Přelet nad loutkářským hnízdem
Přísámbůh!, Jihočeské divadloFoto: Petr Neubert

Nedůvěra v sílu loutky

Přisámbůh! v Jihočeském divadle

Pokud jsem v „činoherním“ čísle letošního Loutkáře napsala, že je broadwayská inscenace hry Hand to God! (režie Moritz von Stuelpnagel, premiéra 2011) vlastně „jen“ činohra s jedním skvělým loutkohereckým výkonem (viz Loutkář 2/2016, s. 14–15), nezbývá než si povzdechnout, že česká inscenace téže hry uvedená v premiéře letos na podzim činoherním souborem Jihočeského divadla na studiové scéně Na půdě pod názvem Přisámbůh! na jakékoli loutkové umění zcela rezignovala.

Inscenaci textu Roberta Askinse (v hravém překladu Jakuba Škorpila) nastudoval režisér Janus Klimsza, kmenový režisér Národního divadla moravskoslezského, který už s budějovickým souborem několikrát spolupracoval, mimo jiné na Millerových Čarodějkách ze Salemu (premiéra 2009), jež se rovněž dotýkají tématu exorcismu.

Protože jde v případě hry Přisámbůh! o relativní novinku, nebude na škodu připomenout hlavní dějovou linku: na malém texaském maloměstě se schází tři teenageři v dramatickém kroužku vedeném matkou jednoho z nich a poměrně neúspěšně se pokoušejí secvičit loutkové vystoupení pro nedělní bohoslužbu. Do loutky animované naprostým outsiderem kolektivu Jasonem se však vtělí ďábel a loutka – jménem Tyrone – ožije vlastním životem. Nemilosrdně říká pravdu o všem a o všech (o Jasonově matce a jejím nečekaném mravním poklesku s jedním ze svěřenců, o Jasonově předčasně zesnulém otci, chlípném pastorovi, i o spolužácích z kroužku, kteří se neustále špičkují a provokují ohledně svých prvních sexuálních zkušeností), čemuž Jason jen bezmocně přihlíží. Je za to uvězněn na faře, dokud se z něj zlo nepodaří vymýtit.

Ironický text je psán jako kritika pokrytecké americké společnosti a jejího náboženského fanatismu, který je pochopitelně v přímém rozporu s reálným chováním postav, a skýtá velkou hereckou příležitost pro představitele Jasona/Tyrona. Tedy tak trochu Jekylla/Hyda, který musí být zároveň nesmělý i rozhodný, dobrý i zlý, a bleskově střídat rozdílné hlasové polohy. Především však musí být brilantní a technicky velmi zdatný loutkář – asi nejnáročnější je v tomto ohledu scéna vypjaté hádky mezi ním a loutkou, která končí jejich vzájemnou rvačkou.

Budějovičtí inscenátoři ponechali Askinsův dosti upovídaný text, který se zejména ve druhé polovině poněkud vleče, bez výrazných změn. V jevištní realizaci však přistoupili k poměrně radikální úpravě – většinu promluv posednuté loutky totiž svěřili jejímu hereckému alter egu. Na scéně se tak objevují najednou ďáblové vlastně dva. Tomáš Drápela hraje toho „živého“ Tyrona jako zlého a potměšilého skřeta, jehož vizáž přesně kopíruje záměrně neumětelského rudovlasého maňáska vyrobeného z šedomodré pletené ponožky (v programu je dokonce fotonávod, jak si takovou loutku vyrobit, nikde ovšem není napsáno, kdo ji vlastně navrhl – zda autor scény Michal Syrový, nebo autorka kostýmů Marcela Lysáčková). Drápelův Tyrone je nahrbený, obtloustlý, zlostný paskřivec, který se komicky kolébá a skřehotá nepříjemnou rákosníčkovsko-hurvínkovskou fistulkou. Při jeho dialozích s Jasonem (Tomáš Havlínek) či monolozích směrem k publiku je však jeho loutkový dvojník najednou zhola zbytečný a visí „mrtvý“ na Jasonově ruce. Popravdě, o moc větší akce se od loutky v celé inscenaci nedočkáme.

Tato koncepční změna také odhaluje největší slabiny textu – otupením loutkářské nadsázky Askinsova hra výrazně zploštěla a ztratila své kouzlo. I nejvtipnější moment večera, který pro diváky skýtá vášnivá soulož dvou loutek (v jeden moment totiž ožije i loutka, kterou vodí Jessica, do níž je Jason tajně zamilovaný), zatímco se jejich vodiči rozpačitě dívají stranou, jako by se jich celá akce vůbec netýkala, je v čistě hereckém podání nijaký, ba spíš trapný.

Podstatnou interpretační změnu oproti inscenaci Hand to God! jsem také pozorovala v proměně Jasona ve skutečně psychicky narušeného člověka. Tomáš Havlínek v inscenaci podává strhující psychologicky-realistický portrét neurotického a zakřiknutého člověka ušlapávaného svou matkou (Věra Hlaváčková). Jeho křečovitá gesta jsou rozehraná až do konečků prstů a je skutečně krutě vysmívaným vyděděncem, čemuž dopomáhá i jeho „nemožná“ vizáž (podivná košile s krátkým rukávem, vyšisované džíny legrační délky i střihu, ulíznutá pěšinka). Proti tomu byl „americký“ Jason z broadwayské (či „britský“ z naprosto totožné westendové) inscenace spíš sociální vyděděnec z neuspořádaných rodinných poměrů, což je v očích konzervativní maloměstské společnosti jistě velká přítěž, a jeho kostým se nijak nevymykal oděvů ostatních – jeho stylizace zkrátka nevybočila ze škatulky „obyčejný slušný chlapec odvedle“.

Komorní a skromně vypravená inscenace (na scéně je několik závěsů, uprostřed lůžko a dvě zavěšené pneumatiky-houpačky, vlevo stůl a vpravo oltář/kazatelna) Přisámbůh! – pokud ji opět porovnám s inscenací Hand to God!, tedy dynamickou show hranou ve velkém sále pro stovky diváků, ve velmi bohaté realistické výpravě (dominantní estetika amerického divadla se dá velmi lehce připodobnit k popisnosti televizní scénografie dovedené do nejmenších detailů) – ale na rozdíl od svého západního protějšku paradoxně postrádá větší kontakt s publikem a působí rozvlekle a mdle.

Myslím si, že je na vině přehnané psychologizování v kresbě postav, kterou Klimszův tým do inscenace Askinsovy absurdní černé grotesky vetkl, plus absence napětí mezi roztomilostí maličké – zdánlivě bezbranné – loutky a tím, jak příšerně mluví a jak nepřístojně se chová, která loutkové divadlo doprovází už několik staletí a je spolehlivým zdrojem smíchu a jevištní komiky. Při vší úctě k Tomáši Havlínkovi a jeho preciznímu výkonu, který by slušel inscenaci úplně jiného typu textu, je opravdu škoda, že si činoherci nepřizvali ke spolupráci na roli Jasona loutkáře z Malého divadla – talentovaných adeptů je v tamějším souboru hned několik!

Jihočeské divadlo, České Budějovice

Robert Askins: Přisámbůh!

Režie: Janusz Klimsza, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Marcela Lysáčková, dramaturgie: Olga Šubrtová

Premiéra: 27. 10. 2016, psáno z reprízy 18. 11. 2016.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2016]

Kateřina Lešková Dolenská, 20. 12. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.