Oskar Helcel Proces103Foto: Oskar Helcel

PROCES 013: SEpiš, Den první

Píše Sarah Slavíčková

První den klauzurního festivalu Katedry alternativního a loutkového divadla Proces 013 a už jsem stačila zhlédnout dvě pohádky nebo spíše příběhy inspirované některými pohádkovými motivy. To ale nemění nic na tom, že obě dvě představení byla skutečně invenční a studenti KALD ukázali, že jejich imaginace a hra s materiálem jsou bezbřehé.

Červená gumička ve vlasech je hlavní, a v podstatě jediný znak malé Karkulky z performance Přes les. Karkulka, která je oblečena jen v béžové košilce, je po celou dobu uzavřena v kruhu, který je vymezen všemožnými předměty z lesa a přírody – například větývkami, chroštím, kamínky, mušlemi a trnovím. Okolo kruhu pobíhají další dvě herečky, které symbolizují les a jeho mocné a často kruté síly. Během představení Karkulce ztěžují cestu k cíli, k babičce, škodí jí a skoro až šikanují.

Na začátku sledujeme naivní Karkulku stojící uprostřed kruhu, držící košíček s kytičkami, který má donést babičce. „Síly lesa“ postupně do kruhu sypou mouku, do které malá holčička kreslí a různě s ji přeskupuje – když do ní udělá tečku, ozve se zvuk chrastícího křoví; když nakreslí vlnky, slyšíme kapající vodu. Vyjevuje se nám obraz malé, nesmělé a zezačátku opatrné holčičky, která objevuje svět kolem sebe – les a jeho zvuky – a poprvé má sama před sebou velký úkol: v pořádku projít lesem a donést košíček.

Nejprve opravdu jen nesměle sbírá květiny do košíku, později ale zjišťuje, že les s ní hraje drsnou hru. Herečky (síly lesa) jí dělají naschvály. Karkulka několikrát padá doslova na hubu, je polita vodou a my sledujeme, jak postupně rezignuje, přestává se snažit a v jistém smyslu i dospívá.

Oskar Helcel Proces103Foto: Oskar Helcel

V závěru Karkulce trnité větve lesa seberou i její košíček. Karkulka si uválí ze zbytku mouky a vody rozlité po zemi těsto, které možná značí babiččin nedonesený koláč, a odevzdaně si ho pokládá na obličej jako masku. Poté vystupuje z kruhu, bere si společně s ostatními performerkami do ruky kartáč a začne drhnout zaneřáděnou podlahu. Mně tento čin evokuje vystoupení z kruhu dětství a vstoupení do skutečného světa dospělých.

Divák po celou dobu sedí okolo kruhu na židlích nebo na polštářích v malé třídě, kde může velice dobře rozklíčovat všechny zvuky a vůně (např. zapálených větví), celý prostor osvěcuje jen lampa zavěšená uprostřed kruhu, takže je pološero a atmosféra je skoro až meditativní díky tolika podnětům, které divák vnímá. Žádná slova, spousta přírodního materiálu, tři performerky a jedno příjemné představení, které nenechá vaše smysly na pokoji.

Oskar Helcel Proces103Foto: Oskar Helcel

Příběh o Jeníčkovi a Mařence známe od dětství všichni. Ale jak ho zpracovat, aby byl jiný, to je otázka. Studentům KALD rozhodně originalita nechyběla. Kulatý dřevěný stůl, množství materiálu pod ním, tři loutkovodiči, dvě dřívka a hned vzniká Jeníček a Mařenka. Mařenka (nebo to byl Jeníček?) vytrácí v lesíku z měděných úlomků kovové matice jako drobečky, Jeníček loupe perníček v podobě vosku a zlá čarodějnice, kterou znázorňuje jakási velká černá drátěnka, chce dostat dvojici dětí do pece. Materiály se postupně objevují na scéně – na zpočátku prázdném stole. Fascinující byl ten moment, kdy se uprostřed stolu objevila díra a zespoda jeden z herců vysunul plynový hořák. Jeden ze spletitých článků čarodějnice drátěnky začal hned hořet. Neméně nápaditý je také detail s lampami – jedna znázorňuje den a druhá noc. Zkrátka důmyslností, překvapení a vtipných chvilek je v této inscenaci celá řada.

Oskar Helcel Proces103Foto: Oskar Helcel

Specialitou dnešního dne byla Crying zone ve studiu Řetízek, kam jste si mohli přijít pobrečet po celých šest hodin – zůstat po celou dobu nebo odejít, rozhodnutí bylo pouze na vás. Uprostřed místnosti na židli seděl jeden z performerů a v podstatě se střídal po pár minutách v brečení s dalšími kolegy. Vedle sebe měl k dispozici spoustu kapesníčků, a také tam s ním byl další performer, který si s kapesníčky pohrával. Když jsem uvnitř byla já, kapesníky si na sebe vyskládal jako peřinu, plazil se po zemi, vytáhl si do prostoru akvárium a vytvářel zvuky pomocí vody. Častokrát jsem se přistihla, že pozoruji více tohoto performera než toho brečícího. Atmosféra uvnitř na mě skoro nepůsobila a měla jsem pocit, že se jenom dívám na někoho, kdo prostě brečí, a já ani nevím proč. A proč vlastně Crying zone? Opravdu si tam někdo mohl pobrečet? A čím si slzy – takhle na rozkaz – performer přivolává? Není se mnou něco špatně, když tu nebrečím? Crying zone u mě zůstala nepochopena.

Sarah Slavíčková, 30. 1. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.