Medová královna_DRAKFoto: archiv

Včela a čas

Londýnské Národní divadlo sídlící v rozlehlém brutalistickém komplexu na jižním nábřeží Temže má dlouhodobou snahu vstupovat do městského prostoru a nějakým způsobem ho obohacovat.

Zvlášť výrazný (byť ne třeba na první pohled zrovna nejnápadnější) počin se mu povedl v létě roku 2012, kdy vedení divadla nechalo společně se včelaři z iniciativy BeeUrban na střechu divadla umístit včelí úl. Med – navzdory tomu, že včely létají v centru rušné metropole, prý velice lahodný – je k dostání v divadelním knihkupectví a „divadelní včelstva“ se od té doby začala objevovat různě jinde po světě, od slavného edinburského Lycea přes Národní pražské až po královéhradecký DRAK. Tam navíc „divadelní včely“ daly vzniknout i inscenaci pro cílovou skupinu 3+, která se jmenuje Medová královna a jsou pod ní podepsáni režisér Radek Beran a dramaturgyně Marie Nováková.

Samozřejmě: cest k námětu nové inscenace královéhradeckého DRAKu zvané Medová královna bylo určitě víc, stejně jako londýnské Národní jistě neuvedlo roku 2014 slavnou hru Shelagh Delaneyové Chuť medu jen proto, že už tam ten med stejně mají. Tvůrcům Medové královny se na včelím podkladu daří vyprávět srozumitelně a nebanálně o mnohem širších, podstatnějších záležitostech, než je to, jak funguje včelí společenství: je to především inscenace o strachu z neznámého, o potřebě důvěry a o umění trpělivosti.

Příběh je jednoduchý: živá, zvídavá, poněkud rozjívená holčička Johanka je na prázdninách u svého dědečka včelaře. Když jednou dojde med do čaje, nechce se jí čekat, než rozšafný dědeček obstará další, a rozhodne se vydat do úlu sama. Protože si ale počíná netrpělivě a neohrabaně, odnese to několika žihadly a vrátí se s nepořízenou. Nejprve se zdá, že na včely už tím pádem definitivně zanevře, ale když jí dědeček vysvětlí, že každá ze včel, které jí daly žihadlo, přišla o život, zamyslí se a následně se chce pokusit najít ke včelám cestu. To se jí také – po prvotních nezdarech a poté, co se sblíží s jednou mladou zbloudilou včelkou – podaří, zbaví se strachu a včely ji přijmou.

Zrovna tak, jako je inscenace úsporná co do děje, má i velice strohé dialogy. Její princip vyprávění je do značné míry založený na kontrastu energií: holčička Johanka, kterou její představitelka Johana Vavřínová stylizuje se svou téměř trademarkovou živelností do podoby ztělesněného neklidu, je naprostým opakem dědečka, jenž je v podání Dominika Linky prototypem uvážlivého, vědoucího penzisty v manšestrových kalhotách, kostkované flanelce a s plnovousem. Podobně kontrastní je vůči svým kolegyním ovšem i nervní, nezkušená mladá včelka (v podání Milana Hajna), jejíž příběh se odvíjí paralelně s tím Johančiným a v jednom zvláštně intimním dialogu se posléze oba protnou.

Výtvarné a loutkoherecké ladění včelího světa je řemeslně obdivuhodné, ale nikterak exhibiční. Loutkové včely-manekýni (méně často i maňasi) se v inscenaci objevují v několika funkčních typech, od včel bodavých po tu, která v průsvitném (a díky baterce doslova zářícím) zadečku nese med, jejž následně může skrz nálevkovitý sosák přímo nalít spřáteleným lidem. Celkově staví výprava Karla Czecha v několika rovinách paralelu mezi světem včel a světem včelařů. Proces vzniku medu, při němž dojde na využití téměř alchymistických postupů, nápadně připomíná výstupy dědečka s tajuplně působícím včelařským dýmákem (tedy plechovou „konvičkou“ opatřenou měchem, ze které vychází dým pro uklidnění včelstev). Představitelé/vodiči včel (vedle Hajna a Filipa Humla, který hraje titulní královnu, jsou to i dva loutkářsky zdatní divadelní technici) mají na sobě oblečení, které se co do „flanelovosti“ a „manšestrovosti“ blíží kostýmu dědečka. (Obejdou se mimochodem i bez oněch loutkových včel – ty dovede zastoupit i náznak v podobě frkačky, která připomíná vystrčený zkoumavý jazýček.) A především je tu nesmírně nápadné řešení scény, v němž je patrná spojitost mezi trychtýřovitě zakončeným úlem a dědečkovou chaloupkou, v níž má onu podobu trychtýře komín. Vedle těchto dvou dominantních staveb (přičemž ona chaloupka se v jednom momentě sama stává součástí úlu) jsou tu ještě po stranách forbíny úlky menší, z nichž se ovšem v jedné ze scén Johančina „dobývání“ včelího světa náhle vytrčí ostny coby žihadla.

Krátce řečeno: mnohem víc než na akci stojí Medová královna na atmosféře. Tu posiluje i hudba Víta Bruknera, spojující v sobě nervní bzučení s uklidňující harmonií přesně v duchu toho, jak postupuje Johančino objevování. Nejpodstatnější je ale dojem plynutí času, pod jehož vlivem se Johanka učí zvládat svou neposednost a který zároveň mocně působí i na zprvu až nesnesitelně hyperaktivní mladší školní publikum, se kterým jsem Medovou královnu navštívil. Jeden by se asi ptal, jestli není poněkud za vlasy přitažené, že královna v závěru děkuje Johance za záchranu své dcery, aniž zmíní, že tatáž dívka před časem zavinila smrt tří jiných – zdálo se mi ale, že tuhle otázku si děti nekladou. Zrovna tak se mi zdálo, že ta výpověď o včelách, překonávání strachu a hledání klidu a trpělivosti k nim promlouvá účinně. A možná nejen k nim: možná spíš na jejich rodiče je zaměřená další z výpovědí kusu, totiž že každá zkušenost je v důsledku stejně nepředatelná a každý si stejně musí – s prominutím – nabít hubu sám, aby se do života poučil. Když se na začátku inscenace ukáže, že došel med, povídá dědeček Johance, aby počkala. Když se po chvilce vrátí do světnice a zjišťuje, že je neposedná dívka pryč, konstatuje jen, že „nepočkala“, a v očích má všechno vědomí neodvratitelné tragiky světa, jako jakási včelařská Kassandra. Jen je s ní dopředu smířený. Je to takový hřejivý zen – a ten má v podání DRAKu smysl nejenom pro kategorii 3+, ale úplně pro všechny. Jako čaj s medem, například.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Radek Beran, Marie Nováková: Medová královna

Režie: Radek Beran, scénografie: Karel Czech, hudba: Vít Brukner, dramaturgie: Marie Nováková

Psáno z premiéry 21. 10. a reprízy 23. 10. 2017.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2017]

Michal Zahálka, 3. 1. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.