Studenti píší o Jarce Holasové

V prvním letošním čísle Loutkáře vyšel rozhovor s loutkářkou a pedagožkou tělem i duší Jarkou Holasovou ze ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři, který doprovází osobní vzpomínky a postřehy několika jejích vděčných žáků.

Své postřehy o ní do redakce zaslali Kateřina Prášilová, Monika Němečková, Edita Valášková, Matěj Kubina a Jakub Maksymov. Otištěné příspěvky musely být z redakčních důvodů prokráceny, zde si je můžete přečíst v plném znění.

Kateřina Prášilová o Jarce Holasové

Jarka Holasová má na Jaroměřsku na dramaťák vlastně monopol. Dodnes děkuji rodičům, že byli tak prozřetelní a svěřili mě zrovna do její péče. Bylo mi tehdy deset let a Jarka mě (tedy s odpuštěním) posedla. Byla o něco málo větší než já, promlouvala svým nezaměnitelným hlasem a šířila kolem sebe auru, kterou jsem začala chápat až v pozdějším věku – auru nezměrné činorodosti. Zeptáte-li se Jarky obligátním „jak se máš – co děláš?“ nikdy se neuchyluje k tolik častému prohřešku a nestěžuje si na nedostatek času, obvykle tak však spustíte chrlení všech nápadů, které jí zrovna v leží hlavě, projektů, na kterých pracuje, a ještě obvykleji ve Vás probudí touhu se všech těch projektů účastnit. Jarčina osobnost přitahuje a spojuje, a to nejen děti. Těžko lze najít divadlo, jehož technik by pro Jarku s úsměvem na rtech nešplhal po tazích.

Není na tom nic nadsazeného, Jarka se ve zkoušení nových postupů vyžívá a překážkou pro ni není snad ani zemská gravitace. Není tomu tak dávno, co jsme spolu řešily zásadní technický problém a mračil se kolem nás Jarčin manžel, že takhle se vzpěčujeme fyzikálním zákonitostem a že to prostě nejde. A šlo to. A tak teď běháme po divadlech více či méně kamenných s nebozezem a vrtáme díry do stropů. V tomto ohledu je snad největším mým zážitkem zkoušení inscenace Kráska v dřevě spící, jejíž druhá část měla těžiště v drobných technických detailech. Ty samozřejmě vyžadovaly spoustu času k nazkoušení, který (jako vždy) chyběl a my jsme se potýkali s hraničními situacemi, zdánlivě naprosto neřešitelnými. V těchto obvykle nočních hodinách byla Jarka skvělým stimulantem, její chuť do práce vás nenechala jen tak usnout (a pokud jsem to párkrát nevydržela, na tomto místě se Jarce i souboru omlouvám), její soustředění a občasná motivující průpovídka „tak jenom houšť a větší kapky“, případně lehce skeptické „jen abychom nevylili vaničku i s dítětem“, probouzí tvůrčí atmosféru, která se z její jaroměřské učebny už nikdy nebude dát vyvětrat. Tímto způsobem naprosto nenuceně a zdá se, že snad i nevědomky, ve svých žácích rozsévá zájem nejen o divadlo, ale kulturu vůbec.

Ale dost o práci, té si s Jarkou ještě užijeme. Nedílnou součástí této spolupráce je totiž vztah čistě osobní. Až si teď nejsem jistá, zda se nad literaturou a loutkami scházíme proto, že se máme rády, anebo je to obráceně. V každém případě mě to nesmírně těší.

Po třiceti letech jejího působení v jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka Jarka stále kypí nápady, stále tahá nová esa z rukávů a králíky z klobouků. Jsem naprosto přesvědčená, že je takto ve svém počínání nezastavitelná a nic jiného jí nepřeju; málokoho tak viditelně naplňuje jeho práce. Tak bych to přála všem.

Monika Němečková o Jarce Holasové

Hned zkraje je třeba upozornit, že psát o Jarce a netopit se ve vlnách sentimentu není tak docela snadné, co víc, jeví se mi to úkolem téměř nemožným. Vzdávám tedy veškerou svou snahu o to psát věcně a zvedám stavidla… Pojďme se v tom pořádně vykoupat.

Jarka Holasová je velice výjimečný člověk. Je obětavá a oddaná své práci. Ví, co dělá a dělá to s chutí, a pokud to zrovna neví a spíš jen tuší, hledá, je pilná a neúnavná. Svým zápalem pro věc a přirozeným entusiasmem motivuje každého, s kým přijde do styku a mnozí by pro ni i hory přenášeli, protože tak je to správně a dává to smysl. Slovo problém Jarka ze svého slovníku vyřadila, protože jsou pouze „témata k řešení“, a s těmi si vždy hravě poradí. Snad proto, že Jarka nevěří na to, že něco nejde.

Cením si na ní zejména toho, že je lidská. Své žáky se snaží dobře poznat, dává si záležet na tom, aby plně rozuměla individuálním potřebám každého jednotlivce, který se svěřil do její péče a své požadavky na něj plně přizpůsobuje jeho dispozicím. Je to moudrá žena, která vás ve správnou chvíli upozorní, abyste „se chovaly tak, abyste nechovaly, holky!“ A je s ní legrace, mnohdy i dlouho do noci. Jarka je parťák, spiklenec a záškodník. Bez debat.

Můj táta se vždycky smál, když potkal Jarku, jak si to „strašně rychle rázuje cestou na nádraží a bere to přes Penny“. Ona Jarka je totiž něco jako menší uragán. Málokdo si uvědomí, že kromě nás se Jarka starala a stará o muže a své tři syny. Zatímco v potu tváře vaří svým mužům guláš na neděli, v troubě nám peče bábovku, abychom měli ráno, až budeme zkoušet, co jíst. Péče a láska, kterou dokáže rozdělit mezi obě své rodiny a nikoho nezanedbat je inspirující.

Patřím k lidem, na které měla Jarka zásadní vliv, nejen jako pedagog, ale i jako přítel. Je tomu téměř dvacet let, co moji rodiče svedli naše cesty dohromady; rozpustilé dítko ještě zdaleka ne školou povinné a Jarku, takovou maličkou paní s ošatkou a kamínky, co jsou zakleté štěstí. Dramatický kroužek. Hra na pavouka, na čaroděje, kulhavá baba. Otloukej se píšťaličko. Jácíček. Zrcátko a ten můj zpropadený neposlušný jazyk. Neskutečná trpělivost. To jsou jen útržkovité vzpomínky na naše začátky, kterých si velice cením, stejně jako společné cesty, která následovala. Jarka v mnohém ovlivnila můj život a dělá to stále, za to jí patří velký dík.

Edita Valášková o Jarce Holasové

Vezmu to rovnou od začátku. Do ZUŠky v Jaroměři jsem přišla, když mi bylo 10 let. Přivedla mě tam moje nejlepší kamarádka, a když jsem ve dveřích uviděla Jarku, jak se směje a vítá mě, trochu jsem se této malé paní lekla. Ale po krátkém rozkoukávání jsem zjistila, že to, co se děje v té malé místnosti literárně dramatického oboru, mě ohromně baví. A za to vděčím hlavně jí. Takovou energii, nadšení do práce a tvoření se vidí málo, a možná právě proto jsem tam vydržela taková léta. Zaklíčilo ve mně obrovské nadšení pro loutky, za které jsem jí nesmírně vděčná a troufám si říct, že nejsem jediná. Všichni jsme si užívali proces zkoušení a tvoření. Každý rok s Jarkou přinesl něco jiného a nového. Jednou to byl maňásek pak marioneta, pohádky, horory, baroko, všechno dohromady. Pokaždé přišla s něčím jiným, pro nás novým a to na tom bylo hrozně super. Postupem času se z paní učitelky stala Jarka, naše kamarádka a náhradní mamka. I když to nebylo vždy růžové, měla nervy z ocele a vydržela s námi celou naši pubertu a vše, co s ní souvisí. A nejen s námi. Před námi a po nás proběhlo pod jejíma rukama takové množství dětí, puberťáků, dospělých a ona každému věnovala a stále věnuje stejnou péči, kterou jsme měli my. Do všeho jde naplno a ničeho se nebojí. „V loutkovém divadle je možné všechno.“ A jestli tohle není pravda, tak pro Jarku je. A učí to všechny kolem sebe. Za to jí všichni děkujeme. Trochu dojemný konec, já vím, ale jinak to nejde.

Matěj Kubina o Jarce Holasové

Napsat článek o Jarce Holasové je jako sepisovat paměti, nemělo by to však být suché, nudné a o mně. Mělo by to být určitě loutkářsky hravé, ne moc ukecané a bez nevyfutrovaných póz. Aha. Jak začít? Tedy, když je ten osmičkový rok, nelze nezačít tím, čím se Jarka zabývá. Jarka je učitelka. Jarka je herečka. Jarka je průvodkyně, rádkyně a přítelkyně v krajině amatérského divadla, zejména loutkářství. Pro mě i v krajině vzdálenější, volnější, širé. Zpátky k oslímu můstku výročí. V letošním roce totiž slaví jaroměřský LDO 30 let. Dlouhý čas plný pilné práce, trpělivosti, víry ve své žáky, smíchu (mnohdy bouřlivého), života a touhy po tom se zdokonalovat ve smyslu tvorby především dobrého loutkového divadla. Třicet let poctivě budovaných vztahů, schopností a inscenací. Třicet let žáků, kteří prošli pod rukama jen jediné osoby Jarky Holasové. Je s podivem, kolik všem souborům věnuje času. Zde nutné upozornit na zajímavý jev. Čím Jarka učí déle, tím více má souborů a zdánlivě i stejně času. Je to třicet let podstatných i pro vás milí čtenáři – diváci. Působení Jarky Holasové má celorepublikový význam. Kdo sleduje amatérskou scénu a festivalová klání, jistě neminul Loutkářskou Chrudim, Šrámkův Písek, Wolkrův Prostějov, Mladou scénu, …

Přemýšlel jsem nad spoustou příhod od běžných zkoušek, příhod z představení, z akcí ZUŠ, sezení u večerního vína, po různé festivalové příhody a příhody z cest. Dalo by se toho sdělit mnoho a jistě by to vystačilo na samostatné číslo. Vzpomněl jsem si na jednu akci, kde se projevila Jarčina ryze praktická vlastnost. Hráli jsme na nějakém jednodenním festivalu na Rýzmburku (zříceninka u Ratibořic), Jarka si chystala věci na představení (tuším, že o Slepičce), měla dřevěný paraván a chtěla ode mne a Jakuba Maksymova pomoci při sestavování. Bylo mi, tuším, kolem 13 let. Nebyla s námi v přímém kontaktu, aby nás hlídala. Naše koncentrace na zadaný úkol trvala asi tak minutu, co jsme rozbalili věci. První nám do rukou vpadly dřevěné stojny. Dlouhé dřevěné hranolky. Bez větších rozpaků začala lekce šermu. Švih švih a jdem na to. Braň se! Tu máš. Výpad. A ještě jednou a znova a znova. Pošesté se naše skvělé dva kordy setkaly a jeden z nich se zlomil v půli. Průšvih byl na světě. Bylo mi to hrozně líto, nevěděl jsem, jak to vysvětlit. Jdeme za Jarkou, v rukách tyčky. Nic neříkáme. Jarka to vidí. Jarka se neptá. Řeší. Volá muži, jestli to přijede opravit. Byl tam skutečně nahned (zpětné vnímání času), tyčku vyztužil a Jarka představení stihla. Neřešila dva lumpy, co jí rozbili divadlo, protože by to v danou chvíli k ničemu nevedlo. Myslím, že mohu říct, že takto Jarka funguje i při chystání inscenací. Nezaobírá se příliš věcmi, které nesměřují k cíli, a když padne nějaký nápad, potřebuje si ho nejlépe ihned ověřit, vyzkoušet. Mluvíte třeba o nástolci, mrknutím se otvírá notebook a hledá se na Aukru, za kolik by se dal sehnat. Chcete hrát v nábytku a jede se pro něj auťákem s přívěsem třeba do Prahy. Přičemž není jisté, jestli to půjde upravit a jestli to bude vůbec fungovat. V tomhle je Jarka motor a je to velmi důležité pro tvorbu. Dlouho nešpekulovat. Potřebujete průhlednou desku? Jarka prostě rozebere všechna svoje zarámování.

Nerad bych však, aby to vyznělo, že Jarka takto přistupuje i k předlohám. Po zvolení předlohy Jarkou nebo někým z žáků dochází u každého díla na zákeřné otázky, co to je, o čem to je, jak na to. Od zkoumání textu, načtení textů souvisejících a významnému sběru informací přes četné debaty a usměrňování se. Po získání odpovědí, za obecné spokojenosti všech zúčastněných, nastává odpich směrem k fyzické tvorbě inscenace. Neznamená to, že je vždy vše zodpovězeno, ale něco vyřeší taky situace. Hledá se společně, objevuje se společně, tvoří se společně, prožívá se společně a to je na tom to nejkrásnější.

Když jsem psal tento článek, čekal jsem, že závěr vyřeší nějaká situace, ale nic se nestalo. Prostě děkuji, Jarko, dala si mi lásku k divadlu.

Jakub Maksymov o Jarce Holasové

Čím začít? Co vypíchnout? Nač nezapomenout? Žákem Jarky Holasové jsem byl celých třináct let a takhle dlouhý proces se zkrátka nedá shrnout do pár odstavců. Abych se vyhnul sentimentalizování, nebudu zde zabředávat do úplně nejranějších vzpomínek (které jsou beztak mlhavé) na naše první společné setkání, kdy to celé začalo – tenkrát mě v mých šesti letech přivedli do základní umělecké školy v Jaroměři rodiče – a rovnou přeskočím o sedm let dále, do roku 2006, kdy před nás, její toho času nejstarší skupinu, Jarka postavila nečekanou výzvu: ať si každý sám přineste téma/námět/předlohu pro svůj samostatný projekt (tenkrát jsme ještě říkali výstup). Nejspíš intuitivně vycítila, že přišel ten správný čas. Tehdy se to nějak dobře sešlo, a já (mám-li mluvit za sebe) se na to zadání chytnul a přepnul jsem se z vegetativního režimu do aktivního. V tu chvíli to pro mě celé začalo podruhé.

To, co dřív bylo hraní si na dramaťáku ohraničené dvěma hodinami týdně, se najednou proměnilo ve vědomou tvůrčí činnost a z paní učitelky se znenadání stal spolutvůrce a kouč. Od té doby otázky Proč to chceš dělat? Co tě na tom baví? O čem to chceš hrát? nepřestávaly viset ve vzduchu a byly doprovázeny dlouhými řetězci e-mailové konverzace, ve kterých jsme se přetahovali téměř o každou větu vznikajícího scénáře. Jarka tvrdě potírala ukecané divadlo. Žádný potenciálně zdvojený význam neměl šanci na přežití. Inscenace jsme stavěli na základě vyprávění obrazem – s vírou v sílu loutky a účinek divadelní metafory.

Jarka v nás pěstovala touhu neopakovat se a odvahu opouštět již prozkoumané formy, ve kterých jsme se cítili bezpečně. To už jsme dělali loni, říkala. Nejednalo se však o experimentování pro experimentování. Vždy se hledal takový způsob vyjadřování, který byl dramaturgicky zdůvodněný a nápomocný artikulaci zvoleného tématu. Do každého nového zkoušení se Jarka pouštěla na plno s námi. Vedla nás k tomu, že chceme-li něčeho dosáhnout, bude nutné tomu věnovat značné úsilí i čas. A sama šla příkladem. Těch společných víkendových soustředění bylo bezpočet a taky nikde jinde jsem zatím nikdy nezažil tak dlouhé zkoušky, jako v ZUŠce v Jaroměři. Jarka se nás s neutuchající trpělivostí snažila povzbuzovat k samostatnosti, ale nikdy se neupozadila do bezpečné pozice supervizora. Vždy se brodila bahnem tvůrčího procesu s námi. Zkrátka byla to společná cesta a učili jsme se my i ona. Ti, kteří i přes klopýtání, pády, rozepře, hádky a nezdary vydrželi, Jarka nakazila jen těžko léčitelnou posedlostí divadlem. A činí tak dodnes.

Texty neprošly redakční úpravou.

Žáci J. Holasové, 26. 4. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.