Bůh a Bohyně se dnes prý milují

Inscenace Kračun byla uvedena v rámci právě probíhajícího festivalu Malá inventura.

Vstupuji do nového kulturního prostoru na Letné, přejdu vnitřní dvůr domu v Letohradské ulici a v sále mě pohltí všudypřítomná mlha. Z ní vystupuje objemný scénický objekt – konstrukce ve tvaru kvádru, rozčleněná na jednotlivé sektory a působící industriálním dojmem. Společně s několika dalšími diváky budeme svědky elektromechanické objektové performance Apoleny Vanišové a Petra Krushy, kterou jediná herečka Dora Bouzková, sedící u stolku s mikrofonem v rohu scény, pouze doplňuje poetickým textem a nejrůznějšími zvuky.

Okenní tabulky na stropě se náhle rozvibrují pod tíhou hluku jako v americké podzemce a mužský hlas anglicky promlouvá o stereotypu života v San Franciscu. Komentář se pravidelně opakuje, stejným způsobem je dávkována mlha a celý objekt pomalu obtáčí průhledná filmová páska. Vše je beze změn. Naštěstí je zde živá herečka, poezie a dávné pohanské mýty, v nichž můžeme hledat krásu a inspiraci jak náš neutěšený život ve městě obohatit.

„Síly tmy a světla se vyrovnávají. Mladý Bůh zahřívá zemi a Bohyně se probouzí z chladného snu. Zamilují se do sebe a společně probouzí k životu rostliny a zvěř ponoukají k páření.“

Foto: Malá inventura

Poetické popisy městských zákoutí v různých ročních obdobích střídají zmínky o Mladém Bohu slunce a Bohyni Moraně, jejichž vztah určuje veškeré přírodní změny. Ty jsou v programu nazvány dnes již často zapomenutými staroslovanskými svátky: 1. únor / Hromnice, 1. květen / Máj, 1. srpen / Oběť, 1. listopad / Návy a samozřejmě jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat neboli Kračun, který dal vzniknout i názvu inscenace.

Komentář postupně rozžívá jednotlivé sektory, jež se postupně rozsvěcují a dávají do pohybu. Promítání přírody, rituálních kreseb a textu střídá cyklické napouštění a vypouštění vody v několika akváriích, zvětšování elementů živé přírody jako větví či mechu za pomoci pohyblivých lup nebo stínohra vytvořená prostřednictvím pohyblivého kovového mechanismu jakožto dušičkový rej zesnulých. To vše za doprovodu četných světelných efektů, kouřostroje a zvuků tak pronikavých, jako by se s námi během 40 minut představení opravdu otočila Země.

Inscenace je zajímavým experimentem jak dlouho lze udržet diváckou pozornost bez herců, loutek či jakkoli figurálně zobrazovaných postav, a to pouze mechanickým rozžíváním objektů. Mě osobně to velmi bavilo zhruba do poloviny, pak se ona mechanizace a tempo inscenace staly poměrně jednotvárnými, což jsem – vzhledem ke snaze tvůrců narušit městský stereotyp – pociťovala jako rozpor.

Načasování představení je ovšem ideální, neboť do těchto mrazivých dní vnáší hřejivou naději. „21. prosinec / Kračun: V nejtemnějším dni v roce, uprostřed nejdelší noci, porodila Bohyně ve spánku syna. Nové světlo září do tmy a den za dnem nabývá na síle.“ Už aby to bylo.

Kateřina Kykalová, 28. 2. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: