Přelet nad loutkářským hnízdem
LS Nitka Písek: Lovci mamutů, ohně a životaFoto: Ivo Mičkal

Skupovy Strakonice po dvaapadesáté

Ve dnech 23.-25. března 2017 se konal 52. ročník přehlídky Skupovy Strakonice.

Skládal se nejen ze šesti soutěžních představení, ale byl obohacený i o další inspirativní představení, ať už v provedení profesionálních scén (divadlo Lampion – Pták Ohnivák), nebo například místního souboru Radost, který zahájil páteční přehlídkový den svým představením „Šípková Růženka“.

Přehlídka je před médii prezentována jako „určená pro děti“, a toto poslání beze zbytku naplňuje. V průběhu tří dnů nabízí (zejména) místním dětem každý den několik loutkových pohádek, pěstuje v nich povědomí o loutkovém divadle a vychovává si nejen své pozorné diváky, ale v mnoha případech také pokračovatele loutkářské tradice, mladé loutkoherce. Představení, která jsme měli možnost zhlédnout, byla kultivovaná, připravovaná s láskou k dětem a dětským publikem velmi pozitivně přijímaná.

Kdybych měla svůj dojem z přehlídky vyjádřit jedním slovem, byla by to „pospolitost“. Člověk je zvyklý vnímat divadlo (v kontextu národních přehlídek, na které pravidelně jezdím) zejména z hlediska funkčnosti, nosnosti, tematizace, klíče, celkového uchopení, výtvarné estetiky atd. Zde se začíná do hodnocení vkrádat přidaná hodnota, která postupně stále více získává na významu – je to ona důležitost „setkávání se“, esprit spolkového života amatérských loutkářů, kteří se spolu kamarádí, sdílejí zážitky, pro ostatní pečou a vaří, ať je večer pohoštění, po představení zpívají, hrají, dělají legraci, jsou rádi, že jsou spolu. Tato atmosféra se pro mě stávala stále výraznější, postupně prostupovala celou přehlídku, až člověk začal nabývat dojmu, že se ocitl mezi přáteli, že je spíše doma, než na soutěžním klání. Toto vše bych ráda (v pozitivním slova smyslu) vytkla „před závorku“, než se vyjádřím k soutěžním představením. Velké poděkování za tento pocit patří zejména domácímu souboru Radost, který je svému jménu skutečně věrný ve všech aspektech své činnosti.

Inscenace, které jsme měli možnost vidět, by se daly rozdělit do několika kategorií. Tou první by byla kategorie „tradice“ a spadaly by do ní obě představení o Kašpárkovi, tj. Kašpárek a ježibaba od českobudějovického souboru Ve dvoře nahoře a Kašpárkovo čarování v podání Hasičského loutkářského souboru Jiskra Borovany. Oba soubory pracovaly s marionetami, které podle tradic rozdělené interpretace na jedné straně „vodili vodiči“ a na straně druhé, do mikrofonů „mluvili mluviči“. Kašpárek a ježibaba byl oživený výstupem živých herců před scénou, který děj příliš neposouval, ale zřejmě pomohl technicky vyřešit delší čas potřebný na přestavby na scéně. U obou souborů bylo vidět sympatické nasazení pro věc a chuť bavit dětského diváka, herci s dětmi komunikovali, spolupracovali.

U prvního představení se ale už jako problematická jevila předloha, ve které není jasná motivace postav a v podstatě se vytrácí i konflikt (čarodějnice unese Kašpárka, na začátku budí dojem, že by měla být zlá, ale ona je jen někdy. Nabízí Kašpárkovi např. řízek a salát, Kašpárek nemusí vařit, mají obědy ze školní jídelny…Najednou si divák není jistý, jestli tomu Kašpárkovi je u čarodějnice tak zle, jak to na první pohled vypadá, když je o něho docela pěkně postaráno. A tím pádem celá zápletka s vysvobozováním pozbývá významu.) Představení by bylo dobré doladit i z hlediska techniky vodičské práce, někdy loutky na jevišti „nežijí“, postávají nebo se vznáší.

U druhého „kašpárkovského“ představení se pracovalo divadelně ještě tradičněji. Představení místy působilo zdlouhavě (zejména přestavby), dobré by bylo jít více po významu textu, jehož interpretace měla někdy spíše deklamační charakter. Co se týče navazování kontaktu s dětským publikem, tato forma práce se objevovala na začátku představení, ale potom kontakt s dětmi ustal – by bylo asi vhodné s dětmi komunikovat/nekomunikovat stejně celou dobu.

Dojem „sousedského divadla“ a hraní pro svoje publikum byl pro mě právě u dvou výše jmenovaných souborů nejvýraznější. Myslím si, že v tomto kontextu je dobré souboru nastínit možnosti, kterými se dá dál ubírat, ale zároveň mít pochopení pro to, že se soubor rozhodne jít dále cestou tradice, která pro něj představuje jistotu. Obě představení byla kultivovaná, milá a jistě jsou dětským i dospělým publikem (např. z Borovan) přijímána s nadšením.

V sobotu 25. března byla od 10 hodin na programu Sněhová královna v podání kroužku Srdcem pro Radost ze Strakonic. Představení bylo hrané dětmi a kombinovalo jak herecké prostředky činoherní, taneční, tak loutkové (manekýni, černé divadlo). Mladé aktéry je třeba v prvé řadě pochválit za jejich koncentraci a hereckou ukázněnost, bylo vidět, že ví, kde na jevišti jsou, co mají dělat, ve scénáři se neztráceli. Práce s loutkami však bohužel místy působila staticky, loutky zůstávaly na místě a herci jen „mluvili“ – což je na druhou stranu pochopitelné vzhledem k jejich nízkému věku a tomu odpovídající divadelní zkušenosti. Klade to však potom nároky na další režijní práci dospělého – vedoucího souboru. U mluvené složky představení bylo dobré zapracovat na interpretaci významů ve složitých (veršovaných) textech, na výslovnosti. U loutkářské práce pak posílit techniku (např. ne vždy se dařilo nedívat se do publika, ale na loutku).Celkově se domnívám, že děti díky Sněhové královně získaly dobré základy pro další divadelní činnost a přála bych souboru, aby ve své činnosti vytrval a příští rok přinesl zase podobně příjemné představení.

První sobotní odpolední představení bohužel z důvodů nemoci souboru odpadlo a do přehlídky znovu vstoupil prvek „pospolitosti“, o kterém píšu výše. Aby děti, o které tu jde především, nepřišly o pohádku, soubor z Borovan se nabídl a sehrál podruhé svoje představení. Myslím si, že právě toto vstřícné, přátelské gesto atmosféru přehlídky vystihuje nejlépe.

LS Nitka Písek od 17 hodin vystoupil s Lovci mamutů, ohně a života. Inscenace zaujala především výtvarným řešením. Úsporná a zároveň efektní scénografie užívá pestrých prostředků. Zahrnuje jednoduché marionety, živé herce, masky, „předměty běžného využití“ – např. batoh jako skála, igelitový sáček jako hejno komárů… Vizuálně zachovává stylovou jednotu (trampské osady a lesa). Formou přiznaného vedení vytváří iluzi kolektivní dětské hry a klade nárok na divákovu obrazotvornost. Nejproblematičtějším shledávám temporytmus dílčích dramatických situací i inscenace jako takové. Vhodná by byla režijní revize dynamiky a také výrazné zkrácení celého kusu, především plynulejší návazností jednotlivých výstupů a zbavením se frází a zbytných dialogů. Po navrhovaných úpravách má inscenace potenciál být výtvarně i jevištně atraktivním dílem, rozvíjejícím divákovu fantazii prostřednictvím hravého využití scénických prostředků. V další práci „lovcům mamutů“ jistě pomůže jejich energie, kterou divák zřetelně vnímá už teď v průběhu celého představení.

Jako poslední představení přehlídky jsme zhlédli Kozí pohádku od Studia divadla ŽAS České Budějovice.

Na této inscenaci lze ocenit zejména dva aspekty: Zaprvé promlouvá k dětskému i dospělému diváku stejně adekvátním a vkusným způsobem. Humor cílící na jedny i druhé je kultivovaný a nepodbízivý, navíc nezřídka s obratným využitím zcizovacího efektu v rámci divadla na divadle. Zadruhé tvůrci projevují důmyslnost, hravost a kreativitu při práci s metaforou, když rekvizity z rámcového příběhu v průběhu inscenace mění svou původní funkci a stávají se novými kostýmy či rekvizitami. Největší rezervu se dá spatřit v ne zcela rozvinutém motivu postavy tchýně, v jejíž dějové lince nebyl její potenciál dosud plně nevyužit. K úvaze dále stojí přehodnocení některých stylizací v rámci hereckého uchopení postav, kdy roztomilost či hravost (např. kůzlátek či maminky kozy) ojediněle svádí k příliš expresivnímu vyjadřování. Přes tyto drobné výhrady jsme viděli inscenaci kvalitní, která je schopná empatické komunikace s divákem všech věkových skupin, a která zároveň dovede hledat neotřelé jevištní prostředky a efektivně s nimi pracovat.

52. Skupovy Strakonice se chýlily ke konci, město začalo žít dalšími událostmi (např. spanilou jízdou mnoha set motorkářů, kteří „otvírali“ silnici), domácí soubor se radoval, jak přehlídku zvládl zorganizovat a já jsem se rozjela domů s dojmy nejen z divadla, ale hlavně z toho, jak mile se člověk může cítit v předtím neznámém městě – díky rodinné atmosféře divadelně-spolkového života.

Eva Suková, 7. 4. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.