Loutkářská Chrudim 2017, den pátý

66. LCH očima Zuzany Vojtíškové.

Při úterních představeních mi šlo hodně často hlavou, jak je důležité dbát v divadle na detaily, věřit tomu, co jako herec dělám, a nepodceňovat diváka, ani toho dětského.

Prvně jsem si tohle říkala v průběhu představení Nevěsta bílého medvěda divadla Kordula z Liberce. Klasickou norskou pohádku o dívce a medvědovi, který se v noci mění na prince a později je unesen zlou nosaticí na nedostupný zámek, hráli herci Pavlína Kordová a Ruda Krause kolem bílých štaflí. Na ně zavěšovali různé záclony a vytvářeli jimi prostředí chalupy, medvědího sídla, obydlí nosatců i zámku, kde je princ vězněn.

Nevěsta bílého medvěda, KordulaFoto: Lucie Dvořáková

Práce s látkami je metoda v loutkovém divadle hojně využívaná a může být i funkční. Musí se s ní však zacházet důsledně a s ohledem na diváky. V pohádce Nevěsta bílého medvěda sloužily látky spíše jako hutné chuchvalce, které se hodí, kde je zrovna potřeba, a smýká se s nimi v podstatě jakkoli. V mnoha scénách pak zakrývají to, co by diváci měli vidět, např. svlékání medvědí kůže, z níž vyskakuje princ, noční dění na loži apod. Chvílemi jsem si říkala, jestli herci nehrají pohádku víc pro sebe než pro publikum. Energie z jeviště byla téměř nulová, nestačila dosáhnout ani do předních řad, natož někam dozadu. Člověk tak vnímal utrpení a upocenost dvou lidí navlečených do nesmyslně navrstvených kostýmů. Těžkopádné čapky sice v průběhu představení posloužily jako masky pro postavy nosatců, ale jakoby ani tím neopodstatnily svoji podobu.

Dramatizace byla plná polovičatostí, nelogičností, nedůsledností. Např. dívka si při putování podle pohádkového pravidla nesmí sednout ani lehnout, jinak bude vrácena na začátek cesty. Celou dobu však v podstatě sedí, spí na stromě a nosatci ji usazují do svých plášťů. Takovou frapantnost nepřehlédnou ani děti. Trojí peripetie setkání dívky s třemi nosatci nepřinášela do příběhu nic nového, jen pocit umělého natahování. Byla jsem tak svědkem čítankového příkladu, jak to, co bez problémů snese vyprávění, divadlo často neunese.

Kachna, smrt a tulipán DEFoto: Lucie Dvořáková

S detaily, důsledností a energií výborně pracovali tvůrci a herci německého Theater Couturier z německého Berlína. Inscenace Kachna, Smrt a Tulipán stojí na příběhu z knihy Wolfa Erlbrucha. Loutková divadla tuhle předlohu často využívají. Vypráví o kachně, která se skamarádí se smrtí, aby s ní pak v poklidu nadobro odešla. Téma, které je nejen pro dětské diváky velmi důležité, bývá nastudováno se sentimentem, patosem, s líbivými, roztomilými loutkami. V podání Theater Couturier tomu bylo naopak. Hra netlačila prvoplánově na divákovy city, nesnažila se za každou cenu vyvolat pláč.

Kachna, smrt a tulipán DEFoto: Lucie Dvořáková

Režisér Jörg Lehmann a herci Martina Couturier a Heiki Ikkola pracovali s přesnou dávkou humoru a nadsázky. Nebáli se dát určitým situacím prostor a čas, velmi zručně animovali maňásky kachny i smrti, postupně budovali a rozvíjeli jejich přátelský vztah, aby toho pouta mohli dobře využít v závěru, kdy si smrt kachnu odnáší. Pomocí jednoduchých prostředků – lana a světla – vykreslili prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jednání postav vhodně podtrhovala hudba, živě hraná v zadní části jeviště Friederem Zimmermannem. Celému představení uškodila pouze jeho délka: ve své poslední třetině byly akce kachny a smrtky zbytečně natahované, vztah mezi nimi byl divákovi už jasný a jejich další hry nepřinášely nic nového.

Jakoubkovo splněné přání, DamúzaFoto: Lucie Dvořáková

S dobře vymyšlenými a důsledně provedenými detaily si pohrávali i tvůrci inscenace Jakoubkovo splněné přání Studia Damúza. Příběh o klukovi, který si přál mít křídla, aby mohl za kamarády, odehrály zkušené profesionální herečky Mirka Bělohlávková a Diana Čičmanová. Zpočátku ho nastavily jako vokálně-instrumentální hravou hříčku, z níž postupně ustoupily, což byla škoda. V kombinaci živých herců a látkových manekýnů dětem nabídly příběh o (ne)smysluplnosti přání, která máme. Přejeme-li si něco nepřirozeného, může nám výsledek život víc komplikovat než ulehčovat. Křídla, která Jakoubkovi narostla, mu znemožnila hrát si běžné dětské hry, učinila ho výlučným, raritou, které se lidi bojí a chtějí ji vidět jen v cirkuse. Jakoubek byl hodný kluk, takže se nakonec zachránil a poučil. Svůj problém, jak rychle překonávat dlouhou cestu za dětmi, vyřešil pomocí jízdního kola. Herečky hrály pohádku s vnitřní opravdovostí a jejich energie a víra v příběh ke mně dokázala přeskočit přes hlavy několika řad diváků v poměrně rozlehlém stanu, který není nejideálnějším místem pro hraní divadla.

Jakoubkovo splněné přání, DamúzaFoto: Lucie Dvořáková

Zuzana Vojtíšková, 5. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.