Kde vítězí svět plný barevné fantazie

O tom, jak se divadlo a film mohou vzájemně inspirativně prolínat, se mohli přesvědčit diváci inscenace Cvak, která se odehrává v útrobách miniaturního karavanu, s nímž před Divadlo Drak a Mezinárodní institut figurálního divadla přicestovali dva francouzští loutkáři souboru Cie Des Fourmis dans la Lanterne (Mravenci v lucerně).

Protože kdo jiný je povolanější zhmotnit na jevišti kouzelný filmový svět s jeho triky než právě Francouzi, jejichž země je považována za kolébku kinematografie!

Sympatická dvojice naváže s diváky důvěrný kontakt již v momentě, kdy je jednotlivě uvádí do stísněného, ale honosně vyhlížejícího filmového sálu. A věřte, že i když to tak na počátku rozhodně nevypadá, karavan pojme všech devatenáct diváků, pro které je představení určeno! Však právě díky této blízkosti se dojmy z představení snadněji sdílejí, ba dokonce násobí… I další nezbytná rekvizita – kouzelné 3D brýle – pak mají umocnit perfektní zážitek! Jenže ony snad ani nejsou tolik zapotřebí, protože místo k dokonalé technice se s tvůrci vrátíme proti proudu času – do černobílého světa starých filmů! V úvodu dokonce nechybí ani projekce, v níž tvůrci naznačí děj, ale především imitují atmosféru němých snímků, kde ovšem živé herce nahradily loutky-marionety. Promítaná pasáž poučeně pracuje s filmovou řečí tak typickou pro počátky kinematografie a vytváří příznačnou iluzi roztřeseného plátna s trhanými pohyby a výraznými gesty „dřevěných herců“.

Nad černobílou rutinou zvítězí barevný svět fantazie

Úvodní snímek se stává vhodným prologem hlavní loutkové části inscenace, jejíž příběh je v podstatě velmi jednoduchý! V šedě ponuré ulici žije fotograf, který lpí na svých černobílých snímcích natolik, že svět kolem sebe vidí poněkud zachmuřeně a také tak nějak bez fantazie. Když ovšem jednoho dne v ulici lepič plakátů vylepí reklamu na barvy, které se záhy tajemně rozlejí do ulice, začnou se dít zvláštní věci. Myška se zabarví do zelena, šedý balónek malého chlapce – pro znalce filmu očekávaný odkaz na slavný snímek Červený balónek Alberta Lamorise – nezbytně do červena a barvami dokonce zazáří i deštníky a slunečníky fotografovy nepříliš oblíbené sousedky. A ač se muž všemi způsoby barvám sebevíc brání, nakonec pochopí, že právě ony mohou – svou pestrostí – vnést do jeho života změnu a především radost.

Tvůrci ale nelpí na nějakém nuceném ponaučení a inscenaci nechají v divákovi jemně doznít, když v závěru s osvobozujícím úsměvem sleduje rošťácky radostné fotografovo pořizování barevných snímků. Inscenace okouzlí jak jemným humorem, který funguje napříč generacemi (nenudily se ani pětileté děti), tak zejména svým výtvarným řešením. To pracuje s vytvářením iluze reálného světa ulice a dokonale imituje běžné lidské činnosti (vedle vedení marionet zaujme např. skvělá scéna s vykostěním ryby, realizovaná díky stínovému divadlu). Zároveň se tvůrci nebojí odhalovat své triky, čímž vlastně diváky díky spoluprožitku ještě více vtahují do hry. Ale mnohem častěji se jim téměř kouzelnicky podaří odvést pozornost od proměny scény, takže divák je následně okouzlen nečekaným vývojem událostí, jak tomu bylo v případě zhmotnění a vylití barev z plakátu.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 2, 23. 6. 2018.

Pavla Bergmannová, 23. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: