Klauzury Loutkářské konzervatořeFoto: Lucie Dvořáková

BAVÍ NÁS OBJEVOVÁNÍ NOVÝCH CEST

Nezkrácená verze rozhovoru s Michaelou a Filipem Homolovými.

První ročník po mnoha letech opětovně otevřené Loutkářské konzervatoře završil svá roční studia tzv. klauzurami, neboli závěrečnými divadelními pracemi, na 65. Loutkářské Chrudimi začátkem července. První setkání studentů této specifické konzervatoře se uskutečnilo rok před tím právě zde a poté se studenti setkávali pravidelně jednou za šest týdnů na víkend, což bylo v celku osm setkání. Jakým způsobem byla výuka vedena, jací byli studenti, co všechno měli možnost se během roku dozvědět a s kým se potkat jsem si povídala s loutkoherečkou a režisérkou Michaelou Homolovou a jejím manželem loutkohercem a hudebníkem Filipem Homolou z Naivního divadla v Liberci, kteří byli garanty a lektory Loutkářské konzervatoře.

Michaela a Filip HomoloviFoto: Michal Drtina

S nabídkou vést Loutkářskou konzervatoř pedagogicky vás před více jak před rokem oslovil Michal Drtina, pracovník sekce loutkového divadla organizace NIPOS-ARTAMA. Jak dlouho jste nabídku zvažovali? Co se vám honilo hlavou?

Míša: Nezvažovali jsme, jestli do toho jít či nejít. Spíš jsme řešili, jestli budeme schopni naplnit požadavky z časových důvodů. To bylo pro nás úplně nejdůležitější. A v tomhle nám vyšel vstříc náš pan ředitel Stanislav Doubrava. Zaručil nám volné víkendy, které jsme potřebovali. To bylo pro nás zásadní. Já už nějakou pedagogickou zkušenost mám, učím v ZUŠce, ale Filip žádnou, tak ať řekne on, jak to vnímal.

Filip: Já jsem nepochyboval. Ale potřebovali jsme nějaký čas na rozmyšlenou s tím, že jsme si potřebovali vytvořit nějaký koncept. Michal nám nabídl možnost hostujících lektorů a my jsme na každé víkendové setkání chtěli někoho, kdo má na starosti nějakou podstatnou složku inscenace, tedy dramaturga, režiséra, scénografa, muzikanta, herce – loutkoherce a pohybáře. A našli jsme lidi, kteří nás zajímají, umí to a dělají loutkové divadlo trošku jiným způsobem, než je obvyklé.

Míša: Proč jsme do toho vlastně šli, nebylo to, že bychom se považovali za takové odborníky, abychom předávali naše dosavadní zkušenosti, ale baví nás objevování nových cest. A říkali jsme si, že je nejdůležitější, aby se loutkářství někam vyvíjelo, nestagnovalo, zbavovalo se nánosů konvencí a stereotypů, které se praxí nasbírají, a to mohl být obohacující proces i pro nás osobně. Hledání, kudy by se loutkářství obecně mohlo ubírat, a to nejen na amatérské scéně. A druhou věcí je připomenout si, co už tu bylo.

Filip: Na prvním setkání v Chrudimi jsme sice studenty seznamovali s různými typy loutek, ale nebylo naším cílem je postupně naučit hrát s maňáskem, javajkou, marionetou a tak dále. Naším cílem bylo rozšířit jim obzory, aby byli schopní vnímat a nasávat informace i z jiných odvětví umění a aby je dokázali použít pro loutkové divadlo.

Jak to tedy vypadalo v praxi?

Filip: V pátek byla přednáška. Začalo to kočovnými lidovými loutkáři, přes spolky, besedy, loutkové divadlo po roce 1948 až do současnosti a skočili jsme přednáškou současné loutkové divadlo ve světě.

Kdo ty přednášky vedl?

Filip: Byli to všechno odborníci, Kateřina Lešková Dolenská, Nina Malíková a také pan Jaroslav Blecha a Zuzana Vojtíšková.

Míša: Některé přednášky absolvovali seminaristi v muzeu, například o tradičním vietnamském vodním loutkovém divadle. Kam bylo možné, tam je Michal dostal. A co bylo velice důležité, že jsme měli možnost vidět dvě Loutkářské Chrudimi, mezinárodní Skupovku a letošní letní Skupovku. A pak jsme se hodně bavili o zhlédnutých představeních, v čem jsou zajímavá, v čem mohou být přínosná pro nás. V rámci mezinárodní Skupovky jsme se studenty absolvovali také workshop Nevilla Trantera. Viděli jeho představení, a pak se s ním a jeho způsobem práce i osobně setkali. Co se týká pedagogických cílů, tak nejdůležitější bylo, aby začali přemýšlet o divadle trošku jinak. Samozřejmě se s tím spojovaly i určité řemeslné dovednosti. Hlavním záměrem také bylo, aby si každý student prošel celým inscenačním procesem. Říkali jsme si, že můžeme teoretizovat, jak chceme, ale pokud si to nevyzkouší na vlastní kůži, tak na to nepřijdou. Čili teorie byla doplněná prací na projektu, který si vytvořené skupiny studentů zvolily.

Filip: Měli si vybrat dva náměty. Jeden pro dospělé a jeden pro děti.

Míša: Pak jsme ty náměty dlouze analyzovali, rozebírali, bavili jsme se o nich a výsledkem bylo, že se rozhodli pro jeden. Pak začala samotná práce na vybraném námětu a například z povídky se stala nonverbální inscenace, z dlouhatananánského textu se stala fragmentální loutkařina, nebo apokryf sloužil pouze jako inscenační podnět a z něj vznikla následně autorská inscenace. Myslím, že ten proces vzniku musel být pro každého zajímavý. Už jenom v uvědomění, co bylo na začátku a k čemu se dospělo.

Klauzury Loutkářské konzervatořeFoto: Lucie Dvořáková

Jak moc jste do tohoto procesu zasahovali vy jako pedagogové?

Míša: My jsme jim spíš kladli otázky. Snažili jsme se je nutit, aby o věcech přemýšleli a sami si na ty otázky odpovídali. Nebylo účelem, aby byli herci, které my narežírujeme. To by se nic nenaučili. Chtěli jsme, aby si prošli všemi úskalími sami. My jsme je příležitostně mohli na něco pouze upozornit, varovat, že je možné se dostat do slepé uličky, ale pokud se pro to sami rozhodli, nezasahovali jsme. Je pravda, že každé setkání s hostujícím lektorem způsobilo vždy totální rozklad jejich dosavadní koncepce. Po sobotních večerech většinou seděli a znova zpracovávali všechno, co se v ten den událo. A v neděli se pak snažili vše, co se rozbořilo, zase nějak poskládat zpátky.

Filip: Ale jak?

Míša: Ano. Jinak.

Filip: Byl to vývoj. Pokud budeme konkrétní, tak první setkání bylo dramaturgicko-režijní s Tomášem Jarkovským a Jakubem Vašíčkem, další scénografické s Robertem Smolíkem, hudební s Tomášem Procházkou, práce s loutkou a materiálem vedl z Buchet a loutek Vít Brukner se Zuzanou Bruknerovou, pohyb a uvědomování si své fyzičnosti na jevišti Magdaléna Pupík Rellichová.

Míša: Snažili jsme se hledat lidi, kteří jsou nějakým způsobem hledači, průkopníci a objevitelé. Bylo to pro nás hlavní kritérium při jejich výběru.

Klauzury Loutkářské konzervatořeFoto: Lucie Dvořáková

Jaká se sešla skupina účastníků Loutkářské konzervatoře?

Filip: Zajímavá. Na začátku to bylo docela dramatické, protože každý člověk byl úplně jiný a odjinud. Já jsem si původně myslel, že se třeba přihlásí vedoucí amatérských loutkářských souborů. Ale ono to tak ve výsledku nebylo, takže jsem na počátku vůbec nevěděl, co si s tím počneme. Nakonec se to vykrystalizovalo ve velmi dobrou skupinu.

Míša: Všichni měli velmi pozitivní přístup k podnětům, které dostávali a zároveň se snažili najít si cestu i k sobě navzájem. A v závěrečném zhodnocení prvního ročníku, které jsme si společně udělali, většina z nich ocenila především lidský rozměr společných setkávání.

Co bylo pro vás v jednotlivých fázích výuky a tvorby to nejtěžší?

Míša: Bylo to vlastně náročné vždycky. Museli jsme být dva a půl dne ve velké koncentraci a ve střehu, abychom nic a nikoho neošidili. Ze začátku musely jít iniciativa a energie především od nás a až postupně se nám začínaly vracet. Po psychické stránce to bylo pro mě velmi náročné, i když to samozřejmě následně nabíjí.

Filip: Nejtěžší byl asi začátek. Člověk sice přijde s nějakou koncepcí, ale nikdy neví, jak to zapůsobí. Nám se třeba stalo, že někteří lidé odešli. Ta skupina se celkem proměnila. Je důležité, aby člověk neustoupil ze své koncepce, vize, ale přitom, aby ty lidi vtáhnul. To bylo docela těžké.

Míša: Někdy nebylo úplně snadné v rámci diskuse pochopit, o co danému člověku jde, jelikož neměl ještě zcela přesnou terminologii. A to byl taky náš úkol. Pochopit ho, abychom mohli nad jeho představou diskutovat dál. Určitý způsob empatie. Ale nestalo se, že by se někdo šprajcnul, nebo dělal naschvály. To ne. Vždycky jsme se snažili najít společnou řeč.

Filip: Hodně těžká byla příprava klauzur. Všechno přichystat, nasvítit, nazvučit, vyzkoušet si a stihnout tak, aby se v jednu hodinu mohlo hrát. To bylo hodně vyčerpávající.

Míša: Skvělé bylo, že nám se světly pomohl seminář S, který vedl Kamil Bělohlávek.

Klauzury Loutkářské konzervatořeFoto: Lucie Dvořáková

Co bylo pro vás naopak radostné? V čem byla Loutkářská konzervatoř přínosná pro vás dva?

Filip: Velkou radostí byli dva lidé, no, možná, že jich bylo víc, kteří v životě nestáli na jevišti a neměli zkušenost s jevištním pohybem, textem, mluvou a při klauzurních představeních to nebylo poznat. To bylo skvělé. Každý z těch víkendů byl pozitivní a přínosný. My jsme na ně nejezdili jako „do práce“, ale byla to radost. Jasně, věděli jsme, že budeme třeba něco řešit, budeme muset být soustředění, chceme zase někam pokročit, ale stálo to za to.

Míša: Na všechny lektory a přednášky jsme se těšili.

Filip: Například s Robertem Smolíkem se známe docela dobře. Spolupracujeme spolu a víme, co kdo má rád. Ale zrovna setkání s Robertem přineslo nové podněty do našeho osobního i pracovního života. Inspiroval nás. Stejně tak i Tomáš Procházka, se kterým se známe léta a často se bavíme o tom, jak by mohla současná scénická hudba vypadat. Taky mě překvapil. Těšili jsme na setkání a povídání s každým z nich.

Míša: My totiž s těmi lidmi často na něčem děláme, na nějaké inscenaci, anebo jsou to lidi, které známe osobně, takže se bavíme o životě a soukromí, ale vlastně si nikdy nesedneme v kavárně a nebavíme se o divadle, co nás na něm zajímá a jakým způsobem pracujeme, co nás k práci inspiruje. Zatímco na setkáních v rámci konzervatoře a v kontextu dané problematiky o tom hovořili a nás to také zajímalo.

Filip: Buchťáci nás taky obohatili. Oni umí výborně nadchnout lidi a vlít jim novou krev do žil. Přivezli kufr loutek, hraček a všeho možného. Skupiny dostaly různé úkoly, například aby vymyslely krátké etudy na základě vybraných témat a námětů. Co vzniklo, bylo úplně fantastické. Vlastně si všichni jen tak hráli. S Majdou Rellichovou byli nadšení, že se můžou hýbat, dělat akrobacii.

Míša: Nevydržela jsem a okamžitě jsem se zula a začala cvičit s nimi.

Filip: A kluci Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský měli dramaturgicko-režijní seminář, který i když byl u stolu, tak studenty taky úplně nadchnul.

Míša: Najednou viděli, co všechno se dá najít v úplně jednoduchém příběhu. Kolik symbolů, významů, o čem se to dá hrát a jaká témata je možné v něm najít. Rozebírali jsme příběh O bílé lani, a pak jsme všichni tu inscenaci viděli. Jelikož před tím se pracovalo ve skupinkách a každá vytvořila vlastní představu, o čem by to mohlo být, a pak viděli, o čem to hrají ti kluci, vznikla zajímavá konfrontace.

Klauzury Loutkářské konzervatořeFoto: Lucie Dvořáková

Jak jste vše časově zvládali? Nejde pouze o setkání na víkend jednou za šest týdnů, ale předchází tomu důkladná příprava, domluva se všemi lektory a hosty a to je mnohdy časově náročné.

Míša: Termíny jednotlivých setkání jsme věděli rok dopředu a mohli jsme si je na celý rok dopředu naplánovat.

Filip: Často to bylo tak, že jsme v pátek ráno odehráli u nás představení, a pak jsme hned jeli do Chrudimi na víkendové setkání a věděli jsme, že budeme mít v divadle do neděle volno. A lektorům jsme zkrátka zavolali a zeptali jsme se jich, jestli by o to měli zájem a zda budou mít v daný čas volno. Ostatní organizační a technické věci už s nimi vyřizoval Michal Drtina.

Míša: Týden před seminářem, jsme se vždy s danými lektory sešli, abychom je obeznámili, v jaké fázi práce se zrovna nacházíme. A přeposílali jsme jim náměty, na kterých jsme pracovali. Aby věděli, do jaké aktuální situace vstupují. A když měli studenti samostatně vypracovat nějaké úkoly, tak jsme se s nimi domluvili, že nám je pošlou nejpozději čtrnáct dnů před daným víkendem, abychom měli čas si to přečíst, zpracovat a okomentovat. Ještě je důležité poznamenat, že nápad otevřít Loutkářskou konzervatoř a následně vůli a schopnost to celé zorganizovat, měl právě Michal Drtina. Bez něho by to celé nevzniklo. My bychom to rozhodně sami od sebe takto nikdy nemohli udělat, ani kdybychom to tisíckrát chtěli. Jeho to napadlo a dokázal svou myšlenku dotáhnout do konkrétní podoby. A nic nebyl problém. Cokoli jsme chtěli, nebo jsme řekli, že bychom potřebovali, tak zařídil. Všechno na světě.

Jaké jsou, na konci prvního ročníku a po klauzurách, vaše aktuální pedagogické pocity?

Filip: Já jsem neměl žádnou předešlou pedagogickou zkušenost. Pokud nepočítám jednou za rok dětský divadelní tábor. Ale to je něco jiného. Po posledním semináři, jsem jel domů, řídil jsem auto a zachvátil mě takový zvláštní pocit, jestli to k něčemu vůbec bylo. Pochyby. A pak mi někdo řekl, že to je naprosto běžný pocit pedagoga. Takže jsem se dostal do fáze, že už mám pocity pedagoga. Rád bych se toho zbavil, ale myslím si, že se těch pochybností člověk hned tak nezbaví.

Míša: Všichni nám na závěr říkali, že jim to něco dalo, ale já stejně nevím, jestli nám to neříkali jen proto, že se máme rádi. Doufám, že jim to opravdu něco dalo.

Loutkářská konzervatoř je koncipována jako dvouleté studium. Jaká je vize pro druhý ročník? Na co se mohou studenti těšit?

Míša: Neradi bychom vyzrazovali všechno. Mělo by to být překvapení pro příští Chrudim. Ale můžeme říct, že nebudeme tentokrát pracovat v uzavřených skupinách, ale dojde k většímu propojení všech. Nyní už víme, kde má kdo svou silnější stránku, tak ji bude moci více uplatnit a zároveň se budeme snažit o přesah do dalších uměleckých oborů, ať už to bude výtvarné umění, hudba či film. Víc bych neprozrazovala. Ještě můžu dodat, že to bude novum i pro nás osobně. Nic takového jsme doposud ještě nedělali. Takže se na to velice těšíme.

Filip: Bude to dobrodružství.

(Text neprošel redakční úpravou)

Hana Volkmerová, 6. 10. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.