Proces 014: Den první

píše Ema Šlechtová

Novocirkusová inscenace DÓ v necelých padesáti minutách propojuje dětskou hravost, tělesnou dynamičnost a estetickou ladnost, které dohromady vytváří pulzující temporytmus stimulující divákovu pozornost. Eva Stará a Lukáš Bláha (studenti nonverbálního divadla na HAMU) formují vyrovnanou dvojici, která se jednak doplňuje na jevišti a jednak vzájemně obohacuje o techniku, která pak dokáže obsáhnout jak výraozvě-taneční tvar tak artistní prvky.

Několik bílých žonglovacích míčků využívaných ke kreativní hře předmětů s lidským tělem naprosto ovládne jinak jednoduše nasvícený a mlhou orámovaný prázdný prostor. Vtip spočívá právě v tom, že divák si k míčkům rovnou přiřadí určitý typ umělecké práce (tzn. žonglování) a vzápětí zjistí, že o prvoplánově naplněná očekávání rozhodně nepůjde. Nejdřív jsou postupně v pravidelných intervalech házeny na zem, pak vytváří útvary připomínající molekuly nebo jde jen o jejich vybalancovávání na různých částech těla. Precizní práce s míčky spojená s pohyby připomínajícími asijské bojové umění dopomáhá až k rituální atmosféře. Zároveň je neustále přítomná inovace a neustálé řetězení akcí. Všechno na sebe navazuje, ale přitom postupuje dál a dál od jednoduchého kutálení míčků až po fyzicky náročná akrobatická cvičení. Často se využívá metoda zrcadlení, která se však vzápětí narušuje a rozbíjí tak jakoukoliv hrozící monotónnost.

Syntetická hudba složená z různorodého sledu elektronických zvuků vlastně zbytečně ubírá na jinak skoro absolutním inscenačním minimalismu. Samotný rytmus dopadajícíh končetin a míčků totiž vytváří vlastní „beat“ přesně podkreslující dění. Mimo to oba účinkující doplňují některý z opakovaných vzorců o přetransformovaná dětská říkadla.

Mám za to, že jde o demonstraci výborného technického provedení, které však nepostrádá šmrnc. Nedokázala jsem vysledovat určitou dějovou linku, a přesto nejde inscenaci odepřít výpovědní hodnota. Rozhodně pozoruhodná kreace schopná rozesmát i navodit husí kůži.

V jednoduchosti pokračuje i taneční představení UNA DUA. Opět prázdný prostor a světlo. Tanečnice velmi přesnými a tvarovanými pohyby ohraničuje prostor ze všech stran, jen středu se zpočátku vyhýbá. Téměř okamžitě lze z práce s tělem číst vnitřní konflikt. Pomalá rozložená gesta střídá úsečnost a křeč procházející až do prstů u nohou. Z šíleného sledu dynamiky se plynule přechází do pádů na zem spojených s pocitem uzavření a introverze. Celých sedmnáct minut trvání divák intenzivně vnímá souboj paradoxů vyjádřených tancem.

Inscenace na mě působila trošku jako velká voda (a to nejen kvůli hučení a cinkání zvukového podkreslení). Velmi rychle sebou přináší obrovskou energii, ale než se stihneme rozkoukat, už je pryč.

Ema Šlechtová, 31. 5. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: