Opožděné vyznání

Helena Štáchová, kterou zná odborná i laická veřejnost především jako interpretku Hurvínkovy kamarádky a spoluhráčky Máničky, vstoupila do slavné divadelní scény Divadla Spejbla a Hurvínka po absolutoriu loutkářské katedry DAMU.

A přinesla sem hned od počátku docela nový prvek – nejen ženský půvab (což bylo velmi podstatné, protože právě v těchto letech už loutkáři nebyli jen skryti za paravány a vodící lávku, ale začali se objevovat na forbíně a v jednom prostoru společně s loutkami), ale i tehdy učednickou zvídavost, zajímavý hlas, loutkovodičskou zručnost (svou dovednost vodit marionety prokázala pak nejen v inscenacích, ale i sólových komorních číslech) a nesporný tvořivý herecký talent.

Divadelní zkušenosti nabírala vedle sehrané loutkářské party zastoupené především Milošem Kirschnerem, ale i Lubošem Homolou, Bohumilem Šulcem či bratry Hakenovými a obstála zde hned na počátku na výbornou. Zejména vedle Miloše Kirschnera, který se později stal i jejím životním partnerem, se tříbil její herecký talent i divadelní názor. Obojí později zúročila v úkolech, které ji teprve čekaly, ale i v pohotovosti, kterou vyžadovaly mnohdy improvizované dialogy, jak v češtině, tak i v řadě cizích jazyků. Snoubila se u ní výtvarná představivost, kterou práce s loutkou vyžaduje, autorské nadání a konečně i organizační schopnosti, které ji nakonec přivedly až k postu ředitelky divadla. Za všechny tyto dovednosti ale platila i krutou daň. Na vrub jejího zdraví se pomalu podepisovala náročná práce v divadle a zejména na zahraničních zájezdech, časová tíseň, stres a konečně i dlouhotrvající boj související s existencí samotného Divadla Spejbla a Hurvínka a s oblibou i problémy kolem obou loutkových protagonistů.

Tvárná herečka Helena Štáchová poznamenala svou interpretací i do té doby poměrně pasivní figuru Máničky. Ta nebyla už jen Hurvínkovou „přihrávačkou“, ale začala se v nových inscenacích uplatňovat jako výrazný ženský element, který byl inspirací zejména pro dívčí část dětského publika. K Hurvínkovi přibyla protihráčka, která se – stejně jako on – stala výraznou figurou a oblíbenou hrdinkou. Mánička dostala s Helenou Štáchovou (třetí „adoptivní Mániččinou matkou“) i novou výtvarnou podobu blížící se skutečné podobě její interpretky, a to včetně brýlí. A právě i tahle změna měla velký ohlas nejen u dívčího obrýleného publika. Hlasový rejstřík Heleny Štáchové se vedle Mániččiny typické fistulky rozšířil o „chraplák“ hudrující postavy Bábinky a možnosti hlasových proměn si Štáchová užila bohatě i v řadě dalších figur – zejména v kultovní inscenaci Dějiny kontra Spejbl (1970, 1980, 2012), kde virtuózně sekundovala jak Kirschnerovi, tak později Martinu Kláskovi v obnovené a inovované podobě téhož titulu.

Helena byla vynikající dabérka, šansoniérka, dramaturgyně, autorka (nejen divadelních textů), publicistka a konečně i manažerka. Ví se hodně o její interpretaci nejen Máničky, ale i Lízy ze Simpsonových, jejíž dabingovou roli si na počátku tak trochu na Miloši Kirschnerovi, který se obával jisté podobnosti a konkurence s Máničkou, vytrucovala. Já mám ale v živé v paměti, kromě celé řady jejích rolí, především one-woman show Capocomico (1990), sólovou inscenaci, jejímž adresátem bylo dospělé publikum a kterou režíroval v Divadle Spejbla a Hurvínka Josef Krofta. Byla to vynikající příležitost pro herečku jejího rozměru. Šlo o příběh potulné komediantky obklopené figurami komedie dell’arte a Helena Štáchová se zde představila v celé široké škále svého hereckého rejstříku. Byl to tak trochu protiúkol už proto, že nešlo o komedii, kterou jako herečka dokonale ovládala, ale o tragikomický, drsný příběh jednoho hereckého osudu. Helena Štáchová se zde představila nejen v nečekaně nové poloze, ale pro řadu diváků i v docela jiném světle.

Heleny (a jak se v souboru i mezi přáteli říkalo něžně Helenky) jsem si nesmírně vážila. Ve vztahu k loutkářské historii, kritice i profesi jsme se často míjely i neshodly, ale to nebránilo mému obdivu k její lidské síle, víře v loutku a její možnosti a konečně k jejímu všestrannému hereckému talentu, který si přízvisko profesionální opravdu zasloužil. A nechtěla bych zapomenout na to, že byla také krásnou, statečnou a silnou ženou, do poslední chvíle bojující za své divadlo a lidi v něm. Byla jednou z posledních velkých žijících osobností našeho moderního loutkového divadla. Mrzí mě jen jediná věc: že jsem jí to nedovedla včas a přesvědčivě říci.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2017]

Nina Malíková, 17. 6. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.