Finsko není jen sauna

TIP-Fest 2017, den pátý

Představení pro jednoho diváka jsou v poslední době docela oblíbenou součástí divadelních festivalů. Finové na TIP-Festu v Turku nabídli hned dvě podívané tohoto typu – Catacombes (Katakomby) a Vain yksi laukku mukaan (Jenom jeden kufr).

První kousek – hraný v papírovém kukátkovém divadélku – reflektoval historii pařížských katakomb. Divák se na chvíli vrátil v čase do 80. let 18. století, kdy začaly být městské hřbitovy přeplněné a bylo nutné přesunout miliony kostí do podzemí. Herečka a výtvarnice Lee Lahikainen pojednala tuto skutečnost skrze krátký příběh veselé kostry, která se rozpadne a její kosti se dostanou do všech možných míst, vč. pařížských salonů. Vytrvalá lebka touží po celistvosti a nakonec se jí opravdu podaří dát dohromady všechno, co poztrácela. Kdo zná produkce pro jednoho diváka, které hraje Hanka Voříšková, dokáže si velmi přesně představit, o co se ve finských Katakombách jednalo.

Trochu jiné bylo představení, jehož koncept vymyslela Outi Sippola. Východiskem se pro ni stal známý Deník Anny Frankové. Vybrala si z něj téma rodinného štěstí, které je zničeno zásahem nacistů a dále stísněnost, kterou Anna v mnoha chvílích zažívala. Outi zasadila jednotlivé scény do starých odřených kufrů, do nichž vyvrtala kukátka pro diváka. Na otevřeném kufru, který symbolizuje volnost a svobodu, se odehrála první část, kdy život ještě běžel normálně, lidé se při setkáních přátelsky zdravili, kolem kvetla láska a pohoda. Pak se příběh přesunul do kufrů. Je tu nejprve stísněná kuchyň a v ní rádio, které informuje o postupu nacistického Německa. V dalším pak divák nahlédne do vlakového kupé, přecpaného lidmi. Za oknem ubíhá krajina. V posledním je umístěn medvídek ve vykachličkované místnosti, do které se náhle prodere bílý dým…

Významnou součástí celé produkce jsou i čichové vjemy, které člověk zaznamená, když se nakloní ke kufrům. Ty totiž částečně překrývají staré, těžké kabáty či jiné zatuchlé látky. Průvodkyní od kufru ke kufru je divákovi sama Anna v podání herečky Lindy Lemmetty. Na začátku ho vítá jako roztomilé radostné děvčátko a na konci ho vyprovází – otevírá před ním těžké kovové dveře do prostoru, který je divákovi neznámý, netuší, co ho v něm může čekat. Během 10 minut se pozorováním jednotlivých krátkých miniaturních scén podaří vzbudit v člověku silnou emoci, prožitek, který nutí k zamyšlení.

Deník Anny Frankové se pro mě stal tečkou za pěti dny strávenými v bývalé přístavní továrně v Turku, která dnes funguje jako skvělý kulturní komplex zahrnující minimálně šest různě velkých scén a výborně vybavené zázemí pro fungování divadla i nezávislých skupin. Budovy obklopují dvůr, takže festivalové dění bylo svým způsobem příjemně uzavřené a zároveň skvěle otevřené nejrůznějším podnětům.

Divadlo skončilo, takže teď zbývá už jen navštívit tu finskou saunu…

Zuzana Vojtíšková, 19. 11. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.