27. Internationales Welser Figurentheater Festival

Šestý den festivalu (13. března 2018)

Dopoledne jsme viděli představení pro děti od 2 let souboru die exen z Německa s názvem Unterwegs (Na cestě). Dvě sympatické dívky vyprávěly prostřednictvím přírodnin (kaštanů, klacíků, dřívek, bukvic, suchých plodů, písku….) jednoduchý příběh potkávání lidí na cestě od domečku k domečku. Cesta byla vysypávána v průběhu vyprávění pískem. Vyprávění prokládaly kratičkými říkankami o tom, co je tam a co tady, co je bílé a co černé, co je velké a co malé. Vše doprovázely na harmoniku, nebo zvuky na pusu. Představení bylo hráno ve velmi klidném tempu, možná až příliš. Škoda, že sem tam na mne působilo tak, že já se mohu jen dívat, jak si dvě dívky radostně hrají a nemohu si hrát s nimi. Představení nebylo interaktivní. Náladu mi však spravilo, když na závěr přinesly koše plné klacíků a kdo chtěl, mohl si stavět mosty a domečky s nimi.

Jako červená nit se některými inscenacemi táhne absence režijního náhledu na inscenační dílo. Výraznější režijní zásah by prospěl i performingu předposledního dne festivalu nazvaného 3 Akte (3 Akty) performerky Antje Topfer z Německa. Ačkoli je v programu pod režií uvedena Stefanie Oberhoff, její režijní práce nebyla bohužel v tomto případě příliš výrazná. Animátorka (jak jinak pojmenovat osobu, která na jevišti oživuje různé předměty a materiál?) se pohybovala po jevišti s velkou plochou papíru, následně se zvětšeným kabátem a v třetím aktu s origami tvořící papírové hady. Po celou dobu více jak hodinového kusu jsem přemýšlela, co mi performerka-animátorka vlastně ukazuje? Chyběl mi estetický zážitek. Chybělo mi okouzlení z oživování neživé hmoty. Chyběl mi radostný pocit z ladných pohybů herečky na jevišti. Představení jsem zkrátka nepřijala. Vnímala jsem jej jako demonstraci „velkého umění“. Tato demonstrace a mé odmítnutí nastalo hned na počátku, kdy si animátorka zametala jeviště hodně dlouhou dobu divadelního času i reálného. Poté obřadně umístila „starý materiál“, o kterém nám sdělila, že je to jeden z jejích prvních materiálů, za divácké řady. Ale ještě před tím se diváci dívali, jak umisťuje tento materiál-tyče s magnety obalené gázou – na kovové sloupy, které byly součastí jeviště. Bohužel pro mne nevznikaly žádné zajímavé, poetické či provokativní obrazy. Dále se další delší čas soustředila na první akt – sedla si na zem. První akt znamenal, že rozbalila na zem velkou plochu bílého papíru a vlezla pod něj a pomalu s ním začala točit a krčit. Ani v tomto případě jsem v jejím jednání nenacházela ladnost pohybu, zvláštní obrazy provokující mou fantazii či dokonce poezii. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že animátorka se po jevišti celkem nekoordinovaně pohybuje. I světelný design, domnívám se pro tento případ vcelku zásadní, nebyl nijak originální. A tak by bylo možno pokračovat dále. Píšu tyto řádky s vědomím, že jsem zhýčkaný divák, který viděl už mnoho podobných performingů a jevištních pokusů a tedy se neubrání srovnávání. Nutno dodat, že mnozí diváci bouřlivě tleskali, jiní vůbec.

Hana Volkmerová, 14. 3. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: