Přelet nad loutkářským hnízdem
Loď, Continuo, bannerFoto: archiv

Na palubě světa

Divadlo Continuo připravilo letos již 20. mezinárodní letní projekt, na kterém se v režii uměleckého vedoucího Pavla Štourače podílela dvacítka studentů zahraničních uměleckých škol z osmi evropských zemí.

Oproti minulým rokům nebyl tentokrát divadelní projekt pojat jako tradiční site specific, ale byl situován přímo do středu Švestkového Dvora v Malovicích, kde Continuo sídlí. Švestkový Dvůr byl po roční rekonstrukci otevřen loni v létě a jeho venkovní prostory jsou koncipovány jako vesnické alžbětinské divadlo.

Continuo opustilo po několika letech tematickou linii lidské paměti a traumatizujících událostí válečných a poválečných a jejich otisku v krajině. Na rozdíl od loňské inscenace Zapomenuto v polích výrazně eliminovalo verbální složku. Pokud nějaká slova zazní, jsou vyřčena v cizím jazyce. Herecká akce je založena na fyzickém jednání a pohybu.

Obdélníkový dvůr slouží jako hrací plocha, diváci ji obklopují ze tří stran v přízemí a na ochozech. Podtitul inscenace zní Plujte s námi, ale loď tu není. A tak se plavba stává jakousi paralelou životní poutě, na niž se vydává nesourodá skupina lidí. Neznáme jejich identitu, motivace ani minulost, nakonec i samotné atributy výpravy jsou v podtitulu zpochybněné. Inscenace Loď nabízí sled obrazů propojených motivem plavby a vodního živlu – obrazů smutně groteskních, ale hlavně tísnivě ponurých, předznamenávajících neodvratnou tragédii, a záleží na divákovi, zda se nechá unášet sugestivní atmosférou plavby, nebo se rozhodne alespoň část symbolických obrazů dešifrovat. Jak je pro Continuo charakteristické, mnohé obrazy tíhnou k abstrakci a mnohoznačnosti a zůstávají obestřeny záhadou.

Prolog patří muži v černém obleku a červené košili, jenž může být demiurgem, mefistofelským pokušitelem, či jen obyčejným provozovatelem lodi. Muž sedí na scéně již při příchodu diváků a gurmánsky noří ruku do láhve s utopenci. Tato láhev se stává jakousi metaforou údělu člověka i lidstva. Plujeme v určitém izolovaném prostoru a netušíme, co je za pevně určenými hranicemi, které nás chrání, ale i omezují. Netušíme ani, co nás nakonec čeká: budeme vyloveni, nebo utoneme? Vzápětí přichází účastníci plavby – v rozličných náladách, ve dvojicích i osamoceně, jedna dívka polosvlečená demonstruje, ale následně se stoickým klidem nastoupí na palubu. Lodníci odjistí zavěšené řetězy a začnou za ně ve vertikální poloze tahat, čímž vytváří rytmický, stereotypní skřípot. V manipulaci s řetězy představujícími lanoví můžeme hledat i snahu odpoutat se od dosavadních jistot, osvobodit se od každodennosti, konvencí a tradic. Předzvěst pohromy přichází při vyplutí v podobě deště i výpadku elektřiny, která je – zázračným zásahem shora – obnovena. Během plavby dojde ke společenskému rozčlenění skupiny do dvou striktně oddělených tříd, pasažéři se mezi sebou sbližují i míjejí, odkrývají svá tabu, nahlížejí do vlastního nitra, bojují se svými démony, v dálce cosi naléhavě hledají. V temnotě se zjevuje mořská panna, která v okamžiku, kdy se zdá na dosah ruky, nenávratně zmizí. Jeden sen se rozplývá.

Nejoptimističtější část inscenace nastává v obraze ranního rozbřesku. Po probuzení se pasažéři usazují na židle a vychutnávají si náladu prosluněného jitra, prostoupeného prchavým štěstím a nadějí. Chvíle harmonie je přerušena rvačkou dvou mužů, která vznikla ze samolibého vrtochu zastínit tomu druhému výhled a příliv slunečních paprsků. Při dalším probuzení uvítá pasažéry paluba zalitá vodou. Nebezpečí není zprvu věnována pozornost, ale po chvíli propuká panika: po prostoru rozptýlení pasažéři se semknou ve skupinku zoufalých trosečníků snažících se čelit nezkrotnému přírodnímu živlu. Voda nemilosrdně prosakuje zespodu, valí se ze stran i shora. Nastává předem prohraný boj. A tak postupně ti slabší klesají do vody, odkud je jiní cestující ještě na okamžik zachraňují a popotahují do mělčích míst. Únavě a vyčerpání podléhají nakonec všichni a odcházejí ze scény. V posledním obraze se vracejí, pomalu se brodí vodou, vyděšeně křičí, dotýkají se hladiny, jako by se učili přijmout život v nových, stísněných podmínkách. Scenérie a podmínky života se nesnesitelně mění, ale lidé jsou ochotni přizpůsobit se čemukoli. Odevzdaně se položí se do vody a usínají. Přidává se k nim i onen muž z prologu, jenž v průběhu plavby pronášel důkladné školení o bezpečnosti, které však všichni ignorovali. Jako jediný se teď směje.

Continuo pracuje s jednoduchými, ale o to působivějšími prostředky. Scéna je pokryta černým igelitem, objevuje se na ní jen minimum rekvizit a několik plastových židlí. Černé obrysy lodě splývají s noční oblohou v jeden kosmos. S podivnou sklíčeností i neodvratnou osudovostí přesně koresponduje živá hudba a zpěv, tíživou atmosféru podtrhuje hra světel a stínů a vše zaplavující voda, nad níž se vznáší mlha.

Mozaika událostí na lodi může asociovat touhu člověka po nekonečné svobodě, překračování hranic a objevování dosud nepoznaného. Závěrečná scéna připomene vedle věčného koloběhu smrti a zrození také apokalyptickou vizi, kterou konstruuje lidská pošetilost a lehkomyslnost, odmítající akceptovat varovná znamení. Ať již se divák uchýlí k jakékoli interpretaci, kromě nezodpovězených otázek mu zůstane vrytý pohled na to, jak se naše civilizace pomalu potápí.

Divadlo Continuo, Malovice

Loď

Režie: Pavel Štourač

Psáno z premiéry 11. 8. 2016 na Švestkovém dvoře.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2016]

Silvie Žatecká Vojíková, 5. 10. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.