Šlépjej aneb další krok stále před sebou

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Šlépjej (Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř)

Na inscenace souborů Jarky Holasové se pokaždé těším. Její soubory hledají, zkouší nové cesty a inscenace mají myšlenku, téma. Představení Šlépjej moje očekávání (ačkoli se snažím nic neočekávat a nechat na sebe působit) naplnilo mírou vrchovatou. Myšlenkově bohatý, filozoficky laděný text Karla Čapka s názvem Šlépěj soubor převedl do divadelní podoby za pomoci tří meotarů a živého hudebního doprovodu (hry na kytaru).

Dle mého názoru se volba jednoduchých výtvarných a hudebních prostředků k náročnému textu hodila. Dialog mezi dvěma muži, kteří se potkají a diskutují nad jedinou šlépějí ve sněhu, byl dvěma interprety sdělován věcně a jasně. Jejich úvahy a otázky nad tím, kde se ta jedna šlépěj v zasněžené krajině vzala – jak je možné, že je jen jedna? Co to znamená? Kde je druhá? – dokreslovaly černobílé obrazy tvořené na meotarech a promítané na bílou zeď. Obrazy vznikaly za pomoci bílého prášku, černé barvy, vody, různých typů igelitu, PET lahve a PET kelímku (prostředky byly voleny ze stejného ranku) a loutkových artefaktů nohou, které ťapaly po ploše a zanechávaly po sobě šlépěje. A také zaostřováním a rozostřováním meotarů a překrýváním obrazů.

Divák měl možnost sledovat jak obrazy na zdi (od konkrétních po abstraktní), tak také jejich způsob vzniku. Byl vytvořen prostor pro osobní myšlenky diváka. Cožpak není dobré dokázat věci vysvětlit? Klást si otázky a hledat na odpovědi? Ale vždyť jsou i věci nevysvětlitelné, tak proč vše vysvětlovat? Proč je nenechat být tak, jak jsou? Proč jim neponechat jejich tajemství? A proč nemít další krok stále ještě před sebou? Proč nevyužít ticho zasněžené krajiny s jedinou šlépějí k rozjímání? A proto končím tuto recenzi a již nebudu dále vysvětlovat, co jsem viděla. Nechám to v tichu doznít…

Hana Volkmerová, 15. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: