Přelet nad loutkářským hnízdem
Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř: ŠlépjejFoto: Ivo Mičkal

Hradecký osvědčený recept, ale bez výraznějších kulinářských překvapení

Hradecká loutkářská a dětská divadelní přehlídka – DIVadelní SEtkání v Hradci Králové jako postupové kolo celostátní přehlídky Loutkářská Chrudim a přehlídky dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Dětská scéna má už léta dobrý zvuk – ať už jde o vyrovnanou úroveň zúčastněných souborů, ale i organizaci a zázemí pro hrající soubory či další účastníky přehlídky.

Obojí pod taktovkou Impulsu v Hradci Králové jim poskytuje už řadu let na obou svých scénách (studiová scéna Labyrint a jeviště hlavní scény Divadla DRAK) hostitelské Divadlo DRAK. Zvykli jsme si už po řadu let i na plynule běžící a bez velkých prodlev navazující program, jeho citlivé rozlišení podle věkové adresy hrajících i publika, kterým nebývají jen zúčastněné soubory, dostatečnou časovou rezervu pro setkání souborů při rozborovém semináři i na workshopové aktivity pro děti z dětských souborů, kterým je věnovaná (asistovaná) pozornost po dobu celého náročného programu přehlídky. Tím vším si vysloužila hradecká postupová přehlídka výjimečné místo mezi obdobnými akcemi, které se – většinou i ve stejném termínu – konají každoročně na jaře. Není to jen náhoda, také hradecká přehlídka se léta tříbila, hledala nejen svůj název (i když DIVSE asi také není zatím nejšťastnější), ale i v programu citlivé rozdělení zúčastněných dětských a loutkářských souborů. Není žádným tajemstvím, že se na cizelování celé akce léta podílela jako organizátorka Naďa Gregorová a že i letos, kdy žezlo předala Kateřině Prouzové pomáhala s plynulým provozem i pohodou celé přehlídky.

Hradecká přehlídka nemá jen stabilně velmi dobrou úroveň danou mravenčí prací přinášející výsledky několika vedoucích souborů (za všechny Jarka Holasová, Romana Hlubučková, Jana Dvořáčková, Jiřina Krtičková), jejichž práce přináší výsledky už i v dalších samostatných pracích jejích „odrostlejších“ žáků, ale že jde ve srovnání s ostatními přehlídkami co do počtu souborů o největší postupovou regionální přehlídku vůbec. Také stabilně dobrá úroveň svědčí o tom, že se ve východních Čechách letitá systematická práce v amatérských souborech vyplácí. Tolik tedy připomenutí pozitiv. Ale i každá chvála může mít svůj rub, a ten bych viděla v jistém stereotypu právě v této práci, které můžeme někdy vnímat jako klišé, pokud se dobře zavedený styl opakuje a nerozvíjí. Je samozřejmě pro vedoucí souborů problém nastudovat každoročně nejméně jednu malou inscenaci tak, aby se dala na jaře v Hradci prezentovat a zároveň se neopakovat či nesnažit se ambiciózními projekty oslnit a dosáhnout na pomyslnou metu Loutkářské Chrudimi či Dětské scény a přitom nezapomenout na poslání jednotlivých ZUŠek či souborů, jímž je především mravenčí a smysluplná práce s těmi, kteří chtějí takto trávit svůj volný čas. Někdy se tyto výtky a pochyby projevují i v diskuzích lektorského sboru (v Hradci letos ve složení Anna Hrnečková, Jakub Hulák, Tomáš Jarkovský, Nina Malíková a Jaromír Vosecký), který právě při dobré znalosti práce jednotlivých souborů a skupin může sám upadnout do stereotypu v hodnocení, někdy i v čekání na překvapení v práci těch souborů, které vidí v jejich standardní linii řadu let za sebou a zná všechny „fígle“ i slabosti jejich vedoucích a dokonce i některých interpretů. Na druhé straně je tu zároveň i ojedinělá možnost podat zasvěcené svědectví o růstu či opakujících se – a i přes připomínky tvrdošíjně neřešených – problémech toho kterého uskupení. Inu, nejen účinkující, ale i lektorský sbor se každoročně musí popasovat s celou řadou problémů, o kterých by bylo někdy zajímavé si v širším kruhu popovídat.

Přehlídku, která se konala ve dvou dnech na počátku dubna ( 8. a 9.4. 2017) zahájil soubor DK ZŠ Železnická z Jičína s titulem Jak děláme divadlo inspirovaným textem Karla Čapka. Byl to jen velmi volně interpretovaný Čapkův text uchopený dětmi, kdy jsme se mohli dovědět něco více o tvůrčím procesu jejich práce. Dobrým východiskem je rámec, ve kterém se autor a divadelní nadšenec při marném zápase o napsání divadelního textu setkává se všemi úskalími jeho následné realizace. Od textu se přechází k vlastní divadelní zkoušce a posléze i k autorovu zklamání, který si svou hru představoval v jiném provedení. Dobře rozjetá inscenace byla prošpikována nezbytnými písničkami, ale v dalším průběhu už negradovala (dramatizace a režie vedoucích souboru Richarda Koníře a Pavla Horáka). Škoda, že jsme se jako diváci po slibně nakročeném rozjezdu nedočkali více divadelně zpracovaných informací, které by mohly základní kostru inscenace vycházející z Čapka zabalit do „masa“ týkajícího se třeba interního kritického pohledu na práci tohoto jičínského dramatického kroužku z pozice jeho mladých interpretů.

Oblíbená pohádka o Otesánkovi, která se v poslední době objevila jak na několika profesionálních loutkových divadlech, tak v amatérských souborech, nechyběla ani tentokráte v Hradci. V provedení souboru Convivium ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře (a v režii Jarky Holasové) si soubor opravdu podle vlastních slov v adaptaci Erbenovi pohádky Otesánek „chtěl užít horor“. Je to maňásky hraná inscenace ˇmožná o nesplněných snech a příčení se osudu, jejíž ambice se střetly s poněkud nešťastným výtvarným řešením titulní postavy rostoucí do chapadlovité příšery ovládající postupně celý hrací prostor paravánu. Milý výtvarný detail jednoduchých postupně se zmenšujících figurek putujících po netvorově těle (bába s nůší, pastýř s ovečkami)či „ odstrojování“ scény, která mizí v útrobách pažravého Otesánka až na holou konstrukci – to jsou detaily, které však zůstávají v divácké paměti. Zajímavým prvkem je zde živá hudba – harmonikář hrající na obludně se rozvírající harmoniku – jako možné vizuální motto pohádky. Jde však jen o divadelní ornament, se kterým se ale víc a ani záměrně nepracuje.

Co by to bylo za loutkářskou přehlídku, kdyby zde chyběla Karkulka nebo Perníková chaloupka?! Tentokráte přišli s originálním pojetím známé pohádky Červená Karkulka úplně malé děti ze souboru ZUŠ Třebechovice pod Orebem (pod vedením a režií Jiřiny Krtičkové) v jednoduchém a půvabném výtvarně-divadelním řešení scény i celého příběhu pomocí rozměrově různých tubusů. Ty se navléknutím červené čepičky či čepce mění v Karkulku či babičku, tubus je ale také myslivcovou flintou i babiččiným domkem a na tubus se jako na stupeň vítězů také může postavit namyšlený lstivý Vlk. Tubus ale není jen rekvizitou, postavou či dekorací, ale i předmětem, do kterého se dá rytmicky bušit, čehož dětský kolektiv s chutí a energií cíleně využívá. Spontánnost dětského provedení, nenásilnost v pedagogicko-režijním vedení, které volilo pro dětský kolektiv prostředky blízké jeho naturelu i schopnostem, si nakonec získalo ocenění za inscenační řešení.

Další známou pohádkou, tentokráte ve velmi osobité interpretaci pro Malé dvě ze ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře byla Ubrousku, prostři se! inspirovaná literárním zpracováním Václava Říhy. „Malé dvě“ – Karolína Novotná a Lenka Jechová (v režii Jarky Holasové a Malých dvou) od své první prezentace v Hradci dospěly – v herecké souhře, v jistější manipulaci a v rozvíjení hravých metafor, které jsou poznávacím znamením „jaroměřské školy“. Po sugestivním úvodu, který si pohraje s přesvědčením diváků, že jde opravdu o nechtěně opožděný nástup jedné z protagonistek, se prostřednictvím jednoduchých totemových loutek odehraje známý příběh o trojím poučení důvěřivého pastýře, který proměňuje nečekané dary u lstivého hospodského za jejich bezcenné a nefunkční padělky. Proměnlivou scénou je zde jen na hracím stole položený a posléze rozevřený kufr s falešným dnem, který se stává rekvizitou i dekorací, jejíž nejsugestivnější a divadelně nejvděčnější podoba se projeví ve scéně hospody. Herecky zaujala celá episoda s kouzelným ubrouskem a jeho chrlením malých buchtiček, jejichž rychle narůstající množství nestačí při vší snaze jedna z hereček konzumovat. Je to výtečná paralelní metafora k nenažranosti chamtivého hospodského, který se chce kouzelného ubrousku zmocnit. Přes drobné problémy výraznějšího vyznění filosofické roviny celého příběhu, kdy není přehledněji akcentována cesta i poučení hlavního hrdiny – pastýře, který opouští pro pozlátko světa své ovce, byla zejména dobrá souhra obou protagonistek dobrým důvodem k doporučení inscenace na Loutkářskou Chrudim.

Inscenace Šlépjej inspirovaná prózou Karla Čapka Šlépěj (Boží muka) v provedení souboru Mikrle, Kolegium hraběte Šporka v Jaroměři je experimentálním tvarem na pomezí výtvarné instalace, stínového divadla, divadla poezie a lineární dramatizace čteného textu. Jde o jednu z nových forem divadelních projevů s animováním předmětů a obrazů ve spojení s nezvyklými technologiemi, zvukem a hudbou. Zdánlivě jednoduchý text, či spíše situace s postupně odkrývaným hlubším filosofickým podtextem je rozehráván dvojicí aktérů. První z nich (Matěj Kubina) pracuje se dvěma meotary a animací dvou malých botiček vytvářejících v rozfoukaném prachu šlépěje účastníků příběhu, kteří se zamýšlejí nad otiskem jediné stopy v čerstvě napadaném sněhu a druhý ( Lukáš Grus), vyprávění doplňuje zpěvem autorských písňových textů za doprovodu kytary. To vše je „dobarvováno “ dalšími zvuky(např. křupáním sněhu pod nohama dvou filosofujících přihlížejících) a také faktem, že komorní skupina diváků přímo nahlíží do „kuchyně“ obrazového ztvárnění příběhu. Hraje se tak v několika rovinách – v narativní, ve vizuální – herec manipulátor ilustruje jednoduchý příběh pomocí obrazů a akcí přenášených na stěnu – a v interakci mezi technicky pojatým „jevištěm“ a hledištěm. Na bílé stěně tak vzniká řada proměnlivých situací, které se točí kolem jediného otisku lidské(?) šlépěje. Je to křehká inscenace oslovující diváky kouzlem hloubky Čapkova textu i působivými, jemnými a výmluvnými obrazy!

Další soubor z „jaroměřské líhně“ JAKKdo, ZUŠ F.A. Šporka uvedl v dramaturgii a režii Jarky Holasové (a kolektivu) inscenaci Musí to bét?, která v Hradci také „ zabodovala“.

„Musí to bét?“ je přímý citát z Maryši bratří Mrštíků – otázka Maryšina muže Vávry, kterou komentuje patovou situaci jejich neutěšeného manželství. Jde však zároveň o stručné shrnutí základního tématu variací na tuto známou klasickou předlohu, kterou je „ manipulace jako východisko“, manipulace v lidských vztazích v nejrůznějších úrovních – mezi rodiči a dětmi, mezi manželi, v milostném vztahu a dokonce i v samotném traktování soudního procesu… Inscenace začíná vlastně od konce – soudem na Maryšou, která otrávila svého muže a její příběh odehrávající se v prostoru vymezeném dřevěnou ohrádkou pomocí jednoduchých folklorních soustruhovaných figurek, se stává veřejnou kauzou. Je třeba soudit? Je třeba trestat? Kde se začíná Maryšin příběh, který je od počátku manipulací jejího osudu a kde by mohl přece jen šťastně končit, kdyby se jeho kola už příliš neroztočila? Jednoduché výtvarné řešení(jde nejen o dřevěné figurky hlavních postav, ale také významovou stylizaci jevištního loutkového prostoru s jemnými výřezy, které určují dráhu těchto figur) podporuje jistou tezovitost konstrukce celé inscenace. Poskytuje však zároveň dobrý prostor pro orientaci v ději, který divákovu znalost dramatické předlohy Mrštíkových nepodmiňuje.

Poslední inscenací z plejády prezentací loutkářských souborů byla Za pohádkou pohádka souboru Blechy Jaroměř v autorském zpracování a režii Jany Dvořáčkové. Pod poněkud matoucím názvem šlo o příběh na motivy indické pohádky zpracovávající osudy chudého hrdiny, který díky svému cvičenému hadovi, zvítězí na krvelačnými vlky i loupežníky a přinese na konci své cesty své ženě peníze na nové sárí. Jednoduchý příběh, který není sledem několika pohádek, ale různých situací na hrdinově pouti za výdělkem, je proložen vtipnými interludii dvou hereček-komentátorek, které divákům dávají recept na oblíbené hrdinovo jídlo, zahrají jednoduchou písničku na flétničku i vysvětlí, jak se používá sárí. Právě pro tyto hravé a až recesistické vsuvky lektorský sbor ocenil nejen velmi dobrou souhru kolektivu, s velkým věkovým rozpětím od zkušenějších členů souboru až po ty nejmenší a slibně nakročený pokus vymanit se z osvědčeného systému jen výtvarné ilustrace převážně narativního textu, který byl dosud pro tento soubor příznačný. Promyšlená práce s tímto souborem i dramaturgické hledání původních textů (z minulých přehlídek např. autorské zpracování motivů z indiánských či ruských pohádek) je dobrou ukázkou loutkového divadla určeného dětskému divákovi i divadelní produkce s menšími dětmi jako interprety.

Dětské divadelní soubory

Sympatický soubor Heš! ZUŠ Nový Bydžov přinesl do Hradce Legendu o čtvrtém králi – osobitou interpretaci tříkrálové legendy z předlohy Henryho van Dyka o mudrcích putujících k Betlému, kteří mohli být v historii zapsáni jako čtyři, kdyby se jeden z nich nezdržel cestou konáním dobrých skutků, ztrátou draze nabytých pokladů, ale zato bohatý o cenné životní zkušenosti. Zajímavé téma zpracované jen hereckými prostředky s krátkou scénkou využívající stínového divadla, bylo z dramaturgického hlediska zajímavé, ale ve svém celku nad síly i dosavadní divadelní zkušenosti jeho interpretů (dramatizace a režie Vladimír Beňo).

Další inscenací s ryze činoherní podobou byla volná práce s motivy z literární předlohy Ludvíka Aškenazyho Zlatá studna o rozdílnosti chápání světa z pohledu dítěte a dospělých Já to prostě nechápu aneb Eva může a já ne?! v podání divadelního souboru SKOČ z České Skalice (režie Lucie Prouzová). Episody s jemným fantasy rámcem (prolnutí dětské skupiny do tajemného světa za dveřmi s nápisem Zákaz vstupu) byly založeny na proměně dětí v dospělé. Záměr inscenace, která byla spíše dobrou příležitostí pro rozehrání etud sestavených z výpovědí a zážitků dětských aktérů, týkajících se jejich rodinného zázemí i osobních zkušeností se světem dospělých, však byl v této podobě poněkud nepřehledný.

Dětský soubor z Divadla Jesličky v Hradci se představil adaptací Hrubínovy verze známé pohádky O neposlušných kůzlátkách ( vedení souboru a režie Drahomíra Francková). Šlo o scénické aranžmá a ilustraci pohádky jednoduchými prostředky (pracuje se s polštáři a textilní plachtou). Osvěžujícím prvkem byla druhá verze pohádky hraná na přidanou pro ty, které neuspokojil špatný konec s „tragickým“ koncem titulních hrdinů. V této verzi se známý příběh ve zkratce znovu vrátil, odvíjel pozpátku v pohybové stylizaci zpětně promítaného filmu a samozřejmě dobře skončil. Dalším příkladem práce s dětským souborem byly volné variace na text Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku! Studia Šrámkova domu v Sobotce, kdy šlo opět o práci s větším dětským kolektivem a jeho zapojením do scénické akce i aranžmá, kde však chyběly výraznější dramatické situace. Studio Šrámkova domu uvedlo v Hradci ještě inscenaci inspirovanou knížkou Marka Twaina o dobrodružstvích Toma Sawyera a Hacklberyho Fina s názvem Nenapravitelný Tom. Sympatickým bylo na tomto volném převyprávění několika episod z knížky využití přirozeného naturelu a energie chlapeckých dětských představitelů, problémem však zůstal (jako u většiny uváděných adaptací vůbec) dramaturgický výběr a utřídění těchto podnětů. Vtipná byla podoba několika pohádkových motivů spojených v inscenaci Z.I.P – Agentura ( agentura řešící podle přání svých klientů ty nejsložitější úkoly – v tomto případě problémy související s manuální či kulinářskou nešikovností princezny a jejích nápadníků)ze ZUŠ Chlumec n/ Cidlinou. Dobře rozehraný nápad prezentovaný „dívčí agenturní úderkou“ a doplněný loutkářskými výstupy ilustrujícími problematické výsledky agenturní práce měl v sobě jemné kritické narážky na naši současnost nejen pokud jde o aktivity různých „zážitkových“ agentur, ale i televizních reality show (režie Romana Hlubučková a kolektiv). Nejstarším členům divadelní skupiny Poškoláci DDM Týniště nad Orlicí patřila autorská inscenace Víc, než si myslíš (režii Jany Bahníkové a souboru). Šlo o zajímavou výpověď založenou na osmi příbězích z různých historických epoch, které se tematicky prolínají a navazují na sebe. Sympatické na inscenaci, která má svým charakterem asi nejblíže k divadlu poezie byl fakt, že je její filosofická a etická rovina očividně v souladu s vnitřním přesvědčením jejích mladých interpretů.

Hradecké setkání mělo hladký průběh – v organizaci diskuzích a konečně i v prezentaci jednotlivých souborů – ať už s akcentem na práci s loutkou, či na výsledky práce v divadelních a recitačních souborech. Pokud bych chtěla hodnotit letošní ročník jako celek, pak by byl na stupnici podnětnosti a inspirativnosti spíše průměrný, ale přece jen s několika zajímavými experimenty, a to jak na poli práce s výtvarným detailem a novými technologickými postupy (Šlépěj), tak v oblasti dramaturgické (Musí to bét?). I když se žádná výrazná překvapení – snad jen s výjimkou zcela nekonvenční inscenace Šlépěj – nekonala, DIVadelníSEtkání v Hradci znovu potvrdilo, že se v tomto regionu stále něco divadelně zajímavého děje.

–––

Lektorský sbor nominoval na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim inscenaci Šlépjej souboru Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř.

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim inscenaci Musí to bét? souboru JAKKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř a inscenaci Ubrousku, prostři se! souboru Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř.

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Dětská scéna inscenaci Z.I.P. agentura souboru ZUŠ Chlumec nad Cidlinou a inscenaci Nenapravitelný Tom souboru Studio Šrámkova domu, Sobotka.

Lektorský sbor udělil ceny:

souboru ZUŠ Třebechovice pod Orebem, inscenaci Červená Karkulka

- za inscenační řešení

souboru Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, inscenaci Ubrousku, prostři se!

- za scénografii

souboru JAKKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, inscenaci Musí to bét?

- za koncepci inscenace

souboru Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř, inscenaci Šlépjej

- cena za inscenaci

souboru ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, inscenaci Z.I.P. agentura

- za autorský přístup k inscenaci

souboru Studio Šrámkova domu, Sobotka, inscenaci Nenapravitelný Tom

- za výkony v dětských rolích

souboru Blechy, Jaroměř, inscenaci Za pohádkou pohádka

- za kolektivní souhru

Nina Malíková, 8. 4. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.