Přelet nad loutkářským hnízdem
Malý princ - Národní divadloFoto: Pavel Nesvadba

Velmi malý princ

To, že Antoine de Saint-Exupéry zemřel již velmi dávno, ačkoli jeho dílo žije dál, se v letošním roce rozhodla divákům připomenout celá řada divadel a ani pražské Národní divadlo nechtělo zůstat stranou.

Inscenace, v níž se objevují marionety zejména jen jako jeden z řady nejasných motivů, měla premiéru na začátku dubna tohoto roku v prostoru Nové scény a její režie byla svěřena Vladimíru Morávkovi.

Malý princ – Národní divadloFoto: Pavel Nesvadba

Malý princ je záludná kniha, která svou metaforičností a obrazivostí vábí k dalšímu uměleckému zpracování a zároveň těm, kteří svádění neodolají, klade do cesty takřka nepřekonatelné překážky. Komu je Malý princ vlastně určen – dospělým, dětem? O čem je? Co všechny ty metafory znamenají? Záludnost přitom netkví v tom, že na tyto otázky neexistuje odpověď, ale v tom, že je odpovědí až příliš mnoho. Považuji tedy za velmi odvážné tvrzení v anotaci inscenace, že „v poetickém příběhu nechybí nic, co divák očekává“. Ostatně třeba v mém případě se tvůrci velmi zmýlili.

Morávkovi skalní diváci sice dostanou většinu toho, na co jsou od svého režiséra zvyklí – dekonstrukci postav i příběhu a jeho základních motivů, zásadní hudební složku, opakující se motivické krédo inscenace (v tomto případě „Dobrý den“), démonické kostýmy a líčení (např. Hada a Paní Temnoty), rozehrání celého divadelního prostoru (nejen jeviště), stylizovanou artikulaci i libé kvílení Evy Vrbkové. Na Nové scéně přibyly také loutky – marionety Malého prince a krále promítané na plátna ohraničující jeviště, drobní manekýni při hře s princem animovaní Petrem Batěkem v roli Pilota a pak jakási obří marioneta připevněná na záda Dominika Teleky v danou chvíli představujícího Byznysmana. Ani s jednou loutkou se však nehraje.

Malý princ – Národní divadloFoto: Pavem Nesvadba

Navzdory nejasné úloze loutek, ale vidím základní problém inscenace v práci s Exupéryho předlohu. Vyčítat Vladimíru Morávkovi příliš odvážné a drastické zásahy do literární předlohy je nesmysl, protože je to způsob jeho práce a společný znak snad všech jeho režií. Jenže z Malého prince zmizela zásadní část jeho podstaty, což u Morávka nebývá zvykem. Vizualizované či verbalizované metafory, náznaky a motivy knihy totiž najednou na jevišti vyznívají až banálně. Způsob, jakým inscenace Národního divadla pracuje s předlohou (scénář je společným dílem režiséra a Petra Oslzlého), nejlépe reprezentují tři příklady: V inscenaci pilot nenakreslí Malému princi bedničku s beránkem, ale věnuje mu jednu z beden, vypadlých po havárii z letadla. Naději v inscenaci nesymbolizuje scéna se studánkou, která byla kompletně vyškrtnuta, namísto ní přelétá pátrací letadlo. Malý princ se na závěr nenechá přemluvit a dobrovolně uštknout hadem, je prostě sežrán, stejně jako slon hroznýšem.

Interpretace Malého prince na Nové scéně je v zásadě velmi přízemní, a přes svou složitou výsostně uměleckou strukturu působí spíš jako snaha o jakýsi bizarní realismus. To co by se na předloze dalo nazvat vznešeným a velkolepým se v inscenaci podstatně zmenšilo, snížilo a banalizovalo. Morávek sice přivedl na jeviště hned dva Malé prince a jednoho promítaného, Malého prince je ale v inscenaci poměrně málo.

Adéla Vondráková, 1. 12. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.