Finsko není jen sauna

TIP-Fest 2017, den třetí

Trochu se mi motá hlava a není to po finské vodce. Kapalo työryhmä (Kolébkový experiment) nabízí zážitkovou metodou možnost podívat se na svět pohledem mimina. Znamená to, že vás Johanna Latvala, Maiju Tainio a Seija Leena Salo uloží do obřího kočárku, přikryjí peřinami a vyvezou vás do města. Na mě přišla řada v půl páté odpoledne, kdy se v Turku v listopadu kvapem stmívá, ještě nebyla úplná tma, ale lampy už svítily. Měla jsem štěstí, že jsem zahlédla první vycházející hvězdu. Vleže na zádech, kdy má člověk svět okleštěný na to, co může vidět z přísně vymezeného prostoru a z míst, kam ho někdo druhý doveze, je pohled na realitu úplně pozměněn. Po uložení do kočárku přestáváte rozhodovat o tom, co přijde, kudy se vydáte, co chcete zažít, vidět. Někdo s vámi manipuluje a vám nezbývá, než si v omezeném prostoru najít vlastní možnosti bytí.

Foto: Zuzana Vojtíšková

Do očí vám svítí světlo pouličních lamp, objevuje se nenadále, o to intenzivněji, slyšíte auta, ale nevidíte je, nevíte, co přijde za vteřinu, jestli bude na cestě nějaká nerovnost, nebo pojedete z kopce, jestli vás „matka“ pohoupá, nebo prudce zabrzdí. Přístavní jeřáb se náhle promění v neskutečné monstrum, které po vás vztahuje ruku, elektrárna je chrám, tyčící se vysoko nad vás. Obloha pomalu ubíhá, vnímáte lom umělého světla a toho, co se ještě rozprostírá na nebi. Trochu se vám motá hlava, žaludek máte na vodě, asi jako na lodi, člověk si zkusí své… Zážitek silný, překvapivý. Datum 17. listopadu mi pro tuhle zkušenost přišlo symbolické.

Foto: Zuzana Vojtíšková

Čtvrtek byl na TIP-Festu laděný hloubavě, až filozoficky. Kromě dopoledního představení pro děti Siiran sirkusmatka (Cesta Siiran do cirkusu), které zachycovalo nehodu stydlivé svinky, díky níž se stala akrobatkou, měly odehrané kousky ambici intelektuálně zaujmout, ponořit diváka do hlubších, až filozofických úvah. Představení Emma Ecksteinin piina (Muka Emmy Eckstein) divadla Sudenenne odráželo skutečný příběh hysterické pacientky Sigmunda Freuda. Pomocí plošných loutek přinášelo seriózní zamyšlení nad vztahem terapeuta a pacienta, nad dilematy odborníka a schopností přijímat zodpovědnost za rozhodnutí, zejména u těch, co objevují nové metody a postupy.

Titul Vanhan vuoden viimeinen päivä (Poslední den roku) souboru Kuuma ankanpokanen a divadla Tehdas nabídl až psychedelické volné zpracování Andersenova příběhu Děvčátko se sirkami. Představení naplněné ohněm a temnotou, hrané loutkou manekýna, ve svém podtextu řešilo problém bezdomovců, těch, kteří umírají sami, jen za přítomnosti nějakého svého věrného anděla strážného.

Večerní událost nazvaná Assholes byla spíše happeningem než představením. Trojice herců zkoušela míru divácké trpělivosti a vytrvalosti až na samou hranu možností, nebo spíše za ni. Nonsensové, extrémně zpomalené konání herců v maskách a po přestávce bez masek, přivádělo část publika do stavu šílenosti, druhou pak k nezadržitelnému chorobnému smíchu. Režisér Antti-Juhani Manninen chtěl zoufalým, nelogickým pohybem podivných organismů na scéně zobrazit absurditu naší doby a komunikace mezi lidmi. Mottem pro jeho práci se stala věta: „Ó, tohle je nejvřelejší objetí, které jsem nezažil už léta.“

Kromě představení proběhly na TIP-Festu dvě podnětné diskuze, které se týkaly smyslu pořádání festivalů a divadelní tvorby vůbec, možností, jak získat nové diváky, jak se věnovat propagaci a jak rozvíjet mezinárodní spolupráci. Sdílení zkušeností s lidmi z Izraele, Ruska, Skotska, Švýcarska i s odborníky z dalších zemí bylo pro mě možná tím nejvřelejším čtvrtečním objetím.

Zuzana Vojtíšková, 19. 11. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.