Přelet nad loutkářským hnízdem
Turku 2017Foto: Archiv festivalu

Finsko není jen sauna

TIP-Fest 2017, den pátý

Představení pro jednoho diváka jsou v poslední době docela oblíbenou součástí divadelních festivalů. Finové na TIP-Festu v Turku nabídli hned dvě podívané tohoto typu – Catacombes (Katakomby) a Vain yksi laukku mukaan (Jenom jeden kufr).

První kousek – hraný v papírovém kukátkovém divadélku – reflektoval historii pařížských katakomb. Divák se na chvíli vrátil v čase do 80. let 18. století, kdy začaly být městské hřbitovy přeplněné a bylo nutné přesunout miliony kostí do podzemí. Herečka a výtvarnice Lee Lahikainen pojednala tuto skutečnost skrze krátký příběh veselé kostry, která se rozpadne a její kosti se dostanou do všech možných míst, vč. pařížských salonů. Vytrvalá lebka touží po celistvosti a nakonec se jí opravdu podaří dát dohromady všechno, co poztrácela. Kdo zná produkce pro jednoho diváka, které hraje Hanka Voříšková, dokáže si velmi přesně představit, o co se ve finských Katakombách jednalo.

Trochu jiné bylo představení, jehož koncept vymyslela Outi Sippola. Východiskem se pro ni stal známý Deník Anny Frankové. Vybrala si z něj téma rodinného štěstí, které je zničeno zásahem nacistů a dále stísněnost, kterou Anna v mnoha chvílích zažívala. Outi zasadila jednotlivé scény do starých odřených kufrů, do nichž vyvrtala kukátka pro diváka. Na otevřeném kufru, který symbolizuje volnost a svobodu, se odehrála první část, kdy život ještě běžel normálně, lidé se při setkáních přátelsky zdravili, kolem kvetla láska a pohoda. Pak se příběh přesunul do kufrů. Je tu nejprve stísněná kuchyň a v ní rádio, které informuje o postupu nacistického Německa. V dalším pak divák nahlédne do vlakového kupé, přecpaného lidmi. Za oknem ubíhá krajina. V posledním je umístěn medvídek ve vykachličkované místnosti, do které se náhle prodere bílý dým…

Významnou součástí celé produkce jsou i čichové vjemy, které člověk zaznamená, když se nakloní ke kufrům. Ty totiž částečně překrývají staré, těžké kabáty či jiné zatuchlé látky. Průvodkyní od kufru ke kufru je divákovi sama Anna v podání herečky Lindy Lemmetty. Na začátku ho vítá jako roztomilé radostné děvčátko a na konci ho vyprovází – otevírá před ním těžké kovové dveře do prostoru, který je divákovi neznámý, netuší, co ho v něm může čekat. Během 10 minut se pozorováním jednotlivých krátkých miniaturních scén podaří vzbudit v člověku silnou emoci, prožitek, který nutí k zamyšlení.

Deník Anny Frankové se pro mě stal tečkou za pěti dny strávenými v bývalé přístavní továrně v Turku, která dnes funguje jako skvělý kulturní komplex zahrnující minimálně šest různě velkých scén a výborně vybavené zázemí pro fungování divadla i nezávislých skupin. Budovy obklopují dvůr, takže festivalové dění bylo svým způsobem příjemně uzavřené a zároveň skvěle otevřené nejrůznějším podnětům.

Divadlo skončilo, takže teď zbývá už jen navštívit tu finskou saunu…

Zuzana Vojtíšková, 19. 11. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.