Náhled na Přelet: Den druhý

Píše Kateřina Kykalová

Tvůrčí duo Radek Beran a René Krupanský alias Divadlo b vytvořilo po úspěchu stejnojmenného loutkového filmu představení Malý pán. Použili v něm tytéž loutky Františka Antonína Skály, příběh ovšem podstatně zkrátili. Malý pán si v „bobku z mechu“ postavil útulný domeček, ve kterém měl kredenc, stůl a pohodlnou postýlku, a když si vzpomněl, tak třeba i vzducholoď. Každý den si navíc přečetl čerstvý výtisk Lopuchových listů, z pohodlí domečku by ho však nevylákala sebezajímavější událost a bohužel ani přátelský pošťák a soused v jedné osobě. Přes to všechno však nemohl nalézt klidný spánek. Ve snech ho neustále pronásledovala myšlenka, že mu pořád ještě něco chybí. Ale co? Všechno přeci má! Aby to zjistil, rozhodne se Malý pán opustit bezpečí svého dokonalého domečku a vydává se na dlouhou cestu za štěstím.

Foto: Lucie Dvořáková

I přes výrazné zkrácení všech trampot, s nimiž se Malý pán během svého putování setkává, je příběh poměrně zamotaný a tvůrci tento fakt vtipně ironizují: v určitých momentech Radek Beran přerušuje děj a na bílém plátně kreslí mapu, na níž stručně shrnuje dosavadní události. Humor a až pábitelská radost z vyprávění jsou vůbec nejsilnějšími stránkami představení, samozřejmě společně s propracovanými marionetami v čele s obří příšerou. Škodí mu naopak zbytečně polopaticky artikulovaná poučnost: proč se tvůrci v závěru nespokojí s pouhou informací, že Malý pán našel, co hledal, a nenechají její interpretaci na dětech, případně na dovysvětlení rodičů? Podobně jako ve filmu působí přílišná dořečenost o to rušivěji, že je téma čitelné již od samého začátku, kdy od sebe a svého „dokonalého“ života Malý pán odhání jedinou živou bytost, která mu navíc své přátelství vysloveně nabízí. Přes jistou předvídatelnost děje je však Malý pán i tak poutavým dobrodružstvím.

Foto: Lucie Dvořáková

Kocour v botách, jehož se souborem mosteckého Divadla rozmanitostí nastudoval režisér Jiří Jelínek, pro mě tuto poutavost bohužel postrádal. Příběh je zde všeobecně známý, tvůrci ovšem vytvořili participační divadelní formu a v několika okamžicích tak nechávají diváky rozhodnout, kterou cestou se má hlavní hrdina v doprovodu svého chytrého kocoura vydat. Pro tyto příležitosti museli být tedy tvůrci invenčnější: publiku dali na výběr mezi cestou kolem loupežníků nebo slizké příšery, k vílám nebo na pouť a přes upíry nebo přes robota. Řada z těchto nabídek zněla přitom velice lákavě a divák mohl volit podle toho, jakou postavu by raději viděl zhmotněnou na scéně. Samotné ztvárnění však bylo bohužel povětšinou zklamáním, a to hlavně proto, že šlo spíše o předvádění jednotlivých loutek, než o nějakou konkrétní akci. A že jich z nekonečně se otáčející bílé maringotky vylovili opravdu hodně…

Foto: Lucie Dvořáková

Buchty a loutky na festivalu představili jejich nejnovější inscenaci pro dospělé: Hrůzu v Brně podle stejnojmenné hříčky Arnošta Goldflama. Jde o žertovnou grotesku z brněnského prostředí, jež zpracovává téma čecháčkovství a stojí především na brněnském hanteci. Vypráví o dvou policistech, kteří nedopatřením zabijí ženu, již měli pouze pokárat za rušení nočního klidu hlasitou hudbou. Omráčí ji vyražením dveří, a když už tam tak leží, rozhodnou se trochu si užít a tak ji svléknou a okradou. A protože je s nimi jejich šéf kapitán Hrůza jedna parta, celé nešťastné nedopatření smete pod koberec s absurdním vysvětlením, že ženu napadla jakási neznámá příšera. Jak to tak bývá, ve správné grotesce musí být takový odporný čin samozřejmě po zásluze odměněn: všichni zúčastnění tak dostanou vyznamenání a kapitán Hrůza je převelen ke zvláštnímu útvaru tajné policie do New Yorku.

Foto: Lucie Dvořáková

Zde by mohl vzhledem k žánru hry děj končit; epizodickou formou se ovšem plynule odvíjí dál. Policisté si za pomoci domácí palírny koupí doktorské tituly a Hrůzu do Ameriky následují. Kapitána však mezitím omámí tajemné fluidum a své svěřence se pokusí zabít. S výzvou k poražení všech „Trumpů a Zemánků“ se policistům nakonec podaří zabít Hrůzu a malí čeští pitomečci, podvodníčci a prospěcháři, kteří jsou ovšem zároveň upřímní a dobří „kořeni“, tak vítězí nad lží a nenávistí. Jak jsem naznačila, přes vtipnou jazykovou stylizaci je na můj vkus samotná hra dlouhá – a pro inscenaci to platí dvojnásob. Nejpůsobivější je její začátek, kde herci v oknech za střídavě vytahovanými žaluziemi prostřednictvím nejrůznějších detailů zobrazují každodenní nudu policejní stanice: přípravu sendviče a čaje, kouření anebo pomalé oblékání a zbrojení před výjezdem. Upovídané marionetové scény už ale napětí bohužel postupně ztrácejí.

Kateřina Kykalová, 6. 11. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.