Jsou místa oblíbená tmou... NDL

Půvab černobílé medúzy

Novinka libereckého Naivního divadla s předlouhým a těžko zapamatovatelným názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých se vymyká standardnímu repertoáru divadla určeného primárně pro děti.

A zároveň je jeho logickou ideovou součástí, jakýmsi pokračováním básnivé inscenace Čechy leží u moře, tentokrát pro starší a otrlé.

Inscenace v režii Filipa Homoly, která vychází z publikace německé autorky Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů (2009), přibližuje osm (z celkových padesáti) neznámých ostrovů celého světa. Unikátní projekt uváděný ve Studiu Naivního divadla je velmi exkluzivní – zhruba čtyřicítka diváků sedí kolem devět metrů dlouhého stolu, kolem nějž (ale i na němž) hraje, ale hlavně na střídačku vypráví pětice herců (Miroslava Bělohlávková, Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Dan Kranich a Adam Kubišta) mnohdy velmi temné mikropříběhy ze vzdálených exotických ostrovů. Působivosti řečeného napomáhá jak ambientní elektronická hudba dua Kora et le Mechanix (Filip Homola a Michal Kořán; soundrack z inscenace je dokonce součástí divadelního programu), tak sofistikovaná výprava Kamila Bělohlávka, který našel vhodný klíč k vizuálním rozehráním různorodých situací v minimálně proměnlivém prostředí: jeho řešení spočívá ve zdivadelnění vyřčených detailů obrazivým, metaforickým a symbolickým jazykem. Například z vyprávění o Rudolfově ostrově v souostroví Země Františka Josefa, které se týká objevitelského putování krutou ledovou krajinou, vybere letmo zmíněný detail – krvavé packy tažných psů, které barví sníh do ruda – a nechá po bělostném papíru nataženém přes celý stůl pomalu přesouvat sáně, za nimiž zůstávají výmluvné rudé stopy. Týž zkrvavený papír pak poslouží hned v následujícím popisu Medvědího ostrova (souostroví Špicberky), kam připlouvá skupina ornitologů pod vedením barona Hanse von Berlepsche, poněkud ironicky označeného za průkopníka ochrany ptactva, a nemilosrdně střílí jednoho ptáka za druhým. Herci během vyprávění jen věcně vpichují do papíru na stole další a další ptačí pera symbolizující nebohé oběti.

Část věnovaná britskému ostrovu svaté Kildy má rovněž hororovou atmosféru: drastické vyprávění o nevysvětlitelně umírajících novorozencích je ilustrováno prosvícenými velkými zavařovacími lahvemi s děsivými hlavami panenek a deptání publika pokračuje popisem ostrova Deception v antarktickém souostroví Jižní Shetlandy, kde se ve velkém zpracovával rybí tuk. Krvavé kusy masa, které s hlasitým plesknutím nemilosrdně dopadají přes hlavy diváků na stůl, syrově dokumentují lidskou zpupnost a bezohlednou brutalitu ve vztahu k živým tvorům.

Kdo by čekal po vršení tolika hrůz smířlivé pokračování a nadějný konec, dočká se jen částečně – zobrazení mikronéského ostrova Pingelap, kde žije nezvykle vysoké procento barvoslepých lidí, diváky sice okouzlí černobílou meditativní projekcí podmořského světa na tři poloprůsvitné závěsy nad stolem. Dokonce happyendem končí mysteriózní příběh Francouze Marca Liblina, ovládajícího neznámý jazyk, a jeho lásky z polynéského ostrova Rapa Iti, která týmž jazykem hovoří, realizovaný stínohrou a využívající půvab starých zažloutlých fotografií. Jenže pak už se zase objeví lidská pýcha v podobě tragického letu Amelie Erhartové, která usiluje o obletění Země po jejím nejširším obvodu a osudnou se jí stane Howlandův ostrov v Tichém oceánu (dlouhý stůl nasvícený bledničkovými ledkami se promění v dlouhou ranvej, po níž se rozjíždí malý model letadla), a inscenace končí neodvratnou zkázou ostrova Takuu (Papua-Nová Guinea), který se pomalu potápí.

Spoře nasvícená inscenace pokládá publiku tisíce otázek – etických, morálních, environmentálních… –, které v hlavě rezonují ještě dlouho po konci představení. Je silná a velmi působivá intimitou sdíleného prostoru, naléhavostí hereckého projevu, s adekvátní mírou apelativnosti a patosu, i mocí výtvarné zkratky. Pokud jsem byla na základě své divácké zkušenosti doposud spíš skeptická k možnostem dnes tak populárního užití předmětů na scéně, Liberečtí mě přesvědčili, že jde o naprosto legitimní součást loutkářského arzenálu. Musí se ale opřít o nosné téma, silný dramaturgický vklad a pevnou režijní ruku, což se v Naivním divadle bezezbytku povedlo.

Naivní divadlo, Liberec

Judith Schalansky: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých

Překlad: Martina Loskotová, koncepce a režie: Filip Homola, výprava: Kamil Bělohlávek, hudba: Kora et le Mechanix, dramaturgická spolupráce: Vít Peřina

Psáno z večerní premiéry 18. 2. 2017.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2017]

Kateřina Lešková Dolenská, 30. 4. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.