27. Internationales Welser Figurentheater Festival

Reflexe třetího dne festivalu (10. března 2018)

Zjednodušeně je možno shrnout, že všechna představení tohoto dne spojovala hudba. Hudba jako rovnocenná inscenační složka a v prvním představení pro děti hudba v podobě zpívaných písní. Dopoledne jsem tedy měla možnost vidět představení pro nejmladší děti ve věku od 3 do 12 let Das hassliche Entlein (Ošklivé káčátko) souboru Lille Kartofler Figurentheater z Německa. Soubor se zcela výhradně zaměřuje na známé pohádky bratří Grimmů a H.Ch. Andersena. V tomto představení sice neměla hudba tak významný podíl v rámci celku, ale objevily se v ní místní dětem známé písničky, které děti zpívaly společně s hercem. Starší loutkář hrál sám za sebe farmáře, který na své farmě najde káče a vypráví mu i přihlížejícím dětem přïběh o ošklivém káčátku. Bez modernizací a úprav, zcela v respektu k předloze. Tak jako u dvou představení předešlého dne, která dokázala dětského diváka zaujmout prostřednictvím hry s loutkou a také způsobem vyprávění příběhu, tak i v tomto případě jeden herec děti svou osobností a způsobem vyprávění zcela do příběho vtáhl. Děti mu spontánně odpovídaly, chtěly pomáhat přidržet loutky, pošimrat loutky, přinést či odnést rekvizitu. V tomto ohledu jsem spatřovala velký klad inscenace.Na druhou stranu však nebyla tolik loutkářsky zajímavá, invenční či dokonce novátorská. Na loutkách i rekvizitách bylo vidět, že pohádku loutkář hraje již nějaký ten pátek. Loutky lehce „ošoupané“ vodil s mírnou ležérností, čemuž se na druhou stranu nelze divit, jestliže jejich technologie byla vymyšlena tak, že domácí drúbež vodil kontaktně za hlavu v neustálém mírném předklonu, aby dosáhl například capkání husy po zemi. Děti však přïběh pozorně sledovaly, a to i ty nejmladší tříleté. Celé představení trochu působilo jako příjemné vyprávění něčího dědečka, který na půdě vyštrachal staré loutky a pár starých rekvizit. Což vlastně ve výsledku s obrazem „starých dobrých časů“ na farmě docela souhlasí.

Dalším představením nebylo představení v pravém slova smyslu, ale spíše koncert. Také jej jeho tvůrci nazvali Nachtkonzert (Noční koncert). V hodinové produkci skvěle na kontrabas hrál Jesper Ulfenstedt skladby skladatelů jakými jsou Bibalo, Mengoli, C.F.Abel, E. Tabakov, Kurtág a dalších. Skladby zručnou animací různých loutek vyizuálně doprovázel v Německu i Rakousku dosti známý loutkář Frank Soehnle. Šlo je loutkové skeče, živé obrazy pohybujících se objektů (kožešina, peříčko, látky, šátku, palstu,..) navázaných na nitích i výtvarně pojednaných vytvořených a k účelo hraní vytvořených loutkových artefaktů (smrt s čempuritem v hlavě a rukou animátora, pán v klobouku na tyčích, pavouk na nitích..). Loutkářský um Soehnleho je nesporný , pouze mi někdy loutkářská akce příliš nabízela výklad ke slyšeným skladbám. Míra loutkářské akce a prostor pro vnímání hudby nebyl pro mne vždy v rovnováze. Přijatelnější pro mne byly abstraktnější obrazy, než kontrétní loutky, např. pavouka.

Den v rámci tohoto triptichu skvostně uzavřela hudebně-loutková produkce s názvem Geraldine – eine Diva kehrt zuruck (Geraldine – diva se vrací). Skvělá loutkářka (Vanessa Valk) a skvělý kotrabasista (Johannes Frisch) vyprávěli příběh stárnoucí zpěvačky, která s humorem a stálou jiskrou vzpomíná na své lásky, setkání se známými zpěvačkami a na své konzerty. Loutkářka dokázala vytvořit atmosféru intimní zpovědi této divy a spolupráce mezí ní a hráčem na kontrabas byla postavena na vzájemné vnímavosti a dynamice. Příběh, který končil smrtí zpěvačky, byl veden jemně, poeticky, dynamicky, s nadnadsázkou, dryáčnicky i laskavě. Divák měl po celou dobu hry pocit, že na jevišti sedí stará zpěvačka, její milenec a muzikant. Splynutí částí těla loutkářky s loutkou bylo dokonalé. V tomto případě loutkářský i hudební koncert.

Hana Volkmerová, 12. 3. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: