seshora jeviště všechno, co předtím spořádala. Nejenže tvůrci z Divadla b aktualizují, v podstatě už názvem inscenace, pro někoho možná starou a stokrát omílanou pohádkou, ale také se vrací k tématu varování před moderními vynálezy. V případě iOtesánka ukazují, že takové hračky se často vymknou kontrole a mohou nás, nejen virtuálně, pohltit.

Odpoledne patřilo románovému příběhu a dvěma pohádkám, které byly dle mého názoru určeny spíše pro starší diváky s předešlou divadelní zkušeností. Nešlo pouze o pochopení obsahu a hlavních témat inscenací, které se nyní zaměřovaly na poměrně složitou problematiku – například na otázku vlivu prostředí na osobnost či zmíněného umírání za vyšším účelem, ale také o schopnost číst neúplně vyslovené abstraktní obrazy.

Šťastného prince Oscara Wilda ztvárnili dva studenti ze souboru MajTO ze ZUŠky z Žamberku. Představení bylo určeno až pro diváka od 14 let, což bylo díky metaforické předloze, které se studenti věrně drželi, víc než příhodné. Podobenství o princi a vlaštovičce, kterou studentka znázorňovala pouze pohybem své ruky, doplňovali herci poetickými hudebními a pěveckými vstupy. Smutný příběh podtrhovala především potemnělá scéna, kde se v podstatě svítilo pouze na vlaštovičku-ruku a prince. Inscenace skýtala mnoho zajímavých nápadů, které ale bylo potřeba dotáhnout do konce – právě například již zmíněná ruka jako loutka by potřebovala animační doladění. Studenti skvěle vybrali neobyčejné filosofické dílo, které v sobě nosí mnoho skrytých významů a téma a skýtá mnoho otázek k zamyšlení. Zároveň sami přicházejí s inscenací pro své vrstevníky, která může být díky tomu teenagerům velice blízká.

Live-cinema je hlavním prostředkem inscenace známého loutkového divadla s velkou tradicí – Divadla DRAK. Představení probíhá v podstatě ve třech rovinách. Téměř všichni sledujeme hlavní linku, tedy to, co se promítá na plátně – svět očima hlavního hrdiny Bílého tesáka. Vlčí pohled na dění na scéně je velice přesně technicky proveden, včetně velice drobných detailů, a tak působí až neuvěřitelně autenticky – například se kamera natáčí stejně jako hlava škemrajícího psa. Za kamerou je herec, který představuje Bílého tesáka a zároveň je vypravěčem celého příběhu. V dalších rovinách sledujeme celkové dění na scéně a tzv. jdeme s příběhem vypravěče. Nejpromyšlenější a za mě naprosto úchvatnou složkou je scénografie. Na začátku představení za sebou několik mužů táhne dřevěné objekty s různými přírodními materiály (např. kamení, větve, listy a voda) a umělým sněhem. Nikdo netuší, že právě tyto tažné nástroje budou za chvíli hlavním scénografickým prostorem. Bílý tesák-kamera poprvé vylézá z jeskyně hledat svou matku a putuje z jednoho objektu na druhý. Na plátně vidíme naprosto realistickou až naturalistickou scénu – na sněhu je dokonalá napodobenina krve, živý červ nebo žlutá značka od tesáka. Tvůrci divákům přinášejí především velice autentickou a moderní rekonstrukci románu Jacka Londona, kterou podtrhuje závěr představení – zdomestikovaný tesák si vybírá život na svobodě, tesák-herec stopne auto a ujíždí do dáli. Ale těžko říct, jestli i menší diváci, kterých bylo na představení většina, takto zaktualizovanou verzi pochopili a naturalistické znázornění pro ně nebylo až moc děsivé.

Divadlo DRAK Bílý TesákFoto: Divadlo DRAK

Objektové divadlo studentů KALD DAMU rozhodně není určené pro malého diváka, který nazpaměť nezná Jeníčka a Mařenku a nemá rozvinutou obrazovou představivost. Inscenace totiž na tomto principu stojí. Drobečky jako kovové matice, hlavní postavy jako dřevěné obdélníky a perníkovou chaloupku jako jakýsi voskový trychtýř uprostřed stolu, rozpozná opravdu jen velice pozorný divák. Mě tato inscenace baví moc, i když mám pocit, že od loňského Procesu, kde klauzuru studenti poprvé předváděli, se pro mě stala méně čitelnější. Chyběla mi Baba Jaga jako drátěnka, kterou jsem dnes nakonec nepoznala vůbec.

Večerní program doporučený pro dospívající a „dospěláky“ je zatěžkán velkými tématy historie českého národa a existenciálními otázkami, nad kterými jsme snad všichni někdy přemýšleli. A jestli ne, tak při otevření obálky, kterou obdržíme při začátku představení Raw, jistě budeme.

Jaké je vlastně umírání? Co na sobě chceme mít na vlastním pohřbu? A můžeme vůbec zemřít dobrovolně? Poslední inscenace Raw KALD DAMU dnešního dne se točí, jak je psáno v programu, kolem smrti, loutek a nás. Na scéně sledujeme doslova poslední minuty života obyčejných, moc neopracovaných dřevěných manekýnů, kteří budou nahrazeni propracovanějšími. Paralelou k životu loutek je samozřejmě život nás samotných. Velmi dlouhá scéna doplněná skvělým zvukovým doprovodem (sípáním a kašláním) umírání jedné z loutek, kdy si opravdu přeji, aby loutka už zemřela a scéna skončila, přesně vytváří atmosféru posledních minut, dní či měsíců tak, jak je vnímají pozůstalí. Všichni ví, že se to stane, jen se v podstatě čeká na „kdy“. 12 minut po představení si můžeme otevřít již zmíněnou obálku, která nás možná popostrčí starat se o naši smrt víc. Sice nevíme, kdy přijde a průběh umírání si nevybereme, ale proč se na ni aspoň nepřipravit a „neudělat si to hezký“.

Celý den završuje představení Divadla Alfa z Plzně s inscenací Alfa farma. Inscenátoři se v ní dotýkají palčivého tématu života lidí v období totalitních režimů, zde konkrétně 50. let. Známou Orwellovu bajku přetavují za účelem větší výpovědnosti a autentičnosti do českých reálií. Dokonce se odrážejí od skutečného osudu Josefa Straky, jehož jméno se přímo nabízí na alegorickou postavu. Kdo četl Farmu zvířat, pro toho není podoba manekýnů ani obsah jako takový žádným překvapením. Tvůrci zde dnes již potřetí využívají princip live-cinema, v této inscenaci mi však přišel zbytečný a v podstatě jsem mu nevěnovala pozornost. Nejzajímavější pro mě bylo právě zasazení alegorického příběhu do českého kontextu, posun textu a přesah do 21. století.

Po náročném a nabitém dni jsem odcházela z pohádkového prostoru Divadla Minor trochu v depresivní náladě. Přemýšlela jsem o tom, jak je skvělé, že festival Přelet nad loutkářským hnízdem dokazuje a ukazuje, že loutky opravdu nejsou jen dětskou záležitostí. Že přináší inscenace, které i dospělého diváka rozesmějí či zasáhnou k slzám.

Sarah Slavíčková, 4. 11. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.