Spectaculo Interesse 2017 jako závazek i výzva

Jsem moc ráda, že kolem hodnocení úrovně letošního Spectacula Interesse nebylo třeba chodit po špičkách.

Letošní ročník dokázal, že má Spectaculo Interesse jako festival nejen vzestupnou tendenci, ale opravdu mezinárodní úroveň.

Spectaculo samotné, které mám možnost sledovat od samého počátku, prošlo od roku 1995 nejrůznějšími peripetiemi i hledáním vlastního profilu tak, aby nedublovalo jiné české loutkářské přehlídky a bylo skutečně jako výběrová soutěžní přehlídka konfrontací špičkové české a zahraniční loutkářské produkce.

Bývá už tradičním povzdechem poroty, jak obtížně lze hodnotit množství festivalových představení, která nespojuje ani věková divácká adresa, ani jejich dimenze (časové i prostorové), použití techniky či to, zda jde o verbální či nonverbální produkci. Jinak tomu nebylo ani tentokrát při Spectaculu Interesse 2017, kdy festivalová představení spojovalo tentokráte jen jediné: programově loutka v tom nejširším slova smyslu, její výrazové možnosti a schopnost vypovídat o tomto světě.

Na letošním Spectaculu Interesse jsme mohli vidět nepřeberné množství loutkářských technik a prostředků – od obřadních průvodových loutek přes stínohru, propojení s multimédii, překvapivě nejrůznější marionety co do velikosti i počtu vodicích nití, loutky plošné i trochu módní loutky prstové, manekýny, černé divadlo, masky, loutky z plastikových pytlíků i papírových kapesníčků a sporadicky i maňásky – chyběly snad jen javajky. Diváci měli možnost vidět loutkové divadlo poetické i politické, čisté a srozumitelné i halící se jen do uzavřené osobní výpovědi.

Festivalová představení jsou vždy vnímána v kontextu celkové kompozice festivalu a ve spojení s publikem, a proto také mohou být různě přijímána ta, která na domácí půdě či jiných festivalových konfrontacích získala vavříny a zde se stala třeba jen barevnou součástí programové mozaiky. Naopak, díky publiku, prostředí i momentálně rezonujícímu tématu mohou překvapivě zazářit i inscenace neznámé a zdánlivě nenápadné a neokázalé. To všechno nám nabízí právě jen divadlo, jehož je loutkové divadlo – jak ukázala všechna festivalová představení – rovnoprávnou a inspirativní součástí.

Při rozhodování poroty (ve složení Livija Kroflin z Chorvatska, Peter Palik ze Slovenska a autorka tohoto textu jako předsedkyně poroty) byla hodnotícím klíčem jistá perspektiva pro další vývoj loutkového divadla a schopnost využít metaforické možnosti loutkového divadla pro co nejpřesnější a nejčitelnější vyjádření zvoleného tématu. V tak široké paletě titulů byla ale možnost udělit oficiálně jen tři ceny pro závěrečný verdikt limitující. Během závěrečného setkání s organizátory festivalu několikrát zaznělo přání, aby do budoucna uvažovali o rozšíření počtu cen, se vším pochopením pro to, že se Spectaculo nechce zařadit mezi ty festivaly, které nevědomky snižují svou vlastní prestiž už tím, že programově počítají s cenou pro každý zúčastněný soubor či sólistu.

Letošní Spectaculo bylo zajímavé, provokující, nově i s inspirativními moderovanými diskuzemi a s jednoznačně kladným ohlasem u diváků i kritiky. Tak lze jen doufat, že organizátoři nesloží ruce do klína a že pro ně úroveň letošního Spectacula bude nejen závazkem, ale i výzvou.