Thunder. Enter Jakub Maksymov a kolektiv.

Je to skoro dva roky, co měla premiéru inscenace Tisíc tuctů režiséra Jakuba Maksymova, studenta Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, která byla velmi pozitivně přijata širší loutkářskou veřejností.

Režisér, který je již dobře etablovaným představitelem nejmladší generace loutkářů, uvedl v prosinci 2017 v Divadle Disk svou nejnovější, absolventskou inscenaci s názvem Thunder. Enter the Three Witches, která je založena na textu Shakespearova Macbetha. Jak už ale sám název napovídá, cílem inscenátorů nebylo převyprávět notoricky známý příběh ani přijít s nějakou převratnou interpretací. Autoři inscenace počítali s tím, že publikum předlohu dobře zná – což je v Disku zcela oprávněný předpoklad – a věnovali se proto raději systematickému překladu stěžejních bodů předlohy do jazyka oldschoolových objektů, přístrojů i loutek.

Podtitul inscenace Macbeth mezi magiči vypovídá o dění na jevišti naprosto přesně – i když v současném světě plném anglicismů může slovo „magič“ evokovat spíš než přehrávač slovo „magic“, tedy magii a v návaznosti i čarodějnice. Na dlouhém stole stojí pět rovnoměrně rozmístěných starých magnetofonů, které jsou hlavními vypravěči, a představení začíná jako koncert – rozsvícením a spuštěním magnetofonů, které ze všeho nejvíce evokuje příchod dirigenta na scénu.

Herci zpočátku takřka nemluví, pokud už něco pronesou, jsou to nesrozumitelná zaklínadla pronesená s prazvláštní dikcí, nahrávaná na hnědé magnetické pásky. Trvá poměrně dlouho, než divák tyhle zaklínací mantry rozklíčuje – jsou to zejména úryvky věštby a dalších informací, které jsou nahrávány pozpátku, aby mohly být srozumitelně přehrány. Drtivá většina textu je však pouštěna ze záznamu, který úměrně stáří magnetofonů skřípá, cvaká a chrčí a vzhledem k tomu, že zvuk skutečně přehrávají přístroje na jevišti, občas dochází i k úplným selháním techniky.

Tvůrci vybrali opravdu jen zlomové body hry a nejlepším vzorkem způsobu jejich uvažování a práce s předlohou je scéna, kdy Lady Macbeth přemluví Macbetha k vraždě. Oba herci představující v danou chvíli Lady Macbeth a Macbetha (Andrea Berecková a Milan Vedral) se nejprve extrémně vášnivě líbají, a když se od sebe konečně odtrhnou, z koutku úst Andrey Bereckové se táhne proužek hnědé magnetofonové pásky, který Milan Vedral pohotově otře kapesníčkem a navlékne na magnetofonový kotouč. Ze záznamu pak oba zcela nehybně a soustředěně poslouchají svůdná a jedovatá slova Lady Macbeth, z jejíchž úst se postupně vyroluje skutečně pozoruhodné množství pásky. Je to v zásadě velmi jednoduchý obraz, který ale odhaluje klíč, podle něhož tvůrci k předloze přistoupili. A nabízí se možná až příliš doslovná interpretace, že stejně jako Milan Vedral navlékl pásku na kotouč, navlékl situaci i Macbeth ke svému prospěchu. Ostatně, manipulace slovem a síla slova (proslovu, řeči) je jedním z témat inscenace.

Inscenátoři objevili v něčem tak obyčejném, jako je hnědá magnetická páska, obrovský potenciál. Úvodní bitevní vřava je zobrazena pomocí pomalu navíjené pásky, která doslova kosí armádu dětských vojáčků-hraček; a vojáčci mohou být také postaveni na otáčející se kotouče a jejich souboj se tak odehraje ve chvílích, kdy o sebe při otáčení zavadí jejich zbraně. Závěrečná bitva je zpracována jako převaha zvuku/slova/magnetofonu nad hmotou – dětské figurky vojáčků vyskládané na reproduktor musejí čelit nejhlasitějším basům, které je připravují o stabilitu a postupně všechny porazí (tak to tedy má být a záměr byl jasný i na mé repríze, kdy technika selhala a všechny vojáčky se jí povalit nepodařilo). Obraz je navíc umocněn i nasvícením – díky spodnímu reflektoru se na zadní stěně divadla objevují velké stíny miniaturních figurek.

Do velmi konzistentního a vynalézavého světa magičů se tu a tam prodere i nějaký prvek z trochu odlišné sféry. Jako parafráze na počítačovou hru počátku 90. let je pojatý hon na Macduffa, z bedniček herci vytvářejí typické prostředí pro „skákačkovou“ hru (tzv. „plošinovku“), včetně typických pohybujících se obdélníků. V pozadí souboje znějí klasické hlášky ze soubojových her zakončené kultovním Finnish him! z Mortal Combat. Jde sice o cizorodý prvek, nicméně k trochu antikvariátové atmosféře inscenace se dobře hodí – i když období největší slávy kotoučových magnetofonů a etablování počítačových her dělí přinejmenším deset let.

Větším vybočením mimo zvolený jazykový systém je scéna zavraždění Banqua, která je rozehrávána zcela mimo text předlohy. V Disku Banquo se synem Fleancem hrají na schovávanou, což následně vede k tomu, že schovaný Feance přežije. Scéna se hraje za naprosté tmy a animovaná jsou pouze dvě světélka představující dvě postavy uprostřed lesa – scéna je to vlastně v zásadě celkem podařená, velmi komediální a úžasně jednoduché loutky jsou nesmírně efektní, bohužel je ale s kontextem inscenace spojuje snad jen zapojení další elektroniky. Stylově, tematicky ani způsobem provedení ke zbytku inscenace tato vsuvka příliš nepasuje.

Thunder. Enter the Three Witches. je inscenace na pomezí alternativy a loutkového divadla, která dokazuje, že obojí má k sobě skutečně velmi blízko. V inscenaci Tisíc tuctů se Jakub Maksymov nechal fascinovat papírovými platy od vajíček a vytvořil z nich celý svět inscenace. V Thunder jej zas okouzlily magnetofony, tentokrát však šel se svou fascinací dál a nechal materiál prorůst všemi komponenty inscenace. A ačkoliv bylo Tisíc tuctů loutkovější, Thunder je rozhodně zajímavým příspěvkem do diskuze o podstatě divadla založeného na loutce/předmětu/materiálu.

Divadlo Disk, Praha

Kolektiv (podle W. Shakespeara): Thunder. Enter the Three Witches.

Režie: Jakub Maksymov, dramaturgie: Kateřina Kykalová, scénografie: Tereza Černá a Dominik Migač, hudba: Petr Kolman.

Premiéra 16. 12. 2017, psáno z reprízy 30. 1. 2018.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2018]

Adéla Vondráková, 4. 5. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: