O bránkovi, který spadl z nebe - NDLFoto: Naivní divadlo

Beránek v Zemi vycházejícího slunce

Zpráva o cestě do Japonska (18.2.-25.2.2018)

Inscenace O beránkovi, který spadl z nebe už zbrázdila notný kus světa. Do Japonska se ale vydala poprvé, poté co se pan Takaki Kida z Mezinárodního loutkářského centra ve městě Iida a paní Tamiko Onagi z tokijského divadla PUK na Mateřince 2017 v Liberci definitivně dohodli s Naivním divadlem, že se společně pokusí o získání prostředků k cestě, aby ji mohly zhlédnout i japonské děti. Inscenace O beránkovi, který spadl z nebe je ukázkovým neziskovým projektem, který je pro řadu festivalů ve světě k nepochopení. Jak lze finančně ustát podobnou produkci, která, byť krásná, umanutě trvá na dodržení počtu 65 diváků, kterou realizuje na cestě minimálně 8 členů NDL a kteří hrají pouze 2 představení denně? Obvyklá odpověď pořadatelů je, že si něco takového nemůžou dovolit.

Přesto ale už více než 10 významných evropských festivalů zařadilo liberecké představení do svých programů. Jak je to možné? Především proto, že si řada organizátorů stále víc uvědomuje nutnost kvalitní divadelní nabídky a pozitivního ovlivňování již od nejmenších dětských diváků. Neváhá proto vynaložit spoustu sil a energie na získání prostředků právě pro podobné produkce. To bylo i hlavním motorem společné dohody, kde česká strana slíbila uhradit pro soubor cestovní náklady do Japonska, včetně transportu dekorací a loutek. Mezinárodní loutkářské centrum v Iidě, které je zároveň sídlem UNIMA Japan, pak mělo na starost celou organizaci pobytu v Japonsku, včetně úhrady honorářů, technického zajištění světelného parku, ubytování, dopravy a péče o soubor NDL. Reakce oslovených subjektů na české straně se žádostí o podporu cestovních nákladů byla mimořádně pozitivní. Díky Městu Liberec (které je pro japonskou stranu předmětem uctivého obdivu za svůj vztah k NDL i k mezinárodnímu festivalu Mateřinka), díky MK ČR a Libereckému kraji bylo již po prázdninách zřejmé, že se cesta může uskutečnit. Japonská strana potvrdila podmínky rovněž a mohlo se začít s konkrétní přípravou.

Půlroční komunikace, čítající 350 stran e-mailů, pomohla vyřešit dopředu řadu případných technických problémů (jiné napětí i frekvence technických zařízení), kdy nebylo možné použít evropskou výbavu, se kterou se pracuje doma. Tradiční japonská pečlivost byla zárukou, že převážná většina požadavků bude splněna, a také tomu tak převážně bylo. U drobnějších kolizí byla vždy připravena česká schopnost kreativní improvizace, všechno prostě klapalo. Dekorace ve třech bednách o celkové váze 680 kg odpluly již koncem loňského roku.

Plán odletu v neděli 18. 2. 2018, posunul v NDL i tradiční premiérovou sobotu. Publikum si i tak novou inscenaci Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy radostně užilo v pátek a soubor měl alespoň chvilku času na odpočinek a zabalení kufrů do Osaky. Po celonočním letu nás na novém letišti Kansai International vybudovaném v moři na umělém ostrově očekávala v pondělí ráno s českou cedulí NAIVNÍ DIVADLO – VÍTEJTE! dvojice „známých z Mateřinky“ Tamiko Onagi a Takaki Kida.

O beránkovi, který spadl z nebe, Naivní divadloFoto: Josef Ptáček

Dle domluvy bylo nutné postavit a nasvítit scénu ještě v den příletu. Zásilku tří beden s dekoracemi doputovala na první hrací místo do Divadla La Claret v Osace s obdivuhodnou přesností. Pořadatelé naplánovali navíc nečekanou generálku, na kterou pozvali asi 30 lidí (pravděpodobně těch, na které se již nedostaly vstupenky další den). Byla to sice trochu namáhavá, ale důležitá zkušenost. Režisérka Michaela Homolová (zaskakující za Barboru Kubátovou) si mohla poprvé vyzkoušet svých 34 japonských vět, které se bravurně a přesně naučila s japonským rodilým mluvčím. Po generálce uspořádal soubor divadla La Clarete sympatické setkání s polévkou, saké a dalšími specialitami, které pomohlo na chvíli zapomenout, že už 36 hodin nikdo nespal. Naštěstí se japonská zdvořilost projevila i pochopením pro brzký odchod a přesun do hotelu. Obě představení v dalším dnu v Osace dopadla báječně, přestože pořadatelé nedodrželi požadovanou kapacitu v hledišti, nutnou pro celkovou atmosféru představení (a to prozatím nebylo nic proti následujícím dnům).

Z Osaky do Iidy to není blízko, přenocování na polovině cesty, v Ichionomyi, se hodilo. A ráno rychle, mikrobusem s lidmi a náklaďáčkem s výpravou, do dvoumilionové Iidy, centra loutkového divadlo v Japonsku, sídla UNIMA i AVIAMA. Město je pořadatelem největšího loutkářského festivalu Iida Fest, konaného každoročně v srpnu. K tomu spravuje Takeda Muzeum, pojmenované po slavném rodákovi, který věnoval městu svou celoživotně shromažďovanou mezinárodní kolekci loutek (nechybí ani slavná dvojice S+H) a Kamamoto Muzeum, opět nesoucí jméno po svém tvůrci. To sídlí v centru města a pyšní se úžasnou sbírkou loutek pro televizi a animovaný film, (časté srovnávání s Jiřím Trnkou je namístě). Aby toho nebylo málo je zde ještě památné divadlo Kuroda, které hraje více než 300 let tradiční bunraku. Vše je financováno z prostředků města Iida, které je na svoje kulturní zázemí patřičně pyšné, jak zdůrazňoval na společném večeru i ředitel kulturního departmentu města pan Myazawa.

V Iidě byla další dvě představení, druhé z nich, s dosavadním „beránkovským“ rekordem 130(!) diváků. Děti byly prima, ale zážitek, o který v představení jde, se přirozeně týkal jen těch nejblíže sedících. Michaela Homolová obsluhující v následné herně po představení Kolo štěstí se mohla s výherci uobjímat, a to se ještě na hodně z nich nedostalo.

23. 2. 2018 přejezd do Kisarazu se zastávkou v Tokiu. Od rána jsme pomalu opouštěli hory a měli jsme štěstí, počasí nám umožnilo zahlédnout symbol Japonska, horu Fuji (podle pověry bychom se měli do Japonska vrátit – uvidíme). V rušném dopravním provozu, ale bez obávané zácpy, jsme dorazili do naprostého centra. Oblast Šindžuku, naprosté srdce Tokia, skrývá v jedné ze svých bočních uliček proslulé Divadlo Puk, které je ještě o rok starší než Naivní divadlo. Při krátké zastávce a společném setkání, na které dorazila i ředitelka Českého centra v Tokiu, paní Eva Takamine, jsme zhlédli část zkoušky na představení, které připravoval bulharský tým ze Sofie (kde Beránek hostoval před dvěma lety). Po kávě a sušenkách jsme se rozloučili a ujížděli do města Kisarazu, kde bylo třeba stavět ještě týž den, ale především odsouhlasit umístění lešení pro světelný park.

V Kisarazu nás u vstupu do sálu vítaly česká a japonská vlajka i poutače Beránka na nafukovacích balóncích. Studená sprcha přišla o malinko později, kdy z pořadatelů pomalu vylézala informace, že rekord diváků z Iidy bude nekompromisně pokořen. Oznámený počet 200 bylo nutné nejprve „rozdýchat“ a potom, co možná nejzdvořileji – ale šlo to těžko – akceptovat. Představení ze strany Naivního divadla dopadlo výborně. Co se týče publika, dle japonských organizátorů také. O tom, proč to je špatně, jsem již psal výše. Po představení došlo k řadě milých setkání, dorazila totiž většina japonských hostů, kteří se během posledních deseti let objevovali či objevují na mezinárodním Festivalu Mateřinka v Liberci. Zdálo se, že společné fotografování nevezme konec. Bylo ale nutné výpravu zbourat a řádně zabalit na zpáteční cestu. Výpravu bychom tak měli v polovině dubna 2018 ukládat v našem libereckém skladu.

V neděli 25. 2. 2018 ráno jsme se na letišti Haneda v Tokiu rozloučili s našimi věrnými průvodci téměř smutně. Jejich péče o všechny z Naivního divadla byla nejen vysoce profesionální, ale také mimořádně přátelská.

Stanislav Doubrava, 6. 3. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.