Loutkar.online
Ivo MičkalFoto: Ilegumova divadelní společnost, Praha: Zlatá ryba

42. festival pražských a středočeských amatérských loutkářů

V pátek 24. března jsme vcházeli do divadla Karla Hackera v Kobylisích zároveň s basou a skupinou mladých lidí, kteří pak zpívali a hráli všem příchozím české a moravské písničky. Tímto bylo svižně odstartováno třídenní setkání amatérských loutkářů.

Přímé zahájení festivalu proběhlo mile a důstojně. Zúčastnili se ho pracovnice a starosta městské části Praha 8, kteří divadelníky přivítali. Poté pan Jiří Krása z domovského souboru Jiskra vzpomněl na nedávno zesnulého principála dr.Petra Slunečka. A hned zde musím říct, že i poté, po celou dobu přehlídky jsme vnímali trpělivou a ochotnou službu členů Jiskry a pracovníků divadla Karla Hackera. Za což jim všem patří velké poděkování. Myslím, že všem souborům se zde hrálo dobře. Přispěl k tomu jistě i příjemný, dobře vybavený sál divadla.

Páteční podvečer patřil Ilegumově divadelní společnosti. Tato skupina sehrála dvě hry. Nejdříve známou Dickensovu Vánoční koledu a pak pohádku Zlatá ryba. – Ve Vánoční koledě téměř celý příběh zahrála Kristýna Bubeníková na stole, různorodými loutkami a předměty, které znázorňovaly Ducha vánoc. Jakub Hojka, vystupující v roli lehce pomáhajícího a jen jednou vstupujícího do děje, přidával na kytaru české koledy. Ty nepůsobily v tomto příběhu zrovna ústrojně, ani nevytvářely paralelní plán, ale možná byly tím, co způsobilo vánoční obrácení starého skrblíka… – Kristýna Bubeníková dostala cenu za autentický loutkářský projev.

Zlatou rybu jsme si jako diváci pěkně užili. Veselý, nadlehčený styl vždycky potěší. Zvlášť když zjistíte, že inscenace je zevnitř promyšlená, že byly nalezeny prostředky (herecké, loutkářské, muzikantské, scénografické), které jdou se záměrem a vytvářejí inscenační celistvost. Nápady scénografa (Tomáš Běhal) jsou výrazné a realizace je dobře dotažená. Režie Jakuba Hojky tu dost široce odkrývá jeho neotřelý pohled na možnosti loutky. Asi i divadla vůbec, kam vnáší pochopení, imaginaci a humor. Jakub Hojka v pohádce také hrál a jeho prostor teď byl půl na půl a Annou Šípkovou. Vytvořili dobře fungující dvojici. Málokdy se stane, že si můžeme v představení prožít dobře zvládnutý a navíc proměnlivý rytmus. ( Například prudká změna rytmu působivě vytvoří návrat povýšené carevny zpět k rybářce.) Lehkosti se dosahuje také rozehráváním prostoru, ne až tak po logice vyprávění, jako po důležitosti situace. Ach ano, musím říct, že v tomto podání nám dojde jasně téma tohoto příběhu, i bez ponaučení explicitně obsaženém v původní ruské pohádce. Doufám, že se inscenace bude v Chrudimi líbit, neboť byla na tento festival nominována. Tomáš Běhal dostal cenu za loutky a scénu a oba protagonisté cenu za herectví. Obdrželi také hlavní cenu, která zde bývá každoročně udělována.

V sobotu dopoledne jsme viděli dvě inscenace souboru Javajka Neratovice. Velmi nás zvali, abychom se přijeli podívat k nim do divadla, kde hrají v takzvané vaně a ledacos pak s javajkou vychází líp. Ale s úsměvem se přizpůsobili daným podmínkám a hra Jak Kašpárek napálil vodníka dopadla dobře. Javajku není lehké ovládat a tak někdy vadily záklony loutek a jejich menší interakce. Ale děj plynul čitelně a živě.

Hra Kocourek Pětivousek měla situace komplikovanější a hůř se hrála, protože mnohé loutky měly na paraván příliš krátké vedení a tudíž omezený akční radius. Kocour také nebyl představen jako jednoznačně kladná postava, trochu zlobil, žaloval a na konci se moc nepolepšil.V představení rušila rozdílná zvuková úroveň mluvy a písniček. Autoři her byli Eduard Vavruška a Vojta Cinybulk. Obě hry režíroval Marek Anton. Soubor dostal cenu za sympatické rozvíjení práce s javajkou. Poprávu, jsou velcí zastánci tohoto typu loutek.

Loutkové divadlo Kulíšek Bystřice už podle názvu věnuje svou činnost dětem. V sobotu odpoledne zahráli v Praze hru svého režiséra Mirka Macháčka Jak čaroděj unesl Manku. Toto propojení tradičního loutkářského půdorysu s postavami Manky, Rumcajse a Cipíska bylo velmi překvapivě doplněno nahrávkami klasické hudby pro příčnou flétnu. Jak byli milí herci překvapeni, když jim členka poroty, koncertní flétnistka, všechny skladby přesně pojmenovala…Svěžím prvkem ve hře byla komická straka, která najednou, v poslední scéně, promluvila. Je trošku mimo tuto pohádku, tak je škoda, že právě jí nebyla přidělena role komentátora v přestavbách. Což bylo svěřeno herci, který vodil Rumcajse. Soubor dostal cenu za tvořivé využití hudby a za účinné zvukové efekty.

Loutkové divadlo Baribal přišlo zahrát do značné míry autorskou hru Pes vypráví české pověsti. Autorem scénáře a režie : Eva Černá. Záměr byl jasný- převyprávět epizody z našich bájí bez patosu, radostně, a s pomocí loutky psa dostat tyto příběhy blízko k dětem. Je fakt, že do tohoto pejska se děti mohly zamilovat. Vypadal roztomile, byl to trochu rošťák, měl na věci svůj názor a svým vodičem byl výborně rozehrán. Další, tyčové loutky této hry byly vzhledem ke scéně a možnostem paravánu veliké a patrně se s nimi nehrálo moc dobře. Těžko se do prostoru vměstnaly, takže ztratily přirozenou gestiku, která by jim určitě slušela. neboť byly výrazné a krásně vypadaly. (jejich autorky: Eva Černá a Marika Čepková). Nosný záměr by tu byl, ale hra neplynula, měla zvláštní rytmus, který se ke konci představení dokonce zastavoval. Na pohled líbivá inscenace jakoby ještě hledala svůj divadelní názor, po kterém evidentně všichni touží. A ten nepřichází nikdy zvenčí, ale zevnitř, z nás… Tato divadelní skupina, to jsou zajímaví a vzdělaní lidé, kteří se loutkami chtějí vyjadřovat, kteří opravdově stojí na divadelní cestě, co vede k jejich vlastnímu stylu.- Cena byla udělena za výrazné a vtipné herectví s loutkou psa Vojtovi Otčenáškovi.

V neděli měla proběhnout čtyři představení. Leč poslední (Jarní medvědiny) se nehrálo pro úraz jedné z představitelek. Náhradou za ně pak bylo představení místní Jiskry. Díky jim za obětavost. – Jejich dopolední soutěžní inscenace Čertův švagr je dílem Vojty Cinybulka. Režírovali Petr Slunečko a Jiří Krása. Pohádka byla uvedena průvodkyní na forbíně, která posléze předjímala nebo vysvětlovala děj během přestaveb. Ale zdálo se, že děti si spíš vytvořily kontakt přímo k mile vypadajícím loutkám. Škoda, že hlavní postava, Petr, byl herecky pojat dost konfrontačně a pro malé děti se tedy stal složitým partnerem. Ale celý děj byl přehledně vyložen a dobře zahrán na opravdu pěkné, vkusné scéně. Loutky se na ní neztrácely a jejich hře nic nebránilo. V závěru hry jsme viděli humorné situace, které vycházely z možností marionet. Určitě bychom byli rádi, kdyby hru nadlehčily podobné nápady i v průběhu prvních scén. Představení mělo logickou dynamiku, přestavby byly dobře vyřešené a poměrně rychlé. Také hudba a krátké písně (Zdeněk Němeček) působily ústrojně, radostně.- Porotce, pan Bohumil Šulc, pak rád promluvil o některých fíglech, které by představení oživily. Víte, pan Šulc byl pro nás zjevením, tento vtipný pán je posledním spoluhráčem prof.Skupy a dlouholetým představitelem Hurvínka. Příběhy z jeho úžasné loutkářské praxe se pro nás všechny staly dalším plnohodnotným zážitkem. A snad mohu prozradit, že v září se s ním můžete uvidět právě v divadle K.H., kam byl pozván na popovídání. Ale zpět: Za soudržnost inscenace dostal soubor Jiskra letošní cenu Karla Hackera a byla oceněna i realizace výpravy. Inscenace byla doporučena k širšímu výběru programové radě pro chrudimský festival.

Spolek roztockých loutkářů Kvítko, je čistě dámský spolek, který vtrhl s energií na jeviště a zahrál nám hru Koblížek na cestách. Úpravu pohádky vymyslela V.Čermáková, která přidala i postavu čerta. Ten ztěžuje život dvěma starouškům, beztak těžce žijícím a my ani nevíme proč. Také Koblížka pošle do světa on, prostě, čert mu to nakukal. Škoda, že setkání Koblížka se zvířátky nepřineslo nějakou švandu, o to víc by překvapilo jeho přelstění a sežrání. – Tyto veselé loutkářské ženy dostaly cenu za nadšení.

Nakonec se nám představilo Tradiční loutkové divadlo Zvoneček a velmi netradičně zahrálo pohádku Otesánek. Tato hra přinesla několik divadelně zajímavých scén. Zábavná byla scéna se dvěma domovními zvonky, kdy se tatínek a maminka mohli přetrhnout, aby všem vyhověli. A už tenkrát sousedka babička jejich konání vyčítavě komentovala: nic se nemá přehánět. Příběh jakoby nezačíná na venkově, ale v obyčejné městské kuchyni, kam je Otesánek přinesen. O to víc vynikne krásná proměna kuchyně v magický les s bloudícími lesními zvířaty, později také Otesánkem sežranými…Pak maminka sundá prádlo a ejhle, je tu zas kuchyně. Nepřehánějte to s tím Otesánkem, varuje znovu babička. Nojo, ale pak přijde scéna s návratem všech z Otesánkova břicha a nedopadá to zrovna působivě. Aby se vytvořil akcent představení, tak k tomu zrovna nedojde, škoda, snad příště. Končí se ponaučením: všeho s mírou! Ano, skoro vše tu dopadlo dobře. Snad jen asi, zůstalo trochu touhy po hlubším vyjádření toho podivného, toho, co je už přes čáru.. Soubor dostal cenu za kreativitu. Byla tady v této hře projevena v dramaturgii, v podobě loutek a scény, i v hudbě. A také za ni byl soubor doporučen do širšího výběru na loutkářskou Chrudim.

Na závěr vám prozradím, že přehlídku v Kobylisích prokládala svými promluvami a postřehy porota ve složení: Blanka a Karel Šefrnovi, Žofie Vokálková a Bohuslav Šulc.

Blanka Šefrnová, 8. 4. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.